Články odjinud

Mnozí manažeři se hlásí k úplatkům. Vědí vůbec, že je to trestné? Komentář Jana Januše

Mnozí manažeři se hlásí k úplatkům. Vědí vůbec, že je to trestné? Komentář Jana Januše

Kriminalita v České republice trvale klesá. Znamená to, že lidé páchají rok od roku méně trestných činů. Přesto se poradenské firmě EY přiznalo překvapivě vysoké procento manažerů k tomu, že by bylo kvůli zakázkám ochotno uplácet. Do toho se debatuje o zavádění nových trestných činů, od maření spravedlnosti až po postih fake news. Možná by se ale stačilo více věnovat osvětě a dostat lidem do hlav, že ne všechno, o čem si myslí, že je po právu, po právu skutečně je.

Troufnu si tvrdit, že značné procento lidí neví o tom, že i uplácení je trestné. Nejde tedy jen o toho, kdo úplatek vezme, ale i o toho, kdo jej dá. Trestní zákoník je ale v tomto ještě daleko přísnější. Trestná je i pouhá nabídka úplatku. A ten, kdo takovou nabídku dostane, by měl vše oznámit policii. I když ji nepřijme. Jinak riskuje, že bude popotahován za možný trestný čin nazvaný neoznámení trestného činu. I za ten mimochodem hrozí kriminál.

České trestní právo zkrátka nemá pro úplatkářství vůbec žádné pochopení. Možná vás překvapí, že úplatek nemusí mít prakticky žádnou hodnotu, nikde totiž není stanovena jeho minimální výše. Podplacení pak trestáme až šesti lety, přijetí úplatku dokonce až 12. 

Kde končí obchodní slušnost a začíná uplácení?

Řada českých manažerů ale jakoby si to neuvědomovala. Jak vyplývá z průzkumu poradenské společnosti EY „za účelem získání či udržení zakázky v dobách ekonomického poklesu je připraveno uplácet” 12 procent z nich. Mohlo by to vypadat jako dobrá zpráva, celosvětově jde totiž o 13 procent, na Slovensku pak dokonce o 44 procent. Přičemž naši východní sousedé jsou na samém chvostu žebříčku, když je překonávají jen Saudská Arábie s 54 procenty a Indonésie a Malajsie s 46 procenty. Dobrá zpráva to ale opravdu není.

Už 64 procent českých manažerů je totiž připraveno použít „některou z forem neetických obchodních praktik (úplatky, drahé dárky či výlety za zábavou)”. Připomeňme v této souvislosti už naznačenou širokou definici úplatku, kterou obsahuje trestní zákoník: „Úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok.”

Ona výhoda přitom nemusí souviset jen s obstaráváním „věci obecného zájmu”, ale rovněž s „podnikáním svým nebo jiného”. A kdo určuje rozdíl mezi neoprávněnou výhodou a běžnou obchodní slušností? Primárně manažeři sami, sekundárně ale třeba také policie a následně státní zastupitelství a soudy.

Na Slovensku je situace daleko horší. Tam jde o 82 procent, vůbec nejvíce. Kam se hrabe Malajsie se 76 a Indonésie se 74 procenty. Průměr ve střední a východní Evropě je ale jen 40 a na západě pouhých 29 procent. Jak se s tím tito lidé morálně vypořádávají? Známou obezličkou, že to přece dělá „každý”? Evidentně nedělá. 

Klesající kriminalita versus volání po větší represi

Tato čísla jakoby odrážela jinou realitu, než jakou sledujeme v posledních letech ve statistikách Policie ČR a kterou vlastně dennodenně žijeme. Kriminalita rok od roku klesá a není to jen případ České republiky, pozitivní bilanci nedávno zveřejnilo třeba i Německo.

Nejhlasitější debaty spojené s trestním právem se ale vedou o to, zda by některé trestné činy neměly být postihovány přísněji a rovněž se řeší, zda nezavést také úplně nová vymezení trestné činnosti. Diskutuje se, zda by neměly existovat trestné činy jako maření spravedlnosti nebo zda by Česká republika neměla zavést speciální postih za šíření fake news.

Nepokrývá však už veškerou nebezpečnou činnost, kterou musí stát sankcionovat v nejhorších případech vězením, už současné znění trestního zákoníku? Jak jsme si ukázali už na úplatkářství a na široké definici úplatku, trestné činy bývají vymezeny tak široce, že se toho do jejich definic vejde opravdu hodně. Platí to třeba i u podvodu.

Výše popsaná čísla navíc spíše dokládají, že pokud někteří lidé pokládají něco za “správný”, řekněme “manažerský” přístup k věci, neodradí, opět některé z nich, ani to, že je dané jednání popsané v trestním zákoníku jako trestný čin. Možná ale o tom ani nevědí a etiku moc neřeší. Mají smůlu, v tomto stále platí, že neznalost zákona neomlouvá.

Řekněme si, co všechno je trestné

Tak tedy znovu, potřebujeme nové trestné činy? Nebo bychom se měli raději věnovat osvětě a hlasitě říkat třeba i oněm manažerům, těm jinak z podstaty své profese znalým, že úplatkářství opravdu není v pořádku a že za něj mohou být postiženi? A že za něj může rovněž zaplatit firma, kterou řídí? Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob to umožňuje a navíc disponuje drakoničtějšími tresty než trestní zákoník, dopadající na lidi.

Oněm manažerům, kteří jsou ochotni uplácet, bychom mohli vzkázat i to, že nejde jen o jejich aktuální byznys, ale že svým počínáním pokřivují celý trh. Je to naivní, ale kdyby se nenašel vůbec nikdo, kdo by byl ochotný nabídnout úplatek, korupce by vymizela. Tedy diskutujme a upozorňujme, co je špatně a trestní zákoník nechme v tomto být.

Zatím ale máme spíše opačné tendence. Vše řešit trestním právem a zákoník otevírat, kdykoliv se zdá, že po tom lidé volají. Musíme jim ale zejména vysvětlit, co po právu skutečně je a co není. S dojmy toho totiž u soudu moc neuhrajeme.

Přece jen ale ten průzkum EY můžeme vnímat i pozitivně. V dnešní paranoidní době, kdy se bojíme, v čem všem nás šmírují sociální sítě a co se z našeho počítače dostane ven, se řada lidí nebála přiznat k tomu, z čeho by mohla mít teoreticky nějaké problémy. Třeba ona paranoia ještě není tak velká. A nebo se naopak rozmáhá rezignace. Na cokoliv.

 

Články odjinud