Ze zákulisí právnické fakulty: opatrné české seznamování se s Ústavou pro Evropu

Michal Tomášek

Ještě před naším vstupem do EU byl v letech 2002–2003 vyjednán projekt nové základní smlouvy s ambiciózním názvem Smlouva o Ústavě pro Evropu. Jednání o evropské Ústavě byla nejen dlouhá, ale jako obvykle složitá. Slavnostně byla podepsána 29. října 2004 v Římě. Jakkoliv byl v preambuli uveden za ČR její prezident, Václav Klaus vyslal za sebe k podpisovému aktu premiéra Stanislava Grosse a ministra zahraničí Cyrila Svobodu. Dával tak najevo nelibost nad tímto dokumentem, kterou se netajil ani ve svých veřejných (i soukromých) vystoupeních.

V akademickém prostředí byl návrh Ústavy pro Evropu vděčným tématem četné vědecké produkce. V okruhu pražské Právnické fakulty byl jejím velkým propagátorem můj kolega Jiří Zemánek. V celouniverzitním měřítku se pro ni výrazně angažovala pozdější prorektorka Univerzity Karlovy Lenka Rovná z Fakulty sociálních věd. Resortně blízký vedoucí katedry ústavního práva Václav Pavlíček zaujímal k dokumentu negativní stanovisko. Václav Pavlíček je a vždy byl velmi zásadový. Dovedl být nekompromisně odmítavý, ale i nekriticky přijímající, pokud šlo o témata, ale i o lidi. Na svoji tvrdohlavost doplatil na fakultě po roce 1968 pro politické názory, ale možná i v době docela nedávné s ohledem na některé osoby. Mě měl vždy nekriticky rád. Možná nás tehdy spojila moje zdrženlivost právě k Ústavě pro Evropu.

Já sám jsem byl k Ústavě pro Evropu spíše zdrženlivý nikoliv z ideových důvodů, jako Václav Klaus, či z pohnutek zásadních, jako Václav Pavlíček, ale spíše z důvodů pragmatických. Zjednodušeně řečeno, připadalo mi, že si Evropská unie chce osvojovat více pravomocí, než bude s to reálně zvládnout. V politickém smyslu se mi hlavně nezdálo šťastné konstituovat funkci celounijního prezidenta. Měl jsem pocit, že rotační předsednictví v Evropské radě lépe identifikuje občany členského státu s Unií jako celkem. Potvrdilo se mi to v době českého předsednictví v roce 2009, kdy lidé u nás určitě vnímali Unii více a lépe, a předseda Evropské rady premiér Mirek Topolánek vyzařoval více evropanství, než bylo předtím i poté v Občanské demokratické straně zvykem. Na druhou stranu jsem byl přesvědčen, že projekt evropské ústavní smlouvy zjednodušuje řadu dosud složitých rozhodovacích procesů, hlavně v rámci tehdejší společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a spolupráce ve věcech trestních, jak jsem upozornil v rozpravě v Senátu 4. června 2004. V rozhovoru pro BBC dne 21. června 2004 jsem vyzdvihl potřebu, aby se stala závaznou Listina základních práv EU, protože tím by odpadla nutnost, aby Soudní dvůr EU opakovaně a opakovaně dovozoval judikaturu z jiných zdrojů, zejména z judikatury štrasburského soudu pro lidská práva.

V témže rozhovoru přišla řeč i na nový výdobytek, evropskou občanskou iniciativu, tedy možnost množiny občanů EU podávat legislativní návrhy a bořit tak dosavadní monopol právotvorné iniciativy Evropské komise. Vyjádřil jsem opatrnou podporu tomuto institutu s tím, že záleží, do jaké míry budou takové občanské návrhy smysluplné a proveditelné. O několik měsíců později, 14. dubna 2005 jsem byl opět pozván do Parlamentu, tentokráte do Poslanecké sněmovny jejím místopředsedou Vojtěchem Filipem, též předsedou Komunistické strany Čech a Moravy. Rozpoutala se tehdy bouřlivá diskuse, kterou pro budoucnost zaznamenal komunistický deník Haló noviny. Podle něj jsem návrh evropské ústavy „rozebral spíše technokraticky“. Jeden z účastníků si vzal za téma právě evropskou občanskou iniciativu: „Jde jen o zdání demokratické účasti občana na nedemokratickém fungování nedemokratických struktur EU.“ Politickou poplatnost auditoria linii komunistické strany dokreslilo prohlášení jednoho z účastníků, že ti, kdo usilují o ratifikaci evropské ústavní smlouvy, líbají p***l bruselským kapitalistům. Dámy (či spíše, soudružky) omdlévaly a předsedající Vojtěch Filip musel tento, byť po stranické linii správný a úderný výrok, odmítnout. To ovšem v Haló novinách zachyceno nebylo. Evropská občanská iniciativa platí v evropském právu od roku 2009. V souladu s mými někdejšími slovy v BBC se mi ovšem nezdá, že by od té doby přinesla něco smysluplného a zásadního.

Smlouva o Ústavě pro Evropu nakonec nemohla vstoupit v platnost kvůli odmítavým referendům ve dvou členských státech, totiž ve Francii a v Nizozemsku. Historické hodnocení, že Smlouvě o Ústavě pro Evropu zlomilo vaz její odmítnutí ve francouzském referendu, odráží i stav mysli tehdejších francouzských politiků. Jak předseda Konventu k její přípravě Valéry Giscard d´Éstaing, bývalý francouzský prezident, tak francouzský prezident tehdy úřadující Jacques Chirac se obávali hlavně britského „ne“. Nůž do zad od francouzských voličů nečekali. V červnu 2005 jsem byl fakultou vyslán do dánského Åarhusu, abych tam podepsal memorandum o vědecké spolupráci právnických fakult nejstarších evropských univerzit. Referendum bylo v Dánsku zrušeno, ale průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že dánská veřejnost byla spíše proti přijetí evropské ústavy. Dánská skepse vůči Smlouvě o Ústavě pro Evropu nebyla ojedinělá nejen v EU jako celku, ale i ve Skandinávii, jakožto osobité součásti evropských integračních procesů. Na rozdíl od Finska, tradičně vstřícného k Evropské unii jako protiváze Sovětského svazu a později Ruska, je k těsnější evropské integraci skeptické nejen Dánsko, ale i Švédsko, kde se Smlouva o Ústavě pro Evropu rovněž netěšila všelidové popularitě. Ostatně, stejně jako u nás, nebo třeba i ve Spojeném království. Proto také unijní politici o pár let později, když měla být ratifikována kompromisní lisabonská smlouva, učinili vše, aby nemusela být nikdy předkládána k všelidovému hlasování. Nešlo to jedině v Irsku, kde museli hlasovat tak dlouho (celkem dvakrát), dokud nebylo dosaženo kýženého výsledku.

Autor je vedoucí Katedry evropského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital