Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Mnozí manažeři se hlásí k úplatkům. Vědí vůbec, že je to trestné? Komentář Jana Januše

Mnozí manažeři se hlásí k úplatkům. Vědí vůbec, že je to trestné? Komentář Jana Januše

Kriminalita v České republice trvale klesá. Znamená to, že lidé páchají rok od roku méně trestných činů. Přesto se poradenské firmě EY přiznalo překvapivě vysoké procento manažerů k tomu, že by bylo kvůli zakázkám ochotno uplácet. Do toho se debatuje o zavádění nových trestných činů, od maření spravedlnosti až po postih fake news. Možná by se ale stačilo více věnovat osvětě a dostat lidem do hlav, že ne všechno, o čem si myslí, že je po právu, po právu skutečně je.

Troufnu si tvrdit, že značné procento lidí neví o tom, že i uplácení je trestné. Nejde tedy jen o toho, kdo úplatek vezme, ale i o toho, kdo jej dá. Trestní zákoník je ale v tomto ještě daleko přísnější. Trestná je i pouhá nabídka úplatku. A ten, kdo takovou nabídku dostane, by měl vše oznámit policii. I když ji nepřijme. Jinak riskuje, že bude popotahován za možný trestný čin nazvaný neoznámení trestného činu. I za ten mimochodem hrozí kriminál.

České trestní právo zkrátka nemá pro úplatkářství vůbec žádné pochopení. Možná vás překvapí, že úplatek nemusí mít prakticky žádnou hodnotu, nikde totiž není stanovena jeho minimální výše. Podplacení pak trestáme až šesti lety, přijetí úplatku dokonce až 12. 

Kde končí obchodní slušnost a začíná uplácení?

Řada českých manažerů ale jakoby si to neuvědomovala. Jak vyplývá z průzkumu poradenské společnosti EY „za účelem získání či udržení zakázky v dobách ekonomického poklesu je připraveno uplácet” 12 procent z nich. Mohlo by to vypadat jako dobrá zpráva, celosvětově jde totiž o 13 procent, na Slovensku pak dokonce o 44 procent. Přičemž naši východní sousedé jsou na samém chvostu žebříčku, když je překonávají jen Saudská Arábie s 54 procenty a Indonésie a Malajsie s 46 procenty. Dobrá zpráva to ale opravdu není.

Už 64 procent českých manažerů je totiž připraveno použít „některou z forem neetických obchodních praktik (úplatky, drahé dárky či výlety za zábavou)”. Připomeňme v této souvislosti už naznačenou širokou definici úplatku, kterou obsahuje trestní zákoník: „Úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok.”

Ona výhoda přitom nemusí souviset jen s obstaráváním „věci obecného zájmu”, ale rovněž s „podnikáním svým nebo jiného”. A kdo určuje rozdíl mezi neoprávněnou výhodou a běžnou obchodní slušností? Primárně manažeři sami, sekundárně ale třeba také policie a následně státní zastupitelství a soudy.

Na Slovensku je situace daleko horší. Tam jde o 82 procent, vůbec nejvíce. Kam se hrabe Malajsie se 76 a Indonésie se 74 procenty. Průměr ve střední a východní Evropě je ale jen 40 a na západě pouhých 29 procent. Jak se s tím tito lidé morálně vypořádávají? Známou obezličkou, že to přece dělá „každý”? Evidentně nedělá. 

Klesající kriminalita versus volání po větší represi

Tato čísla jakoby odrážela jinou realitu, než jakou sledujeme v posledních letech ve statistikách Policie ČR a kterou vlastně dennodenně žijeme. Kriminalita rok od roku klesá a není to jen případ České republiky, pozitivní bilanci nedávno zveřejnilo třeba i Německo.

Nejhlasitější debaty spojené s trestním právem se ale vedou o to, zda by některé trestné činy neměly být postihovány přísněji a rovněž se řeší, zda nezavést také úplně nová vymezení trestné činnosti. Diskutuje se, zda by neměly existovat trestné činy jako maření spravedlnosti nebo zda by Česká republika neměla zavést speciální postih za šíření fake news.

Nepokrývá však už veškerou nebezpečnou činnost, kterou musí stát sankcionovat v nejhorších případech vězením, už současné znění trestního zákoníku? Jak jsme si ukázali už na úplatkářství a na široké definici úplatku, trestné činy bývají vymezeny tak široce, že se toho do jejich definic vejde opravdu hodně. Platí to třeba i u podvodu.

Výše popsaná čísla navíc spíše dokládají, že pokud někteří lidé pokládají něco za “správný”, řekněme “manažerský” přístup k věci, neodradí, opět některé z nich, ani to, že je dané jednání popsané v trestním zákoníku jako trestný čin. Možná ale o tom ani nevědí a etiku moc neřeší. Mají smůlu, v tomto stále platí, že neznalost zákona neomlouvá.

Řekněme si, co všechno je trestné

Tak tedy znovu, potřebujeme nové trestné činy? Nebo bychom se měli raději věnovat osvětě a hlasitě říkat třeba i oněm manažerům, těm jinak z podstaty své profese znalým, že úplatkářství opravdu není v pořádku a že za něj mohou být postiženi? A že za něj může rovněž zaplatit firma, kterou řídí? Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob to umožňuje a navíc disponuje drakoničtějšími tresty než trestní zákoník, dopadající na lidi.

Oněm manažerům, kteří jsou ochotni uplácet, bychom mohli vzkázat i to, že nejde jen o jejich aktuální byznys, ale že svým počínáním pokřivují celý trh. Je to naivní, ale kdyby se nenašel vůbec nikdo, kdo by byl ochotný nabídnout úplatek, korupce by vymizela. Tedy diskutujme a upozorňujme, co je špatně a trestní zákoník nechme v tomto být.

Zatím ale máme spíše opačné tendence. Vše řešit trestním právem a zákoník otevírat, kdykoliv se zdá, že po tom lidé volají. Musíme jim ale zejména vysvětlit, co po právu skutečně je a co není. S dojmy toho totiž u soudu moc neuhrajeme.

Přece jen ale ten průzkum EY můžeme vnímat i pozitivně. V dnešní paranoidní době, kdy se bojíme, v čem všem nás šmírují sociální sítě a co se z našeho počítače dostane ven, se řada lidí nebála přiznat k tomu, z čeho by mohla mít teoreticky nějaké problémy. Třeba ona paranoia ještě není tak velká. A nebo se naopak rozmáhá rezignace. Na cokoliv.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1