V roce 2020 jsme nežili v právním státě, situaci zachraňovaly správní soudy, analyzuje Lukáš Trojan

Lukáš Trojan

30. 12. 2020 • 06:00
ANALÝZA LUKÁŠE TROJANA | V rámci bilancování na konci roku se hodí položit si otázku: Posílil, či oslabil právní stát v České republice? Právní stát definuje zákonnost, tedy povinnost každého, včetně samotného státu, jednat podle práva. Druhým definičním znakem je právní jistota představovaná mj. ochranou před porušením práva. Konečně třetím znakem je přiměřenost práva, kdy k cílům, jež mají být právem dosaženy, nesmí být užito nepřiměřených prostředků, zejména pak porušováním základních práv a svobod. Shrneme-li formální znaky definice právního státu, nelze pochybovat o tom, že v roce uplynulém naplňovány, alespoň z hlediska formálního, nebyly. 

Zákonnost byla opakovaně porušena zejména legislativní bezradností moci výkonné, která v průběhu uplynulých měsíců zplodila řadu právních nenorem, které neobstály v rámci soudního přezkumu. Tím se dostáváme k ochraně před porušením práva jako nedílné součásti pojmu právního státu. 

Správní soudnictví, které mohlo působit jako jakási popelka justičního systému země, předvedlo bezesporu svoji sílu a nezastupitelnost a opakovaně chránilo principy právního státu a tím i práva občanů před silným státem, který, dílem v důsledku své právní bezradnosti a dílem úmyslně, omezoval občanská práva a svobody nad rámec nutnosti. 

Činil tak přitom za pomoci právních prostředků, které k takovým omezením práv a svobod občanů nebyly způsobilé. Za poraženého při ochraně práva lze označit Ústavní soud. Jarní rozhodnutí, kterým se Ústavní soud vyhnul přezkumu prvních aktů moci výkonné, která protiprávně a nepochybně i protiústavně omezovala občany naší země v jejich základních právech a svobodách, není možné označit jinak než jako minimálně váhavé. Ústavní soud tak v danou chvíli selhal jako pojistka ústavnosti a pozdější veřejné proklamace jeho předsedy, že omezení svobody pobytu a pohybu, kterému několik týdnů občané této země v důsledku zákazu vycestování čelili, bylo protiústavní, nemůže zaváhání této ústavní instituce v rozhodné chvíli nijak restituovat. 

O otázce přiměřenosti prostředků, které sloužily a slouží k dosažení právem sledovaných cílů, by bylo možné vést nekonečné polemiky. Je nesporné, že v řadě případů byly právními předpisy předpokládané cíle dosaženy nepřiměřenými a nelegitimní prostředky. Právě zákaz vycestovaní (nikoliv však pouze ten) je jejich transparentním příkladem.

Vše shora uvedené by bezvýhradně platilo v případě, že by tento rok byl stejný jako roky předcházející. Skutečnost a realita, ve které žijeme, je však diametrálně odlišná od předchozích let. Vzhledem ke specifické situaci, v níž se společnost v tomto roce nacházela, je možné být i v hodnocení pojmů a jednotlivých atributů právního státu mírně benevolentnější. Bezpečí a zdraví občanů nepochybně vyžadovalo a vyžaduje dílčí omezení a restrikce. 

Jejich forma a míra zásahu do práv občanů však musí být přiměřená, úměrná situaci, předvídatelná, a především veřejností přijímaná. V opačném případě dochází ke krizi důvěry občanů ve fungující právní stát. Tato krize se projeví neochotou respektovat omezující opatření, tedy nepřijetím rozhodnutí moci výkonné, která mají formu právních aktů. Pokud občané nebudou přijímat a dobrovolně akceptovat právní regulaci, bude stát muset reagovat stupňující se represí. Jiná alternativa by fakticky představovala anarchii. Stupňující se represe vůči nedodržování právní regulace, která však nebyla občany přijata, neboť je ve vnímání občanů nesmyslná, přehnaná, nepřijatelná až absurdní, povede ke zvýšení jejich odporu vůči státní moci a ve svém důsledku k dalšímu štěpení společnosti.

Výkonná moc opět „utíká před právníky“ s výmluvami na nedostatek času a využitím lákavého institutu stavu nouze podrobuje občany svého státu dalším a dalším restrikcím. Právní vyústění tohoto přístupu bude nepochybně během na dlouhou trať. Spory, které vzniknou v důsledku právních vad a chyb státní administrativy, zaměstnají jistě soudy na řadu dalších let.

Tento rok tak končí z hlediska právního státu, jeho ochrany a péče o jeho základní principy neslavně. Co si přát pro rok příští?

V prvé řadě, aby moc zákonodárná a výkonná, společně se státní administrativou a za pomoci moci soudní, chránily vedle zdraví obyvatel také právní zdraví státu. Uvedené není ve vzájemném rozporu. V prvé řadě je třeba postupovat striktně podle práva, což se v tomto roce, zejména pak na jaře, ne vždy dařilo. Formální čistota přijímaných právních aktů a norem je však až sekundárním znakem hodnot, které je třeba ochraňovat. Především je nezbytné rozdělit práva občanů na základní, chráněná ústavou a listinou základních práv a svobod a ostatní chráněná zákony a dalšími právními předpisy. Základní lidská práva a svobody musí být omezeny v nejnižší možné míře na co nejkratší nezbytnou dobu. Zásada zdrženlivosti zásahu do těchto práv musí být státem respektována absolutně. Pokud bude selhávat moc výkonná, i nadále je prostor pro moc soudní a především pro Ústavní soud, který má příležitost jasně vymezit hranice, ve kterých je možné se za stávající situace pochybovat.

V případě omezení dalších práv musí stát postupovat tak, aby jejich omezení bylo občany alespoň většinově přijímáno v daném místě a čase jako omezení, jehož nezbytnost je logická a nutná. Takový úkol je jistě nelehký. Rozhodně jej nelze splnit generalizujícími, stále se měnícími univerzálními zákazy. Takový postup není společností přijímán ani nyní na konci roku 2020 a ochota se mu podrobit v prvních měsících roku příštího se bude stále snižovat. Je třeba, obrazně řečeno, vyměnit krumpáče a lopaty za hodinářské náčiní a humpoláckou legislativu nahradit cizelovanou tvorbou právních předpisů a aktů. Pouze takový přístup k právu zajistí obecně přijímanou akceptaci a pomůže České republice přenést se úspěšně přes rok 2021.

Mgr. Lukáš Trojan je viceprezidentem Unie obhájců ČR, partnerem advokátní kanceláře tdpA a místopředsedou Kontrolní rady České advokátní komory.

SDÍLET