Milost, amnestie, abolice… Jak se liší a proč jsou i terčem kritiky? | info.cz

Články odjinud

Milost, amnestie, abolice… Jak se liší a proč jsou i terčem kritiky?

Milost, amnestie, abolice… Jak se liší a proč jsou i terčem kritiky?
 

ANALÝZA | S vývojem v kauze Čapí hnízdo, kterou nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman znovu otevřel, se do veřejné debaty vrátil pojem abolice. Tedy právo prezidenta zastavit trestní stíhání. Miloš Zeman jej nakonec v případě premiéra Andreje Babiše nevyužije. „Proč bych navrhoval abolici v době, kdy policie má přinést nové informace. To bych zasahoval do práce policie,“ řekl v na TV Barrandov a podobně se vyjádřil i pro server iDnes.cz. Nabízí se ovšem otázka: je to rozhodnutí definitivní, nebo platí jen pro tuto chvíli? Co se za slovem abolice vlastně skrývá? A jak se to má s milostí a amnestií?

Milosti, amnestie či abolice, tedy odpuštění trestu či zastavení jeho hrozby konkrétním představitelem moci – pánem, vladařem, panovníkem, v demokratických systémech pak většinou prezidentem – vždy vzbuzovaly emoce. A oprávněně. Vždyť jde o hodně – o svobodu, majetek, často i o život.

Institut milosti a amnestie je opravdu starý. Nejstarší dochované záznamy o nich pocházejí ze starověkého Egypta, a to zhruba z doby 3 000 let př. n. l. O amnestii v egyptském Karnaku se zmiňuje tzv. Stéla vyhnanců. Ve starověkém Římě císaři udělovali milost gladiátorům na přání davu. Konečně i Pilát Pontský nechal rozhodnout lid o tom, zda na jeho přání udělí milost proroku Ježíši, nebo zločinci Barabášovi.

Milosti a amnestie ale rozhodně nejsou jen tématem pro milovníky historie. Vášně budí mezi politiky, u veřejnosti i v odborných kruzích prakticky kdykoli, kdy jsou užity v praxi. Vzpomeňme amnestie polistopadových prezidentů Václava Havla a Václava Klause, četné Havlovy milosti a naposledy výroky prezidenta Zemana o abolici v kauze Čapí hnízdo. Vždy je to živnou půdou pro úvahy, zda nejde o historický přežitek, který má z Ústavy zmizet. „Neuděloval bych žádné milosti stejně tak, jako bych neuděloval žádnou amnestii, protože oboje považuji za feudální přežitek,“ říkal ostatně před volbami i Miloš Zeman, který následně několik lidí včetně Jiřího Kajínka omilostnil…

Právní rámec

Ústava České republiky stanoví v článku 62 písmeno g): „Prezident republiky odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení“. A v článku 63, odstavec 1 písmeno j) a písmeno k) stručně stanoví, že prezident republiky „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“ a „má právo udělovat amnestii“. Odstavec 3 tohoto článku k platnosti takového rozhodnutí vyžaduje kontrasignaci předsedy vlády (nebo jím pověřeného člena vlády) a odstavec 4 pak doplňuje, že za takové rozhodnutí odpovídá vláda.

Ústavní rámec pro udílení milostí tedy známe a ještě si stručně objasníme názvosloví: Milost je tradičně chápána jako privilegium panovníka (hlavy státu) v jednotlivých případech odpouštět či zmírňovat tresty uložené soudem, příp. s konečnou platností zastavovat již zahájené úkony orgánů činných v trestním řízení. Pojem milost lze ale vykládat i v širším smyslu – zahrnuje také právo prezidenta udělovat amnestii, tedy milost pro celý okruh osob, jež splňují podmínky stanovené v amnestijním rozhodnutí. Amnestie někdy bývá označována jako milost hromadná.

Abolice je pak milost nebo amnestie v podobě nezahájení nebo zastavení trestního řízení. Je to institut zcela výjimečný a obsahuje v sobě jednu ze zásadních výjimek odlišujících jej od ostatních forem milosti a amnestie. Tím je fakt, že obviněný má v zákonné lhůtě tří dnů od doručení usnesení o zastavení trestního stíhání právo výslovně trvat na tom, aby se v trestním stíhání pokračovalo. Takové výslovné trvání na trestním stíhání ze strany obviněného může ovšem mít za následek i odsuzující rozsudek, soud však v takovém případě neuloží trest.

Proč zrušit abolici?

Diskutabilnost abolice spočívá především v tom, že zasahuje do pravomoci policejního orgánu, státního zástupce i soudu a způsobuje, že nelze rozhodnout o vině a trestu obviněného, popř. obžalovaného. Za předpokladu, že je prezident neodpovědný ze své funkce, zde byly obavy z udělování abolice osobám spřízněným s prezidentem republiky, který by tento institut mohl zneužít ve prospěch třetích osob. Debaty v tomto ohledu vedly k přijetí ústavního zákona č. 71/2012 Sb., který přesunul tento pozůstatek z dob absolutní monarchie mezi kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. K platnosti abolice je proto od října 2012 vyžadován podpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena kabinetu.

„Abolice vyžaduje kontrasignaci. A to buď premiéra, nebo jím pověřeného člena vlády. Jestliže tedy sám premiér abolici odmítá, tak je technicky nemožné ji provést. Ale já v tomto konkrétním případě zatím pro abolici ani nevidím důvod.“
Miloš Zeman (Zdroj: iDnes.cz, 5. 12. 2019)

Ale ani tento přesun abolice mezi kontrasignované pravomoci nevyřešil další kontroverzní otázky s ní spjaté. To je především fakt, že jejím vydáním dochází k prolomení zásady legality trestního řízení. Dle této zásady je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.

Vážná je i otázka rozporu s článkem 90 Ústavy a článkem 40 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod, které shodně upravují otázku, kdo rozhoduje o vině a trestu za spáchané trestné činy. Takovým orgánem je dle Ústavy a Listiny pouze soud. Prezident republiky však vydáním aboličního rozhodnutí soudu odpírá právo rozhodnout o vině a trestu obžalovaného. 

Zastánci zachování institutů milosti a amnestie je označují jako „akt milosrdenství“, „akt smíření“ či „pokus o tlustou čáru“, „druhou šanci i pro ty, kdo si ji objektivně nezaslouží“. Objevují se i názory, že je třeba mít v právním řádu zakotvenou možnost zastavit trestní stíhání i bez právních důvodů (např. v situacích, kde by takové stíhání mohlo vyvolat mezinárodní konflikt).

Na druhé straně lze najít poměrně velké množství argumentů proti. Mezi nimi se objevuje tvrzení, že amnestie či milosti nejsou pouze aktem milosrdenství, ale aktem politickým. Za závažný problém lze bezesporu označit nedostatek kontroly, kdy korektiv kontrasignace, se kterým počítá naše Ústava, se už nezdá být dostačující. Obzvlášť v situaci, kdy by kontrasignující premiér a zároveň předseda vládní strany byl sám předmětem abolice… Riziko zneužití není malé a „nezbývá nám potom než doufat, že ti, kteří o milosti a amnestiích rozhodují, (…) se budou skutečně řídit (…) ‚vyššími principy mravními‘ a že se nebudou řídit nízkými pohnutkami a amnestie ani milosti nebudou nadužívány“, jak zaznělo například při veřejném slyšení v Senátu dne 21. 2. 2013.

Česká republika samozřejmě není jediným státem, kde má milost a amnestie svoji tradici i místo v právním řádu. Velmi podobnou úpravu má sousední Slovensko, ale s jedním velmi významným rozdílem. Abolici byste ve slovenském právním řádu hledali marně. Ze slovenské ústavy ji již před lety odstranil ústavní zákon č. 90/2001 Z. z. Je otázkou, zda spouštěcím momentem nebylo zneužití institutu amnestie, ke kterému zřejmě došlo v roce 1998 na Slovensku, když premiér Vladimír Mečiar, jakožto zastupující prezident republiky, vyhlásil amnestii a zastavil trestní stíhání v kauze zavlečení syna bývalého prezidenta Michala Kováče do ciziny.

Prezidenti v číslech

A jak to bylo od roku 1990 u nás s používáním „výjimečných institutů“? V době, kdy byl ve funkci prezident Václav Havel, čelil značné kritice především za počet udělených milostí. V období, kdy byl prezidentem ČSSR a ČSFR, tzn. od roku 1990 do roku 1992, jich rozdal individuálně celkem 610. V době od roku 1993 do roku 2003, tedy za dobu, kdy byl Václav Havel prezidentem České republiky, vyhověl celkem 1310 žádostem o udělení milosti z celkového počtu 32 130.

Kritika Václava Havla se netýkala pouze vysokého počtu udělených milostí, ale vztahovala se také právě k vysokému počtu udělených milostí formou abolice. Z celkového počtu 1310 milostí v období do 1993 do 2003 bylo hned 625 formou abolice, 681 formou agraciace (úplné či částečně zrušení pravomocně uloženého trestu) a 4 formou rehabilitace (zahlazení odsouzení a navrácení bezúhonnosti). Politická scéna tehdy spatřovala v jednání Václava Havla nadužívání abolice, což vyústilo v návrh ODS na změnu Ústavy a na zrušení tohoto prezidentova práva. Ke změně takového rozsahu však nebyla v Poslanecké sněmovně dostatečná ústavní většina a návrh tak skončil pouze doporučením neužívat abolici jako amnestijní rozhodnutí.

Přestože byl prezident Václav Klaus ve svém rozhodování ohledně milostí o poznání méně aktivní (alespoň co se týká samotného počtu milostí), ani on se neubránil rozhodnutím, která budila negativní ohlas. Z celkového počtu 22 271 žádostí od roku 2003 do roku 2012 udělil 407 milostí. Z toho mělo 20 formu abolice, 378 formu agraciace a 7 formu rehabilitace.

K tomuto počtu je ale nutné připočítat dopady aboliční část Klausovy amnestie z ledna 2013, tedy nejvíce kritizované části článku II. Amnestie. Ten zastavil pravomocně neskončená trestní stíhání (s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému), od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. 

Na dopady tohoto článku nechal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman zpracovat zvláštní zprávu, a to k datu 15. 2. 2013 a následně za období do 30. 6. 2013. Z druhé zmíněné zprávy vyplývá, že bylo na základě Klausovy amnestie zastaveno celkem 499 trestních stíhání, z toho rozhodnutím v přípravném řízení celkem 322 trestních věcí, v řízení před soudem celkem 177 trestních stíhání. Pouze ve 26 případech obviněný požádal o pokračování v trestním řízení (z toho 3 v přípravném řízení, 13 v řízení před soudem). Co se týče skladby trestné činnosti, pro něž bylo zastavené trestní stíhání vedeno, nejvíce zastoupeny byly trestné činy proti majetku (46 %) a dále trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (14 %), trestné činy na ochranu proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství (12 %), trestné činy hospodářské (11 %) a trestné činy proti životu a zdraví (7 %).

Z mediálně známých kauz, kterých se tato amnestie dotkla, lze uvést například případ konkurzního soudce Jiřího Berky a spol., kauza H-Systém, kauza bývalého šéfa fotbalového svazu Františka Chvalovského, společnosti Progres, investičního fondu Trend a Mercia, kauzy KTP Quantum, Agroplast, Skloexport či VT Dios.

Miloš Zeman se první roky ve funkci držel svého přístupu naznačeného jak v předvolební kampani, tak v inauguračním projevu, tzn. velmi rezervovaného, a to dokonce i přes kladné návrhy ze strany ministerstva spravedlnosti na udělení milosti z důvodu žadatelova vážného zdravotního stavu. Jeho přístup se změnil v únoru 2016, kdy udělil svou první milost podnikateli, který byl odsouzen za zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a za podvod. Zeman tehdy přihlédl ke stavu odsouzeného, který trpěl nevyléčitelnou nemocí. Od této historicky první milosti bylo dosud prezidentem Zemanem uděleno 11 milostí. Za povšimnutí stojí třetí milost ze dne 27. 9. 2016 udělená formou abolice. Prezident republiky v tomto případě nařídil, aby se u omilostněného nepokračovalo v trestním stíhání za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Přihlédl k tomu, že obviněný v důsledku poškození mozku po cévní mozkové příhodě a pro duševní poruchu není schopen chápat smysl trestního řízení. 

Za nejvíce kontroverzní lze označit osmou milost, která byla v květnu 2017 udělena doživotně odsouzenému vrahovi Jiřímu Kajínkovi ve formě prominutí zbytku trestu. Milost se lišila i skutečností, že Kajínek byl potrestán za zvlášť závažný trestný čin a zároveň netrpěl nevyléčitelnou nemocí, čímž nevyhovoval podmínkám, které si prezident sám pro udělení milostí stanovil.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud