Články odjinud

Nebyla by losovačka demokratičtější než volby? Povolební komentář Karla Havlíčka

Nebyla by losovačka demokratičtější než volby? Povolební komentář Karla Havlíčka
 

Sedím takhle nedávno v metru a sleduji hovor tří mladých mužů lehce hipsterského vzhledu. Nesledoval bych, kdyby se nedohadovali tak hlasitě, že nesledovat prostě nelze. K mému překvapení jde řeč o volbách. O těch senátorských, protože jeden povídá: „Já se na to vykašlu, k druhému kolu mě nikdo nedostane.“

Řeknete si možná, že to zase tak velké překvapení není. Voliče druhých kol aby u nás jeden pohledal. Nezamýšlím se nad tím ovšem s nějakým káravým pozdvižením obočí. To teď není bůhvíjak v módě, když už ani premiér do druhého kola nenastupuje. Důvod, pro který to – aspoň myslím – stojí za úvahu, je jiný, a přiznávám, že mi už nějakou dobu vrtá hlavou.

Srovnejme si, jak to vlastně je. Máme tu zastupitelskou (částečně parlamentní) demokracii, takže volíme. O krutě demokratickém smýšlení tvůrců tuzemského politického provozu, jak se dnes tak krásně říká, svědčí, že jsme se do voleb nejspíš zamilovali. Jak jinak si vysvětlit, že volíme pořád dokola, rok co rok, že jsme jako úderníci s tou naší supervolební pětiletkou?

Je ovšem otázkou, jestli právě volby jsou tím nejdemokratičtějším ze všech demokratických řešení. Jan Kysela tuhle na jednom kulatém stolu, který jsem moderoval, nadhodil, že volby jsou poněkud aristokratické, neb jsme při nich ovlivňováni tím, jak vnímáme kandidáty. To jsou ty dámy a pánové, které většina prostých smrtelníků spatří jen v televizi. Ale když je spatří, hodí jim ruče hlasy do urny (pokud k ní ovšem dorazí). Podívejte, jak se v senátních volbách dařilo neúspěšným prezidentským kandidátům, kteří měli televizní obrazovky několik týdnů v pachtu! Takže by asi opravdu byla demokratičtější nějaká ta losovačka, pokud by se ovšem neodehrávala jako ta pověstná karlovarská.

Já s kolegou Kyselou souhlasím, ale přidal bych jeden veřejně přetřásaný hlavolam. Poslyšte: V ústavě stojí psáno, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Když si volíme své reprezentanty (ponechme stranou prezidenta), táž ústava (kdyby to nebyla ústava a nevypadalo to jako rouhání, řekl bych – do omrzení) opakuje, že hlasování je tajné a volební právo všeobecné, rovné a přímé: to se týká poslanců (čl. 18 odst. 1), senátorů (čl. 18 odst. 2) i členů zastupitelstev (čl. 102 odst. 1).

Volíme tedy v podstatě pořád stejně. Výsledek je – volby od voleb – diametrálně odlišný. Z hlediska ústavního to vypadá, že o té klikaté cestě rozhoduje volič. Z hlediska prosté logiky to vypadá, že volič má rok co rok jiné preference. Budiž – volič by v demokracii měl být pán, nechť tedy panuje. A když se mu zlíbí jednou anoisté (byl bych rád, kdyby se ten tvar uchytil, myslím, že je správný), podruhé občanští demokraté, potom zase demokraté sociální či křesťanští, jindy třeba piráti a zelení, ať jim svůj rovný hlas hodí do bedny. Z hlediska čirého rozumu ale je to trochu podivné. Ne že by volič nemohl měnit názor (jen blbec ho nemění, jak říká pan prezident – a jen proto, že to říká právě on, to ještě nemusí být … řekněme: zmýlená). Ale že by celý národ každoročně změnil názor?

Anebo ono kouzlo spočívá v jiných fíglech?

Je vskutku hlasovací právo voliče rovné? Máme každý jeden hlas stejné váhy? Podle ústavy ano. Váží rozdílně kvůli velikosti volebních obvodů, kvůli vstupní klausuli váží pokaždé jinak pro jednotlivé politické strany a hnutí, váží různě kvůli úpravě volebních koalic a neúpravě volebních uskupení, kvůli psychologickému dopadu volebních prognóz, kvůli rozsahu mediálního prostoru, kvůli … snad ani nemá cenu vypočítávat ty notoriety. Nejsem si jist, zda právě tohle měl na mysli senátor Webster, když formuloval demokracii svou pověstnou triádou (kterou mu ovšem posléze poněkud znárodnil Abraham Lincoln). Volíme rovně? To tedy sotva.

Volíme vskutku přímo? Ano. Pokud si ovšem odečteme, že i přes všechno to slavné panašování házíme fakticky hlasy politickým útvarům a necháváme posléze rozhodovat stranické sekretariáty. Pokud si odečteme, že volíme toho či onoho, nikoliv tamtoho, ale v povolební matematice se to nehodí, takže ten se spojí s tamtím (kterého jsme přece nechtěli), kdežto onen zůstane na ocet. Pokud si odečteme, že jeden se nechá zvolit, ale pak si vzpomene, že radši zůstane sedět v jiné instituci a na jeho místo nastoupí náhradník. Pokud si odečteme, že dnes po éře přeběhlictví v Poslanecké sněmovně nastala pokroková doba i v Senátu Parlamentu ČR, takže se mnozí teprve po zvolení rozhlížejí, v jakém dresu vlastně budou tu politiku hrát. Volíme tedy přímo?

O všeobecnosti voleb se u šestnáctiprocentní účasti hovořit může. Pokud ovšem bereme v úvahu, že všeobecnost reprezentují voliči nohama. Letos jich bylo 84 %. Čili: všeobecně nevolíme. Proč asi? Zřejmě máme nějakou jinou práci.

Je to skutečně ještě pořád tak, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním? Inovujeme kdeco. V legislativní tvorbě jsme inovativní, až to bolí. Nechtěla by ta zastupitelská demokracie nějakou slušnou inovaci? Nebo se nám zdá méně důležitá než právní úprava otázky, jestli na zvoncích na domě mohou být uvedena jména nájemníků?          

Autor je zakladatelem Stálé konference českého práva

 

Články odjinud