Má smysl přijímat 450 právních předpisů ročně? Komentář Karla Havlíčka | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Má smysl přijímat 450 právních předpisů ročně? Komentář Karla Havlíčka

Má smysl přijímat 450 právních předpisů ročně? Komentář Karla Havlíčka

Prvních sedm týdnů roku udělalo nepochybně radost řadě odborníků, kteří s jistou dávkou vtipu naléhavě doporučují, aby bylo vyhlášeno moratorium, které by zákonodárcům znemožnilo po nějakou dobu vydávat nové právní předpisy. Od volebního podzimu, který se stále ještě nestihl zhmotnit ve vládu s důvěrou, je se zákony (nepočítáme-li státní rozpočet) utrum. A možná je to jako s ledvinovou kolikou – když ji prožíváte, máte pocit, že nic horšího nelze absolvovat; když pomine a nevrací se, za čas se bolest v paměti vzdálí a přestává být tak zřetelná. Problém tím ale nezaniká. Až znovu propukne, bude to ještě krutější.

Domnívám se, že má dva základní parametry, které se dotýkají každého z nás.

Když je něčeho moc, je toho příliš

Prvním problémem je kvantita. Porovnáme-li například počty položek Sbírky zákonů, vyjde nám následující produktivita normotvůrců (zákonodárných sborů, vlád a ministerstev): zatímco v letech 1945–1949 bylo v průměru ročně přijato a zveřejněno 255 normativních aktů (a mezinárodních smluv), v následujících čtyřech desetiletích poklesl jejich roční průměr na 103 (1950–1959), 160 (1960–1969), 155 (1970–1979), resp. 162 (1980–1989).

Následuje strmý vzestup v 90. letech (1990–1999), kdy bylo takto rok co rok publikováno průměrně 418 položek. Absolutního vrcholu zatím kvantita normotvorné produkce dosáhla v letech 2000–2009, ačkoliv se do samostatné sbírky (kterou tato statistika nezahrnuje) vyčlenily mezinárodní smlouvy – průměr dosáhl 535 položek ročně. V nedokončeném druhém desetiletí 21. století se zatím (2010–2017) můžeme „pyšnit“ 450 takovými položkami v každém roce. Co však hlavně – abychom získali skutečný přehled, museli bychom započítat ještě neuvěřitelná kvanta norem plynoucích z evropského práva.

V právnických kruzích se stala pověstnou „hláška“ emeritního ústavního soudce Jiří Nykodýma, který se pro své vystoupení v Právnickém klubu jednou pokusil spočítat, kolik předpisů u nás vlastně platí. Když pochopil, že je se svým počtářským uměním v koncích (popravdě – nespočítal by to ani centrální mozek lidstva), dospěl k závěru, že by nám vlastně mohlo stačit biblické Desatero. Něco podobného ostatně říkal už profesor Jiří Boguszak v roce 1968, který ovšem pro upřesnění dodával, že si lze vystačit i s Osudy dobrého vojáka Švejka, kde to také všechno je.

Lze jistě namítnout, že věc je mnohem složitější, že už Churchill měl o statistikách své mínění a že prostá kvantifikace o všem nevypovídá. Jistěže. Zdá se však normální, že zatímco v letech 1945–1989 se všemi těmi obrovskými změnami, jimiž naše společnost prošla (konec války, mocenský převrat v roce 1948, přetvoření unitárního Československa ve federální stát s trojí centrální normotvorbou, atd.), byl z hlediska počtu uváděných sbírkových položek daleko nejplodnější rok 1948 (327), v období od roku 1990 tu máme „rekord“ 700 položek za rok (2004) a s výjimkou těsně nižších výsledků let 1994–1995 (276 a 318 položek) a přesně stejného resultátu roku 1996 (327) ve zbývajícím čtvrtstoletí pokaždé (a zpravidla významně) vyšší číslo?

Ale to zdaleka není všechno. Zákony, vládní nařízení a vyhlášky ministerstev se nejen množí, ale také bobtnají uvnitř. Zatím poslední zákon, který přijal parlament v říjnu loňského roku, je zákon o platebním styku (č. 370/2017 Sb.). Má 280 veledlouhých paragrafů. Jím zrušený předchozí zákon stejného jména (č. 284/2009 Sb.) jich měl 147.

Aby bylo zřejmé, že i zde je tendence těžko popiratelná: Ústavní soudce Jaromír Jirsa s oblibou uvádí příklad z dějin základního civilního procesního předpisu – občanského soudního řádu. V okamžiku vzniku bylo doručování v něm upraveno v § 45–50, tedy v šesti poměrně útlých paragrafech. Podle stavu k 1. 5. 2013 obsahoval týž zákon „doručovací kodex“ v § 45–50l, což čítá dohromady 21 paragrafů mnohonásobně obéznějších (a to ještě vyžadovalo postupně zrušit 16 paragrafů průběžně doplněných). A tak bychom ve hře čísel mohli pokračovat ad libitum

Kolik trottelfeldweblů potřebujeme

Druhým – nejspíš ještě závažnějším – parametrem je kvalita. Nedávno jsem spočítal v komentáři publikovaném v MF Dnes, že z přibližně 110 zákonů přijatých v loňském roce bylo pouze osm procent „o něčem“, kdežto zbývajících 92 procent pouze měnilo zákony již existující. A jestli si myslíte, že to je nějaká loňská aberace, podívejte se na předchozí léta. Pořád stejná písnička, jen s obměňovanými slovy, která se často po změně (každá změna jest k horšímu, praví Murphyho zákony) přestávají rýmovat. 

Zákon o zadávání veřejných zakázek (č. 134/2016 Sb.) vyvolal nejen zrušení předchozího (mimochodem jedenadvacetkrát novelizovaného) zákona, ale také dalších 38 celých nebo významných částí právních předpisů. Dotkl se ale i jiných zákonů. Abyste se k tomu ovšem dobrali, musíte zjistit, že vzápětí vyšel „zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zadávání veřejných zakázek“ (č. 135/2016 Sb.), u kterého tedy pro jistotu ani z názvu nepoznáte, které že právní předpisy jím jsou novelizovány. Takové nápady už u nás ani nevzbuzují žádné vzrušení. Základní problém, že tento pseudosystém (celé to slavné zadávání veřejných zakázek) je těžkou brzdou hospodářského i společenského rozvoje a generátorem hloupostí (v lepším případě) i korupce, to samozřejmě neřeší vůbec.

Kdeže loňské sněhy jsou, můžeme si jen povzdechnout, když se dostaneme k nejužšímu hrdlu kvality právních předpisů. Na Právnickém klubu před několika lety další dnešní ústavní soudce David Uhlíř vzpomněl svého dědečka, který mu vyprávěl, že údajně za Rakouska-Uherska na generálním štábu měli tak zvaného trottelfeldwebela, jehož úkolem bylo přečíst si rozkaz nebo předpis před tím, než byl distribuován po monarchii. Pokud mu tento odborník na hlouposti rozuměl, mohl přípis být rozeslán. Pokud mu nerozuměl, byl vrácen k přepracování.

Kolik bychom takových trottelfeldwebelů dnes asi potřebovali? Nejspíš ještě více než třeba pověřenců pro ochranu osobních údajů, o kterých se nám za pár týdnů bude zdát – jako když jdete na houby, najdete jich hromady, půlku vám doma babička neuzná, protože jsou hořké, pět hodin je čistíte a pak se celou noc neklidně převalujete, protože se vám ve snech zjevují samé muchomůrky.

Myslím, že mimo jiné toto měli na mysli i senátoři Jaroslav Kubera (ODS, označil GDPR za největší byznys po globálním oteplování) a Miloš Vystrčil (ODS), který v některých souvislostech označuje chystané pojetí ochrany osobních údajů za obchod se strachem.

Nepochybné je, že právo se rozděluje stále hlubším příkopem na právo srozumitelné a nesrozumitelné. Myslím, že to druhé, nesrozumitelné, v tomto střetu postupně jasně vítězí.

Bohužel – se zvyšující se nesrozumitelností ruku v ruce kráčí infantilizace práva. Když musíme mít stanovenou zákonem (poslanci a senátoři pro to zvedli ruce, prezident podepsal) například definici, že bažantnicí je část honitby, v níž jsou vhodné podmínky pro intenzivní chov bažantů, napadne zřejmě nejednoho z obecenstva, že si z nás někdo dělá legraci. Ale kdež! Je to vážné. Stejně jako třeba zákonné ustanovení, že sportem pro všechny se rozumí organizovaný a neorganizovaný sport a pohybová rekreace určená širokým vrstvám obyvatelstva. To by mě tedy zajímalo, jestli také existuje nějaký sport jen pro někoho (tedy: prostým rozumem bych o nějakých věděl, ale v té slavnostní olympijské atmosféře bych to zrovna nerozebíral).

Čas pro stoiky (aneb Krátce o třískách)

Jelikož řecký filozof Seneca byl stoik, nechávala ho spousta věcí celkem v klidu. „Zákon má být stručný, aby si jej snáze zapamatovali nezkušení,“ pravil jednou moudře. A staří Římané to ještě zjednodušili: „Zákony mají být srozumitelné pro všechny.“ Tento princip podle mého názoru vždy platil a platit bude. Potíž, která by se značnou pravděpodobností i světovému stoickému mysliteli přivodila závažné zdravotní poruchy, ovšem spočívá v tom, že zdánlivě neotřesitelné pravidlo vzalo v dnešním právu za své.

Abychom byli spravedliví: Neviňme své současné normotvůrce (zvláště ty volené) z toho, zač mohou celé jejich generace (podobně by přece děti neměly pykat za viny svých rodičů), a nečiňme je ani přímo zodpovědnými za to, co nemohou ovlivnit. Drtivá část českého práva je dnes už unijního původu a bruselský velkostroj se sune právem bez ohledu na to, že to kácení lesa občas přináší celý déšť třísek. Když pomineme obecně doporučovanou ohleduplnost a opatrnost dobrého hospodáře, která velí nekácet zbytečně, můžeme tu spatřit i jisté vysvětlení: kdo se nedívá ze správného úhlu, leckdy pro stromy les ani nevidí.

Mimochodem: Ústavní soud v čerstvém nálezu č. 8/2018 Sb. mimo jiné trefně praví, že „respektuje skutečnost, že zákonodárce nemůže dohlédnout všude a předvídat vše, nicméně musí při zavádění jakékoliv plošné regulace zvážit předem její dopady z hlediska povinných osob, času a způsobu (kdo, kdy a jak), neboť rčení, že při kácení lesa létají třísky, pro regulační opatření v právním státě nemá místo.“ Snad bychom se – nabádáni takovou autoritou – měli nad stavem našeho právního řádu více zamýšlet.

JUDr. Karel Havlíček je zakladatelem Stálé konference českého práva, nakladatelem a bývalým šéfredaktorem časopisu Soudce.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Čekají nás teploty nad 40 stupňů, oteplování nejde zastavit, varuje klimatolog z Matfyzu

Vlna veder, která zasáhla v posledních dnech Českou republiku, je důkazem, že klimatická změna dorazila i k nám. Peter Huszár z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy tvrdí, že oteplování lze zastavit jen drastickým snížením emisí. I kdyby se to ale podařilo, nepůjde to hned. Huszár zároveň předpovídá, že pokud nastavený trend bude pokračovat, budeme se stále častěji setkávat s extrémními projevy počasí, a teploty nad 40 stupňů už ani v Česku nebudou výjimkou. Jak nebezpečné je sucho? Proč je ve střední Evropě aktuálně takové vedro? A proč mají lidé dojem, že přicházíme o jaro a podzim? Podívejte se na rozhovor.