Články odjinud

Návrat k cenzuře. Komunisti před 50 lety posvětili další zásahy do svobody médií. Právní osmičky 3

Návrat k cenzuře. Komunisti před 50 lety posvětili další zásahy do svobody médií. Právní osmičky 3

Pražské jaro roku 1968 přineslo všeobecné uvolnění poměrů. Koncem června Národní shromáždění dokonce schválilo novelu zákona o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, jehož nový paragraf 17 zněl dosti revolučně: „Cenzura je nepřípustná.” O čtvrt roku později ale už mělo být vše jinak. Po okupaci došlo k přechodnému pozastavení pravidla o nepřípustnosti cenzury, to ale trvalo až do roku 1990. Od 26. září 1968.

Zákon č. 84/1968 Sb. cenzuru ve druhém odstavci paragrafu 17 definoval jako „jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky”. Právní předpis, podepsaný prezidentem Ludvíkem Svobodou, předsedou Národního shromáždění Josefem Smrkovským a předsedou vlády Oldřichem Černíkem, je v digitální verzi dostupný na webových stránkách ministerstva vnitra.

Národní shromáždění ale po srpnové okupaci, konkrétně 13. září 1968, přijalo zákon o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. Ten je pod číslem 127/1968 Sb. rovněž dostupný na stránkách ministerstva vnitra, citujeme jej podle webu zakonyprolidi.cz. Postupovat se podle něj začalo právě 26. září 1968.

I když zákon kolem slova cenzura místy jen krouží, svým třetím paragrafem pozastavil účinnosť zmíněného paragrafu 17. Druhý odstavec třetího paragrafu zněl ale poměrně jasně: „Příslušný úřad pro tisk a informace má právo přímo nebo prostřednictvím zmocněnců ustanovených vedoucím příslušného úřadu na společný návrh vydavatele a šéfredaktora (dále jen zmocněnec) zajišťovat, aby v periodickém tisku (jiném hromadném informačním prostředku) nebyly zveřejňovány informace, které obsahují skutečnosti, jež jsou v rozporu s důležitými zájmy vnitřní nebo zahraniční politiky státu. Obsahuje-li informace takovou skutečnost, je příslušný úřad pro tisk a informace nebo zmocněnec oprávněn pozastavit její zveřejnění nebo jiné rozšiřování.”

Speciál INFO.CZ k srpnu 1968

Úřad pro tisk a informace

Tyto zásahy měly být, slovy z prvního odstavce první paragrafu zmíněného zákona, „v zájmu dalšího pokojného vývoje”.

Úřad pro tisk a informace popisuje druhý odstavec prvního paragrafu tohoto zákona: „Jako orgány státní správy se zřizují Úřad pro tisk a informace, na Slovensku Slovenský úřad pro tisk a informace. Na Úřad pro tisk a informace přechází dosavadní působnost ministerstva kultury a informací podle zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, ve znění zákona č. 84/1968 Sb.; v témže rozsahu přechází dosavadní působnost pověřence Slovenské národní rady pro kulturu a informace na Slovenský úřad pro tisk a informace. Úkolem úřadů pro tisk a informace je zejména jednotně usměrňovat a kontrolovat činnost periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků.”

Čtvrtý paragraf cenzorního zákona pak stanovoval pravidla zániku registrace, stejně jako postih či její dočasné odnětí za to, když budou „zprávy, údaje a jiné informace uveřejněné v novinách, časopisech nebo v jiných periodických tiskovinách v rozporu s posláním periodického tisku (…), zejména porušují-li důležité zájmy vnitřní nebo zahraniční politiky státu”.

Paragraf 6 pak, patrně spíše formálně stanovil, že: „Svoboda zveřejňování výsledků vědecké a umělecké tvorby není tímto zákonem dotčena.”

Porušení jednacího řádu i legislativní praxe

Schůzi, na níž byl tento zákon schválen, můžeme opět rekonstruovat díky stenoprotokolu zveřejnému na webových stránkách Poslanecké sněmovny. Tento zákon ale nebyl schválen jednomyslně, dva poslanci se totiž hlasování zdrželi.

„Vlastnímu zákonu č. 127/1968 Sb. předcházela ovšem už řada opatření (…), mj. jmenování vládních zmocněnců do Československé televize a Československého rozhlasu a zřízení vládního výboru pro tisk a informace. Vláda svým vlastním usnesením vytvořila i Úřad pro tisk a informace (a na Slovensku Slovenský úřad pro tisk a informace) jako své vlastní pomocné a poradní orgány bez výkonné pravomoci,” popisuje ústavní právník Ján Gronský (v knize Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa III. 1960 - 1989, Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum, Praha 2007, str. 146).

Pražské jaro – časová osa

Během projednávání tohoto zákona připomněl zpravodaj Václav Hrabal, že dochází k porušení legislativní praxe i jednacího řádu Národního shromáždění, vláda totiž nepředložila k předchozímu projednání zásady navrhovaného předpisu. Tento nedostatek ale podle Hrabala překonala intenzivního práce ústavně právního a kulturního výboru.

Už ministr kultury a informací Miroslav Galuška mluvil během svého vystoupení o dočasnosti tohoto zákona, jeho platnost měla být omezena přijetím nového tiskového zákona. To vyplývá i z následného vystoupení zpravodaje Hrabala.

Ten se ostatně souvislostem cenzurních zásahů věnoval například v závěru svého vystoupení: „28. června t. r. a z tohoto místa bylo prohlášeno při zasedání Národního shormáždění, že zrušením cenzury vytváříme předpoklady pro plné uplatnění a pro další rozvoj jednoho ze základních občanských práv, práva na svobodu projevu, slova a tisku. Mám za to, že od této myšlenky, která vyjadřuje nepochybně přesvědčení nás všech, neustupujeme ani nyní, poněvadž jsou v ní vtěleny historické zkušenosti celého lidstva, bojů tříd, jednotlivců a národů o vlastní uplatnění a o rozvoj celé společnosti. Plné uplatnění této myšlenky v těchto dnech znemožňují současné okolnosti, a to jen na přechodnou dobu, jak je patrno z uvozovacího znění tohoto zákona i ze závěru důvodové zprávy. Předpokládám, že vláda bude nástrojem, který je jí tímto zákonem svěřen do rukou, vládnout moudře a státnicky, v souladu s vůli našich národů do doby, než dojde k vypracování a předložení definitivního zákona o tisku.

Byl bych velmi rád, kdyby oprávnění, která dnes vládě dáváme, byla používána jen ojediněle a kdyby se naopak vytvořila velmi úzká a blízká spolupráce všech představitelů našeho veřejného a politického života s pracovníky tisku a jiných sdělovacích prostředků, kdy by tedy nebylo nutno používat cenzorské tužky a dalších sankcí proti vydavateli.”

Skutečnost byla samozřejmě zcela jiná. Cenzura poté existovala v Československu až do roku 1990.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud