Matzner: Kdo bude dědit, když nenapíšete závěť? Možná i ten, koho nechcete | info.cz

Články odjinud

Matzner: Kdo bude dědit, když nenapíšete závěť? Možná i ten, koho nechcete

ANALÝZA JIŘÍHO MATZNERA | V případech, kdy nedojde k dědění na základě závěti nebo dědické smlouvy, jakožto „silnějších“ dědických titulů, přichází na řadu tzv. zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti. Právě na jejím základě dědí pozůstalost jednotliví dědicové v pořadí, které stanoví zákon a podle něhož je v podobných případech nutné postupovat. Právní úpravu zákonné dědické posloupnosti lze najít občanském zákoníku. Pojďme se zblízka podívat na tento zákonný postup a na pořadí jednotlivých dědiců při tomto způsobu nabývání dědictví.

Při absenci závěti nebo dědické smlouvy, kterou by zůstavitel pozůstalost mezi dědice rozdělil na základě své vlastní vůle, je třeba pozůstalost mezi dědice rozdělit podle zákonných pravidel. V takovém případě se pozůstalost mezi dědice dělí podle jejich příslušnosti k jednotlivým dědickým třídám, které jsou definovány v občanském zákoníku, a to v poměru, který rovněž stanový zákon. Pokud nedědí žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu a na stát se v takovém případě hledí, jako by byl zákonným dědicem.

K podobným situacím sice dochází relativně zřídka, nejsou však zase tak ojedinělé, zejména pak v případech, kdy je dědictví zjevně předluženo a dědicové jej odmítnou právě kvůli tomu, aby jim nevznikla povinnost dluhy po smrti zůstavitele hradit z osobních prostředků. V takových případech bude značně pravděpodobné, že dědictví připadne státu, pokud od něj dědicové „dají ruce pryč“. Vraťme se však k jednotlivým třídám dědiců tak, jak jsou definovány v občanském zákoníku.

Zákonní dědicové

Zákon rozlišuje celkem šest tříd dědiců, kteří postupně nastupují k dědění s ohledem na to, zda dědicové z předchozí třídy dědí či nikoliv. V první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a manžel zůstavitele, a to každý stejným dílem. Pokud nedědí některý zůstavitelův potomek, potom nabývá jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti.

Pokud však z nějakého důvodu nedědí ani zůstavitelovi potomci (např. zůstavitel žádné děti neměl nebo zemřeli ještě před ním), dědí ve druhé dědické třídě jeho manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem alespoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a pečovali o společnou domácnost. Takovouto spolužijící osobou bývá zpravidla partner zůstavitele, který nebyl se zůstavitelem ve svazku manželském. Příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených nebo třeba „spolubydlení“ na studentské koleji ovšem k naplnění uvedeného předpokladu většinou nepostačuje. Dědicové v druhé dědické třídě dědí stejným dílem, manžel však dědí vždy minimálně polovinu pozůstalosti.

Nedědí-li ani manžel ani žádný z rodičů, nastupují ve třetí dědické třídě zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří s ním žili nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti. Tito dědicové dědí již všichni stejným dílem, přičemž pokud nedědí některý ze sourozenců zůstavitele, tak jeho dědický podíl nabývají rovným dílem jeho děti. Až když nedědí žádný dědic ve třetí třídě, nastupují ve čtvrté dědické třídě prarodiče zůstavitele, kteří dědí (podobně jako dědicové ve třetí třídě) stejným dílem.

Pokud ani ve čtvrté dědické třídě nedědí žádní dědicové, dědí v páté dědické třídě pouze prarodiče rodičů zůstavitele, přičemž prarodičům zůstavitelova otce v takovém případě připadne polovina dědictví a prarodičům zůstavitelovy matky polovina druhá. V poslední, šesté, třídě dědiců pak dědí děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, a to opět každý stejným dílem.

Dědická způsobilost

Přesto, že zákonem vymezených šest dědických tříd by mělo být dost na to, aby některému z dědiců (ať už je to manžel, zůstavitelovi děti, rodiče, prarodiče atd.) pozůstalost připadla, není to vždy zcela samozřejmé. Třeba v případech, kdy dědicové sice faktický existují, ale jsou nezpůsobilí k dědění nebo dědictví sami výslovně odmítnou.

Z dědického práva jsou totiž automaticky vyloučeni ti dědicové, kteří se vůči zůstaviteli dopustili například trestného činu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli (např. zatajením, zfalšováním nebo zničením zůstavitelovi závěti), domácího násilí či zneužití rodičovské odpovědnosti – jde-li o dědění rodiče po jeho dítěti, jakožto zůstaviteli.

Možnost odmítnout dědictví

Dědic má rovněž právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout. Ve většině případů půjde o ochranu dědice před zůstavitelovými dluhy, jelikož součástí pozůstalosti je nejen majetek zůstavitele, ale i jeho dluhy. Pokud dluhy zůstavitele převyšují hodnotu jeho majetku, pak bude pozůstalost předlužena a dá se samozřejmě očekávat, že žádný z dědiců nebude mít zájem takovou pozůstalost nabýt a dluhy zůstavitele hradit z vlastního majetku.

Odmítnutí dědictví však vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Dědictví lze odmítnout nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice o jeho právu dědictví odmítnout vyrozumí. U předlužené pozůstalosti je proto důležité uvedenou lhůtu nepromeškat, jelikož poté by právo odmítnout dědictví nenávratně zaniklo. Pokud dědic má své jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí dědictví tři měsíce. Dále je potřeba si také dát pozor na to, aby nedošlo k odmítnutí dědictví pod nějakou podmínkou, s výhradou nebo jen zčásti – v takovém případě by totiž bylo odmítnutí dědictví neplatné.  

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LLM. je zakladatel advokátní kanceláře Matzner et. al. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud