FILOSOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Mikuláš je fenomén. Mohli bychom se shodnout, že jde miniaturním dílem o jakýsi zlidovělý náboženský akt, podstatně a mnohem větším dílem pak o civilně-zábavně-dětsko-psychologickou a motivační službu. Čerti jsou sice z hlediska dnešní politické korektnosti patrně za hranou, neboť si začerňují tváře, ale protože sociálně inženýrská policie výborů pro obecné blaho ještě nezasáhla, mohli opět provozovat své – rovněž politické korektnosti se protivící – řemeslo: trochu ta děcka postrašit, až některá méně vzpurná přiznají: „Malinko jsem zlobil.“ V tom ovšem přiloží svou sociálně citlivou ruku k dílu anděl, odstrčí čerta a dítko pohladí (i to by ovšem snadno mohlo být terčem politicky korektních úderníků), takže začne recitovat nabiflovanou básničku, načež definitivní hvězdičku přisadí sám Mikuláš, který sáhne do pytle a vykouzlí z něj lego. Rodičovstvo rádo zaplatí drobný obnos (zvýšený letos o inflační přirážku) a doma je chvíli klid.
Ale nejen za to je třeba mikulášské družiny chválit. Bereme-li je jako sváteční úředníky z paralelních světů, vyznačuje se jejich působení mimořádně sympatickými rysy: přicházejí se svou veřejnou službou na práh občana, konají neformálně, nevyžadují vyplnění formulářů (natož pak interaktivních) a dostavují se k plnění svých povinností vybaveni zálohovanými informacemi („Anička je vzorná školačka“, „Pepík je rošťák, ale v principu hodný kluk“).
