Lincoln a Roosevelt se chovali k justici daleko hůř než Trump, říká právní historik Radim Seltenreich | info.cz

Články odjinud

Lincoln a Roosevelt se chovali k justici daleko hůř než Trump, říká právní historik Radim Seltenreich

Americký prezident Donald Trump vyvolává snad každým svým krokem kontroverze. K justici ale přistupuje podle právního historika Radima Seltenreicha celkem konzervativně. Nejhorší období podle něj zažívá americká ústavnost během válečných konfliktů. V době Lincolnova prezidentství, kdy došlo k občanské válce, byl Nejvyšší soud upozaděn a v některých záležitostech mu přímo odebrali jurisdikci. Lincoln tak bývá někdy kritizován, že si nepočínal, ústavně vzato, zrovna v rukavičkách,” upozorňuje docent Seltenreich, který působí na pražské právnické fakultě, v rozhovoru pro INFO.CZ.

Jak jako právní historik hodnotíte zásahy amerického prezidenta Donalda Trumpa do fungování justice?

Na uvolněné místo jmenoval jednoho soudce Nejvyššího soudu, Neila Gorsucha, a jmenuje soudce na nižších úrovních. Vydává své dekrety, to je ale nástroj, který používali mnozí američtí prezidenti. Historicky se nejvíce diskutovalo o Rooseveltově úvaze navýšit počet členů Nejvyššího soudu ve chvíli, kdy ti stávající shazovali opatření Nového údělu (tzv. „court-packing plan“ z roku 1937). Nakonec ale došlo k tomu, že jeden soudce změnil své rozhodování a tato opatření začal Nejvyšší soud považovat za ústavní.

I když byl Roosevelt velmi populární a veřejnost měla spíše zato, že by Nejvyšší soud měl jeho opatření potvrzovat, vyvolal tento jeho pokus nevoli. Takto daleko Trump nikdy nepostoupil. Paradoxně za prezidenta s tak dobrým mezinárodním obrazem, jakým byl Roosevelt, existovala snaha o daleko výraznější zásah do justice. Nejvyšší soud měl přitom na začátku své historie jen šest členů, kteří zasedali v  malé místnosti v Kongresu. Na současných devět členů byl rozšířen až následně.

Jaké pravomoci, které mají američtí prezidenti směrem k justici, považujete za nejdůležitější?

Jmenují soudce Nejvyššího soudu USA a také všech federálních soudů. Justici ale mohou ovlivňovat i jinak. Například prezident Taft vetoval v roce 1911 ústavu státu Arizona. Zakotvovala v sobě totiž možnost poměrně snadného odvolání soudců. Taft se však domníval, že ústavy jsou pojistkou proti ukvapenému jednání většiny a že by tak šlo o výrazné oslabení soudní moci. Soudce by bylo možné odvolávat z emocionálních důvodů, kvůli nátlaku a podobně. Americký prezident tak podpořil nezávislost justice.

Taft ale měl vždy hlavně ambici být právníkem. Prezidentem se stal po nesmírně charismatickém Theodorovi Rooseveltovi, což znamenalo určitý handicap. Taft byl po svém prezidentství jmenován předsedou Nejvyššího soudu, a to v roce 1921. Jeho dekáda však není příliš výjimečná. Je přitom spíše pravidlem, že ve Spojených státech právní historie a výklad o platném právu nezřídka splývají.

Jak tedy vypadaly počátky Nejvyššího soudu v USA?

Historicky je zajímavé, že k největší justiční krizi došlo už na počátku 19. století. Po volbách v roce 1800, kdy se poprvé dostala k moci opozice vedená Thomasem Jeffersonem, se federalisté pokusili doslova zakopat v soudcovské moci na úrovni federálních soudů. V roce 1801 byl ještě před předáním moci republikánům přijat zákon o soudnictví, ale především byli na poslední chvíli jmenováni soudci federálních soudů. O dva roky později tak došlo ke klíčovému případu americké historie Marbury versus Madison. V čele Nejvyššího soudu už tehdy stál legendární soudce John Marshall, který jej vedl v podstatě další tři desetiletí. Byl přesvědčený federalista, Jeffersonovi a dalším republikánům tak byl trnem v oku.

Šlo o to, že Marbury byl jmenován smírčím soudcem, ale už mu nebyl doručen jmenovací dekret. Žádal o něj tak ministra Madisona, který měl tuto věc v kompetenci. Republikánská moc ale už neměla snahu stoupencům federalistů tyto dekrety doručovat. Tento případ se bere jako mistrovský kousek. Marshall se vyhnul konfrontaci s exekutivou, která se nabízela, a přitom potvrdil pozici Nejvyššího soudu USA a do budoucna nárokoval jeho klíčové oprávnění, tedy právo na soudní přezkum ústavnosti, jež není takto výslovně v ústavě zmíněno. Marshall totiž řekl, že Marbury má nárok na vydání tohoto dekretu, ale Nejvyšší soud jej nemůže vydat pro neústavnost jednoho z ustanovení zákona o soudnictví z roku 1789.

Jde zobecnit, jak Nejvyšší soud přistupuje k interpretaci americké ústavy? Byl v historii často aktivistický?

Třeba na konci 19. století rozhodoval velmi konzervativně. Říká se: konzervativní ve výsledcích, radikální v metodě. Metodou je způsob interpretace americké ústavy. Ta je velmi stará, ratifikována byla v roce 1788. Přijato k ní bylo 27 dodatků, 12 z nich jen krátce po jejím schválení. Rozlišuje se mezi dvěma základními přístupy. Interpretace je buď mechanická, nejde nad rámec ústavního textu a snaží se dobrat jeho původního mínění. Nebo jde o koncept živé ústavy, kde se jde nad rámec textu a nejde o ryzí interpretaci. Právě pak bývají soudci obviňováni z aktivismu a ze soudcovské legislativy. Do staré ústavy vkládají nové čtení a svým způsobem si počínají jako zákonodárci, k čemuž samozřejmě nemají zmocnění. Například neúspěšný kandidát prezidenta Reagana na místo člena Nejvyššího soudu USA Bork říkal, že pokud ústava o věci jasně nehovoří, jsme vydáni na milost a nemilost legislativním většinám.

Na konci 19. století soudci podporovali smluvní svobodu a za neústavní označovali například zákony upravující délku pracovní doby. Už tehdy se ale objevili kritici, podle nichž nemá ústava vyjadřovat žádnou ekonomickou teorii. Většina soudu ovšem byla názoru, že existují určitá práva, která nelze občanům upřít (tzv. doktrína „substantive due process“). V jiném kontextu se tento přístup vrací v druhé polovině 20. století, kdy se tato doktrína přenáší do sféry občanských práv. Tedy, že existují práva jednotlivce, která nelze upřít. Jde zejména o slavnou éru v letech 1953 až 1969, kdy byl předsedou Nejvyššího soudu Earl Warren. Soudnictví tehdy udalo tón v rušení rasové segregace a změnilo tvář Ameriky do liberální podoby. Objevila se ale také kritika, že soud vkládal do ústavy to, co v ní není. Například právo na soukromí a v jeho rámci pak zejména právo ženy na ukončení těhotenství.

Jak fungovalo americké soudnictví během občanské války?

Právě tehdy sehrál Nejvyšší soud USA zásadní roli. V roce 1857, tedy ještě před občanskou válkou, předseda soudu Roger Taney připustil v případu Dreda Scotta otroctví v dosud svobodných teritoriích. Ani státy, které byly tehdy svobodné, by tak zřejmě brzy nemohly vyloučit otroctví ze svých hranic. Na to později Lincoln reagoval známou řečí o v sobě rozděleném domě, inspirovanou evangeliem. Pro abolicionisty tak bylo toto rozhodnutí velkým zklamáním. V době Lincolnova prezidentství, kdy došlo k občanské válce, byl Nejvyšší soud upozaděn a v některých záležitostech mu přímo odebrali jurisdikci. Lincoln tak bývá někdy kritizován, že si nepočínal, ústavně vzato, zrovna v rukavičkách.

Pro Lincolna šlo o vzpouru, ne o občanskou válku. A tak s ní mělo být naloženo. Stačilo třeba, aby o někom na Severu prohlásili, že je sympatizantem Jihu a byl zatčen bez nároku na soudní přezkum tohoto zatčení, což jinak automaticky platilo. V době občanské války se na části území rozšířila jurisdikce vojenských soudů i na civilisty a Nejvyššímu soud  se k tomu mohl nesouhlasně vyjádřit vyjádřit až po občanské válce.

V krizových situacích USA je pozice Nejvyššího soudu USA ale diskutabilní vždy. Během první i druhé světové války, studené války a také teď války proti terorismu. Existuje pak tendence upozadit práva jednotlivce kvůli národní bezpečnosti.

Čím se to projevovala během obou světových válek?

Do první světové války USA vstoupily až v dubnu 1917. Došlo například k omezení svobody projevu. Socialisté, kteří rozšiřovali protiválečné letáky, se bránili prvním dodatkem ústavy, ale soud oponoval, že u každého činu záleží na okolnostech a pokud je země ve válečném konfliktu, tak to, co by bylo jinak ústavou chráněno, tak není. Podle soudu šlo o bezprostřední nebezpečí, jež zmíněné letáky vyvolávaly (tzv. doktrína „clear and present danger“).

Za druhé světové války se tento přístup nejvýrazněji projevuje v případě amerických občanů japonského původu. USA byly po napadení Pearl Harboru s Japonskem ve válce a předpokládalo se, že by se tito lidé mohli dopouštět sabotáží či špionáže. Spekulovalo se dokonce i o tom, jestli se Japonsko nepokusí na západním pobřeží o invazi.

Nejprve tak byl speciálně pro ně zaveden zákaz nočního vycházení, následně byli internováni v táborech, například v Utahu. Docházelo tak zákonitě i k osobním tragédiím, umírali tam třeba předčasně starší lidé. Dnes je to bráno jako skvrna na reputaci Nejvyššího soudu. Šel tehdy na ruku vojenským orgánům a potvrdil diskriminační opatření, namířená zejména proti čtrnáctému dodatku ústavy (a jeho klauzuli „o stejné ochraně zákona“). Protiargumentovalo se, že se tak nestalo proti americkým občanům italského či německého původu, že se mohlo postupovat cestou individuálního přezkumu. Mnoho desítek let po válce se Kongres omluvil a tito lidé, pokud byli ještě naživu, byli odškodněni.

Pojďme do současnosti. Jak hodnotíte aktuální složení Nejvyššího soudu?

Působí tam těsná konzervativní většina, ale také soudci, kteří jsou považováni za liberály, například Ginsburgová či Breyer. Oba jsou už ale poměrně staří, mohou z úřadu odstoupit, tady by se pak otevírala cesta k dalšímu jmenování. Jenom pro připomenutí, všechny soudce na federální úrovni jmenuje prezident se souhlasem Senátu, nejde tak jen o jeho uvážení. Například za vlády Ronalda Reagana tak došlo k tomu, že nebyl soudcem Nejvyššího soudu jmenován Bork, stoupenec původního smyslu Ústavy, o kterém jsem již mluvil. Senát tehdy jeho jmenování neodhlasoval, angažoval se při tom hlavně demokratický senátor Edward Kennedy.

Senátem byl zablokován také poslední nominant Baracka Obamy. Současného devátého soudce, Neila Gorsucha, tak navrhl až Donald Trump. Šlo v rámci americké právní a politické kultury o přijatelný krok?

Bylo to dáno tou výjimečnou situací, Obamovi končil mandát. Jde o politický boj. Ze strany Senátu šlo o hraniční opatření, o kterém můžeme diskutovat. V zásadě tuto metodu ale můžeme označit za možnou

Jak velkou roli hraje, zda je soudce nominován demokratem či republikánem?

Určitou roli to hraje, a to na všech úrovních. Nejvyšší soud řeší vzhledem k právu na soudní přezkum ústavnosti politicky klíčové věci. Je těžko myslitelné, že by prezident z řad demokratů jmenoval soudce, kteří smýšlejí republikánsky a naopak. Nicméně existuje takzvaný mýtus o překvapeném prezidentovi. Soudci přicházejí na Nejvyšší soud jednotlivě, v krátké době jsou tak absorbováni svými kolegy. Cítí závazek k této instituci a k soudcovské nezávislosti, právě proto nelze říci, že by mechanicky rozhodovali tak, jak to prezidenti v některých důležitých kauzách očekávali. Nejde tak vlastně o mýtus, ale o realitu.

Platí tohle také pro nižší soudy?

Mluvil jsem například s jedním soudcem federálního soudu, který mi řekl, že byl jmenován Clintonem. A že kdyby byl prezidentem republikán, bylo by nemyslitelné, aby byl do uvolněného úřadu navržen. Politická orientace soudce však nehraje na nižších stupních až takovou roli, politické kauzy se zde tolik neřeší. Jde spíše o běžnou soudní praxi. Ale prezidenti si to stejně pojišťují a také na nižších stupních jmenují soudce podle své politické orientace.

Také v těchto případech jde o doživotní jmenování, čímž je zvýrazněna nezávislost soudní moci. Na rozdíl od státních soudů, kde je jmenovací systém v jednotlivých státech Unie sice různý, ale často platí, že jsou soudci potvrzováni v úřadu lidovou volbou. Guvernér daného státu například někoho vybere z navrženého seznamu na dobu jednoho roku a poté je potvrzován hlasováním. Billboardy vyzývající ke zvolení či odmítnutí kandidáta, které tyto volby provází, jsou tak pro Evropany opravdu čímsi nemyslitelným. Diskutuje se tak samozřejmě i o tom, nakolik toto potvrzování umožňuje soudcovskou nezávislost. Fenomén volených soudců se začal objevovat  v éře prezidenta Jacksona, s nímž je vůbec spojen fenomén takzvané „jacksonian democracy“.

Říkal jste, že se počet soudců Nejvyššího soudu rozšířil z šesti na devět. Tento počet je optimální?

Už je tradičně zakotvený. Zvýšení nebo snížení počtu členů Nejvyššího soudu by vyvolalo velký nesouhlas. Je tak možné dobrat se většiny pět ku čtyřem, tato rozhodnutí jsou mnohdy zcela zásadní. Vezměme si například přepočítávání hlasů na Floridě po volbách Bush mladší versus Gore v roce 2000. Toto přepočítávání bylo nakonec zamítnuto v jednom ze zkoumaných bodů právě v poměru 5:4 (ohledně klauzule o stejné ochraně zákona však v poměru 7:2). Bush tehdy na Floridě vyhrál o 537 hlasů, tím pádem bral všechny tamější volitele a vyhrál celé volby.

Stalo se někdy v historii, že by všech devět soudců patřilo k přívržencům jedné strany?

Myslím, že nikoliv. Při jmenování se zvažují také další ohledy. V minulosti existovalo například takzvané „židovské místo“ člena Nejvyššího soudu USA, „katolické místo“, zohledňila se přítomnost žen, docházelo i k rasovému zohlednění. Konzervativní nebo liberální linie je určující, ale ne beze zbytku. Ale například v slavném případě školské desegregace (Brown versus Board of Education z roku 1954) předsedovi soudu Warrenovi nesmírně záleželo na tom, aby šlo o jednomyslné rozhodnutí, 9:0. Kolegy obcházel, až toho dosáhl. Věděl totiž, jakou bouři to na Jihu vyvolá.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna brzo ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Články odjinud