Má se spor mezi rodiči řešit u soudu? Děti nad 13 let už k lásce stejně nepřinutí. Komentář Daniely Kovářové | info.cz

Články odjinud

Má se spor mezi rodiči řešit u soudu? Děti nad 13 let už k lásce stejně nepřinutí. Komentář Daniely Kovářové

Kdysi velmi dávno si stát vymyslel právo, aby měl čím trestat, vychovávat, ukládat povinnosti a vytyčovat hranice. Vždycky jsem byla hrdá, že jsem jeho součástí, že lidem v nouzi osvětluji, co stát kterým ustanovením zamýšlel, kam až mohou zajít a kde se mají naopak zastavit, protože další krok už by byl neplatný, neúčinný, neuvážený nebo trestný. Ale pomáhá právo stejným způsobem i dnes?

V dobách bez právní úpravy, když ještě právní ani asfaltové cesty neexistovaly, musely nastoupit jiné nástroje, metody a prostředky. Někdy násilí, jindy slušnost, čest, spravedlnost, mravní normy, společenské zvyky a obyčeje. A ovšemže se taky stávalo, že se slušný člověk pomoci nedovolal. Právě proto přece v mnoha oblastech právo vznikalo.

Dobrým příkladem popisu úmyslu a dnešní reality může být právo pracovní. Jeho podstata je jednoduchá: pracovník má dobře pracovat, zaměstnavatel se k němu má slušně chovat a za vykonanou práci mu má platit odměnu. Nic jiného přece celý zákoník práce není. A přece je dnes nejčastějším pracovním sporem hádka o neplatnost výpovědi, v níž podstatou není porušení práva, ale kverulující zaměstnanec, jehož se legálně nezbavíte, nebo umanutý nadřízený, který má se zaměstnancem osobní spor. Opravdu je právě k tomu právo určeno?

Někdy mám pocit, že halasně před soudem vítězí jen ten, kdo umí nejvíc křičet, má nejtlustší hroší kůži a býčí šíji dovést spor nejen na vrchol, ale až za všechny přípustné a akceptovatelné meze. A tak se mnohdy v jednací síni ukazuje, že právo klopotně, nedokonale, a nakonec neúspěšně řeší vztahy, které jsou nějak nemocné, a my se tváříme, že právo je vhodným lékem na všechny neduhy lidstva. Nic ovšem není dále od pravdy.

 

Jak na rodičovský spor

Jiným dobrým příkladem naprostého nepochopení, k čemu bylo právo vymyšleno, je spor rodinný. Zajisté si čtenář dovede představit řadu možných sporů v rodině, například mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci nebo dědici člověka, který zemřel. I tyto spory se občas k soudu dostávají, jsou však výjimkami, které jen dosvědčují, že, jak říká ústavní soudce Tomáš Lichovník, normální je přece se nesoudit.

Že máte z médií pocit, že co člověk, to sudič rodinný? Koneckonců k čemu jinému by jinak bylo celé rodinné právo a k čemu by na světě byli právníci jako já, kteří se právě tomuto odvětví (dnes vím, že královskému, jak vám předvedu na dalších řádcích) věnují.

A přece podobně jako v pracovním právu, i v mé specializaci se většina práce soudců i advokátů soustřeďuje do oblasti výsostně neprávní: do sporu mezi rodiči, kteří se neuměli slušně rozejít a nyní se za pomocí práva hádají o děti. Kvůli rodičovským sporům se dokonce konají konference a sympozia, například workshop Právní konflikt v rodině, který proběhl za mediálního partnerství INFO.CZ ve čtvrtek 19. dubna na České advokátní komoře a jehož pořadatelem byly Unie rodinných advokátů a Stálá konference českého práva. O čem se diskuse točila a k jakým závěrům více či méně překvapivým jsme nakonec dospěli? Zde je sedmero závěrů, jež jsem si poznamenala jako nejdůležitější:

  •  Většina rodičů se dohodne a velká část dohod proběhne bez právníků, bez advokátů a bez nutnosti schválit dohodu soudně. Rodiče, kteří jsou nesezdaní, soudní rozhodnutí nepotřebují, a tak tisíce klidných rozchodů zkreslují soudní statistiky, opomíjejí je média a ani televize o nich neinformují. Možná je na čase tuto mlčící, leč obrovskou většinu pochválit a opustit neblahý zvyk lamentování nad zánikem slušných mezilidských vztahů.
  • Někteří rodiče nevědí, že se v posledních pěti letech zásadně změnilo rodinné právo, soudní rozhodování i judikatura Ústavního soudu. Takovým pomohou advokáti, sociální pracovníci, mediátoři a opatrovnický soud. Milí rodiče, neptejte se maminek, protože za jejich časů bylo vše jinak. Nedejte na rady kamarádů, protože nemusí o světě práva vědět vůbec nic. Nečtěte judikaturu, stejně ji na svůj případ nedokážete správně použít. Přestaňte hledat doporučení na internetu. Určitě máte nové aplikace v mobilu, že? Vězte, že rodinné právo se mění skoro stejně rychle jako ony. Zeptejte se těch, co se rodinným právem skutečně živí. Specializace postupuje a v rodinném sporu je to sakra znát.
  • Rodinné spory jsou svou povahou jen nepatrně právní, mnohem výraznější je složka vztahová, emocionální, hodnotová či psychologická. Každý den v kanceláři vidím, že rodinný klient se potřebuje vypovídat, že si žádá i jiné než právní služby, že mě potřebuje víc jako vrbu, kouče, rádce či zpovědníka. Na rozdíl od všech ostatních oborů rodinné právo vyžaduje celoživotní vzdělávání nejen v legislativě, ale i v lidské (a zejména dětské) psychologii, v mediaci, v umění zvládat a klidnit konflikty, v terapii a poradenství. Nic víc nepustoší snahu o dohodu než špatný rádce, neinformovaný soudce, advokát z jiného oboru nebo kdokoliv, kdo se nadšeně vrhá do soudního boje bez ohledu na škody, jež spor všem zainteresovaným duším způsobuje.
  • Nelehkou úlohu máme my advokáti, neboť nám zákon o advokacii ukládá následovat oprávněný zájem klienta. Ve slově oprávněný však dlí onen příslovečný zakopaný pes, neboť nad slovně formulovaným přáním klienta stojí zájem dítěte na klidném dětství a jeho právo na oba rodiče. V jiném řízení se možná hledá objektivní pravda, prokazuje se, jak se věci staly, předkládají se důkazy a argumentuje se. V rodinném sporu nic objektivního není, pravdu totiž mají oba rodiče.
  • Zajisté existují rozdíly mezi městem a vesnicí, či mezi městem malým a statutárními městy nebo Prahou. Podobné rozdíly lze zaznamenat mezi dětmi, kterých se vždy lze zeptat na jejich přání. Nikdo neříká, že názor dítěte je třeba respektovat, nicméně čím starší dítě je, tím méně přijatelné je rozhodovat „o nás bez nás“. Řada rodičů dětmi manipuluje a žádný věk proti manipulaci není odolný. Na druhé straně vést řízení ohledně dětí nad 13 let je zbytečné. Takto velké dítko už nikdo žádným rozhodnutím k lásce či kontaktům nepřinutí.
  • Cochemská praxe, kterou v českých krajích aplikuje už 14 z celkového počtu 86 okresních soudů, je jen jednou z možných cest, jak zvýšit počet klidných rozchodů a smířit rodiče. A protože všechny cesty vedou do Říma, není třeba nových legislativních změn. Jen se žádná složka nesmí bezhlavě bít za jednoho z rodičů, protože žádná forma péče není špatná, důležitá je přitom rychlost, jež zabrání eskalaci sporu a psychopatizaci rodičů. Neexistuje žádná souvislost mezi rodičovskými kompetencemi a vzděláním, profesí, sociálním prostředím, osobnostním nastavením, omezením či onemocněním. To, co osobnost dítěte brutálně a spolehlivě ničí, není styl či podoba výchovy ani divný, nestandardní, šílený či nemocný rodič, ale eskalovaný rodičovský spor.
  • Nelze zachránit všechny děti, nikdy se nepodaří přivést k dohodě každého rodiče. Přibližně pět procent jedinců nemá schopnost zvládnout partnerský rozchod na úrovni anebo civilizovaně. V takových případech je na místě, aby soud rozhodl autoritativně, i když následně jeho rozhodnutí možná nepůjde vynutit, vykonat ani realizovat. Není v takových případech racionálnější, když ten moudřejší ustoupí?

Nabité sály na každé akci, která se věnuje rodinným sporům, aktivní zapojení odborníků a změny, k nimž dochází ve všech složkách a ve většině institucí, mě vedou k mírnému optimismu. Rodinné právo a spory o děti kdysi bývaly právní Popelkou. Dnes ovšem společnost pochopila, že dobré vztahy v rodině jsou jejím prazákladem, a pokud nefungují, nemůže dobře fungovat žádná nadstavba, politika, právo, stát. Je však třeba vzdělávat, informovat a vychovávat – rodiče, média a zejména všechny odborníky, jimž je rodina každodenním chlebem. A právo, jímž jsem přece uvedla toto zamyšlení? Do vztahů, v nichž je nezbytnou součástí cit, láska, náklonnost, důvěra, spolupráce či přátelství, by mělo zasahovat co nejméně. No řekněte, copak právě on, stát, něco o lásce ví anebo aspoň tuší?

(Za inspiraci pro tento článek děkuji kolegům, kteří mi pomohli workshop zorganizovat: ústavní soudce Tomáš Lichovník, poslanec Marek Benda, soudce Vladimír Polák, psychiatr Max Kašparů a moderátor Karel Havlíček. Ministryni práce a sociálních věcí Jaroslavě Němcové děkuji za záštitu, České advokátní komoře za zapůjčení kinosálu. Podrobný obsah jednotlivých vystoupení a průběh workshopu najde zájemce například zde.

Daniela Kovářová
JUDr. Daniela Kovářová je pražská advokátka specializující se na právo rodiny, prezidentka Unie rodinných advokátů, předsedkyně redakční rady Rodinných listů, spisovatelka a bývalá ministryně spravedlnosti. Vyučuje na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha a spolupořádá a moderuje akce Stálé konference českého práva.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud