Moje ambice musely jít stranou, Vrchní soud mohl být jinak bez předsedy, říká Jan Sváček | info.cz

Články odjinud

Moje ambice musely jít stranou, Vrchní soud mohl být jinak bez předsedy, říká Jan Sváček

Současný předseda Vrchního soudu v Praze Luboš Dörfl a jeho místopředseda Jan Sváček proti sobě nedávno stáli ve výběrovém řízení na zmíněnou šéfovskou pozici. Našli ale společnou řeč a spolupráci si pochvalují. Oba chtějí zapracovat například na tom, aby bylo rozhodování soudu předvídatelnější. „Za situace, kdy existuje elektronická komunikace a kdy elektronicky ukládáme svá rozhodnutí, se nemáme na co vymlouvat a musíme na tom zapracovat. Je potřeba věnovat se sjednocení naší vlastní judikatury a to i ve spolupráci s krajskými soudy. Z toho pak vzejdou i rozhodnutí, která budeme zasílat Nejvyššímu soudu k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Jan Sváček.

Ve výběrovém řízení na post předsedy Vrchního soudu v Praze jste stál proti následnému vítězi Luboši Dörflovi. Spekulovalo se o tom, že prezident Miloš Zeman chtěl následně jmenovat spíše vás, vy jste ale veřejně tuto možnost odmítl. Jak se na tuto situaci zpětně díváte?

Byla nesmírně komplikovaná a dlouho se vlekla. V jednu chvíli jsem si uvědomil, že moje ambice a osobní zájmy musí jít stranou, protože se tu rýsovala situace - ale pouze hypoteticky, protože já jsem s nikým ze zainteresovaných osob, které o tom rozhodovaly, nemluvil – že by byl Vrchní soud v Praze od ledna bez předsedy. Nebo by se muselo vypisovat nové výběrové řízení. To by zase znamenalo půl roku odkladu.

Řekl jsem si, že ve prospěch této instituce, do níž jsem přišel v roce 2013 s velkou pokorou a jsem rád, že tu mohu působit, by bylo lepší, kdyby se ta situace ještě před koncem roku vyřešila. Z toho vyplynulo moje stanovisko, které jsem prezentoval. Navíc jsem přesvědčen, že Luboš Dörfl funkci předsedy Vrchního soudu v Praze velmi dobře zvládne. Obávám se však, že podobné problémy se mohou vyskytnout i v budoucnu, pokud nebudeme mít ustanovenou Nejvyšší radu soudní moci s personálními kompetencemi.

Proč podle vás stále neexistuje Nejvyšší rada soudnictví?

Nejblíže jsme k tomu byli za ministra Motejla, který připravil do legislativního procesu paragrafovaného znění zákona o soudech a soudcích s Nejvyšší radou soudnictví, které neprošlo. Bohužel musím říct, že se na tom odporem proti tehdejšímu ministrovi spravedlnosti podíleli i někteří v té době významní justiční činitelé.

Poté jsme se k tomu přiblížili i za premiéra Nečase, kdy jsem byl účasten vyjednávání o Nejvyšší radě soudní moci v takzvané justiční šestce. Tehdy jsme narazili na problém, protože tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová trvala na tom, že soudci mají mít v Nejvyšší radě soudní moci buď absolutní zastoupení, nebo absolutní většinu. Tak tomu ale není nikde v Evropě, kde byly tyto rady ustanoveny. S tím samozřejmě tehdejší vláda nemohla souhlasit, což chápu. Premiér řekl, abychom se dohodli mezi sebou a pak přišli se společným a přijatelným návrhem. Ale my jsme nebyli schopni se dohodnout.

Stále tu tak máme stejný stav jako v devadesátých letech minulého století. Kompetence a páky k rozhodování o personáliích proto má stále moc výkonná. Nejde přitom jen o justiční funkcionáře, ale rovněž o výběr kandidátů na pozice soudců, kariérní postup soudců a další personální otázky.

Jak tyto otázky tedy řešíte na Vrchním soudu v Praze?

Hovořím za trestní úsek, jehož jsem od 1. ledna loňského roku místopředsedou. V České republice nemáme upravený žádný kariérní postup. Personální záležitosti na Vrchním soudu v Praze, podobně jako na jiných krajských a okresních soudech, jsou záležitostmi improvizace. Požádal jsem tak soudce, aby si monitorovali rozhodovací činnost jednotlivých soudců krajských soudů. Na základě tohoto postupu nám pak po určitém období vznikla jakási databáze soudců, kterým chceme nabídnout možnost působení u Vrchního soudu v Praze. Podobný mechanismus jsme kdysi vytvořili na Městském soudu v Praze ve vztahu k soudcům obvodních soudů.

Tyto kandidáty postupně oslovujeme. Je to trochu problém, jedná se většinou o zralé lidi se zázemím a s rodinou v určitém regionu, ne všem se chce stěhovat do Prahy. Předsedové krajských soudů se k tomuto postupu staví většinou vstřícně, byť to pro ně znamená, že přicházejí o nejlepší soudce.

Problém ale je, že se tady bavíme o krajských soudcích, kteří soudí na prvním stupni. Z hlediska naší činnosti nemáme dostatek informací o práci odvolacích soudců krajských soudů, z nichž někteří by byli rovněž vítanou posilou Vrchního soudu v Praze. Takže to opět řešíme improvizací. Objíždíme jejich gremiální porady a snažíme se získat představu o jejich práci. V tuto chvíli máme vytipovaných asi 10 nebo 12 soudců, s nimiž – a s jejichž krajskými předsedy – jsme v kontaktu. Samozřejmě všechny tyto otázky konzultuji s novým předsedou zdejšího soudu a myslím, že na většinu věcí máme společný názor.

Jak jste na tom s asistenty soudců?

Jsem jejich velkým zastáncem. Jeden asistent soudce může odčerpat od soudce zhruba jednu třetinu jeho práce. Tři asistenti by v zásadě mohli nahradit jednoho soudce. A při porovnání jejich platů matematicky vychází, že navyšování počtu asistentů je pro státní rozpočet ekonomicky výhodné.

Ve spolupráci s předchozím předsedou soudu Jaroslavem Burešem jsme  dosáhli alespoň provizorní situace, kdy v tuto chvíli máme zhruba jednoho asistenta pro dva senáty. Jsme samozřejmě úplně v jiných dimenzích než na obou nejvyšších soudech, kde má každý soudce jednoho až dva asistenty. V nejbližší době bychom chtěli společně s novým předsedou soudu dosáhnout toho, aby měl každý senát svého asistenta a dále se přibližovat k ideální situaci, kdy by měl každý soudce svého asistenta.

Zmínil jste, že Vrchnímu soudu roste nápad – počet věcí, které jsou soudu doručeny. Jak to vypadá konkrétněji?

Třeba na obchodním úseku nápad klesá, vzhledem k novému občanskému zákoníku je to ale logické. Na insolvenčním a na trestním úseku se někdy zvyšuje, někdy stagnuje. Za trestní úsek mám to vysvětlení, že trestná činnost se stává více a více sofistikovanou. Dostáváme se do vyšších sazeb, v prvním stupni tak rozhodují krajské soudy a následně vrchní soudy. Do budoucna však očekáváme nárůst agendy například v souvislosti se zveřejňováním soudních rozhodnutí nebo plánovaným přechodem kárné agendy na vrchní soudy. To bude samozřejmě znamenat větší potřebu soudců a administrativního aparátu.

Velkým tématem je předvídatelnost soudního rozhodování. Co v tomto ohledu, jako Vrchní soud, děláte?

Kdybychom si vzali čtyři základní teze, jak by mělo soudnictví vypadat, byly by to kvalita, rychlost, vymahatelnost a předvídatelnost. Řada těch věcí je závislá na vnějších aspektech, ale pokud jde o předvídatelnost soudních rozhodnutí, tak to je v našich rukou. Za situace, kdy existuje elektronická komunikace a kdy elektronicky ukládáme svá rozhodnutí, se nemáme na co vymlouvat a musíme na tom zapracovat. Je potřeba věnovat se sjednocení naší vlastní judikatury a to i ve spolupráci s krajskými soudy. Z toho pak vzejdou i rozhodnutí, která budeme zasílat Nejvyššímu soudu k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jsem velmi rád, že jsme mohli přijmout do funkce asistenta evidenčního senátu bývalého předsedu evidenčního senátu Nejvyššího soudu JUDr. Karla Hasche, který nám svými zkušenostmi obrovsky pomůže. Chceme se tedy spolupodílet na tom, aby rozhodování bylo předvídatelné ve všech regionech České republiky a to samozřejmě nejen na trestním úseku. To pokládám za jeden ze základních úkolů Vrchního soudu v Praze.

Podařilo se v průběhu času zlepšit situaci justičního personálu, kterému tabulkově přísluší velmi nízké platy?

Administrativní aparát soudů, kam patří například protokolující úředníci, vedoucí kanceláří, tajemníci, vyšší soudní úředníci nebo zaměstnanci správy soudu, je nesmírně finančně podhodnocen. Tyto lidi, kteří výrazným způsobem spoluvytváří kvalitu rozhodovací činnosti soudu, nesmírně potřebujeme, ale přitom nejsme schopni je odpovídajícím způsobem zaplatit.  Jejich práce si velmi vážím. Situace v Praze je přitom ještě horší než v jiných regionech, tady totiž máme daleko více pracovních příležitostí.

Ještě ale ministr Kněžínek mluvil o tom, že v tomto prosadil změnu…

Ta začala platit od ledna roku 2019. Hodně jsme se na to upínali. Ale v průměru šlo řádově o stokoruny až tisíc korun. Tedy o nic zásadního, byla to spíše kosmetická změna. Bohužel.

Vrchní soud rovněž spolupracuje s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy. Jak konkrétně spolupráce vypadá?

Začal jsem s tím už na Městském soudu v Praze, kam každý semestr přicházelo asi 100 až 150 studentů. Vedle teoretických znalostí je soudní praxe pro studenty velmi důležitá. Na Vrchním soudu v Praze  máme jiné podmínky, praxi tu nemůžeme realizovat v takovém rozsahu. Ročně sem přichází asi kolem 15 studentů. Bereme je do jednací síně na náslechy, snažíme se je dopředu připravit na to, co se bude projednávat. Po skončení jednání s nimi ještě diskutujeme. To, co student vidí v jednací síni, už nikdy nezapomene. Pro studenty je však klíčové vidět zejména jednání u okresních soudů v jednodušších a kratších věcech.

Byl bych rád, kdyby se akademický svět více propojil se světem praktické justice tak, jako tomu je v mnoha evropských zemích nebo ve Spojených státech amerických. U nás je to ale spíš výjimka, že by soudci učili na právnických fakultách. Myslím, že je to škoda, určitě by měli studentům co říci.

Vy sám ale učíte. Je to pro vás nějak inspirující i jako pro soudce?

Naprosto. Jako trestní soudce v jednací síni většinou nikomu moc radost nedělám. Jako soudní funkcionář honím lidi do práce. A najednou se na Právnické fakultě Univerzity Karlovy ocitnu v úplně jiné, pozitivní roli. Kontakt s mladými lidmi je pro mě nesmírně obohacující. Studenti dobře vědí, že když budou v průběhu studia na sobě pracovat, vyplatí se jim to z hlediska uplatnění do budoucna. A oni podle toho reagují, ve většině případů jsou připravení a schopní o právních problémech diskutovat. Myslím, že pedagogická činnost je pro soudce velmi inspirující.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud