Články odjinud

Někteří soudci stále posílají lidi do neexistujících věznic, stěžuje si Vězeňská služba

Někteří soudci stále posílají lidi do neexistujících věznic, stěžuje si Vězeňská služba

V České republice fungují od loňského října jen dva typy věznic - ty s ostahou a ty se zvýšenou ostrahou. Novinku přinesla novela zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Podle náměstka generálního ředitele Vězeňské služby Simona Michailidise ale i 10 měsíců po změně zákona přicházejí stále některé trestní příkazy, které umisťují odsouzené do typů věznic, které již neexistují. Tedy do těch s dohledem či s dozorem. V některých případech patrně půjde o chybu soudců. Podle předsedy Městského soudu v Praze a čestného prezidenta Soudcovské unie ČR Libora Vávry je ale tato situace způsobena zejména tím, že se rozhodnutí dlouho doručují.

Trestní příkazy posílající lidi do neexistujících věznic, tak budou podle Vávry chodit Vězeňské službě ještě celá léta. Odráží to podle něj stav, kdy jsou právě soudní rozhodnutí i léta doručována, například kvůli tomu, že není jasné, kde se odsouzený zrovna nachází.

Vávra ale zároveň nevyloučil, že se někteří soudci někdy nedopustí chyby. Michailidis i Vávra o těchto problémech mluvili na sympoziu Podmíněné propuštění jako cesta do života, který pořádala za mediálního partnerství INFO.CZ v rámci Pražského právnického jara Stálá konference českého práva.

Hlavním tématem odborného setkání ale bylo právě podmíněné propuštění z vězení. Zjednodušeně řečeno, o to mohou při splnění požadovaných podmínek požádat odsouzení poté, co si odsedí určitou část svého trestu. Tuto možnost přitom mají všichni, včetně těch, kteří si odpykávají doživotní trest odnětí svobody. O tom, zda splňují podmínky a je už vhodné je propustit na svobodu, rozhodují okresní soudci.

O závažnost trestné činnosti nejde

A jak uvedl na sympoziu ústavní soudce Tomáš Lichovník, rovněž čestný prezident Soudcovské unie ČR, jejich verdikt připomíná tak trochu věštbu. Musí totiž zvážit, zda si daný člověk už opravdu zaslouží svobodu, či naopak hrozí riziko, že by mohl opět spáchat nějaký trestný čin.

Podle Lichovníka ale okresní soudci například nemají při svém zvažování zohledňovat závažnost spáchané trestné činnosti, viníci by pak za ni byli fakticky potrestáni dvakrát. To však odporuje jedné ze základních právních zásad, která právě dvojí postih za stejný prohřešek zakazuje.

Lichovník rovněž připomněl, že Ústavní soud k ústavním stížnostem týkajícím se právě podmíněného propuštění, příliš vstřícný není. Úspěšnost těchto ústavních stížností je podle jeho slov menší než malá. I kvůli tomu, že neexistuje základní lidské právo na podmíněné propuštění z vězení, Ústavní soud tak může tuto problematiku přezkoumávat z hlediska případného porušení práva na spravedlivý proces.

Jednotliví soudci rozhodují jinak

Libor Vávra mluvil rovněž o tom, že každý soudce nese odpovědnost za své rozhodnutí či nerozhodnutí sám. I on připomněl, že na podmíněné propuštění z vězení neexistuje zákonný nárok. Přesnější úprava v současném trestním zákoníku, která by propouštění po určitém čase a za určitých podmínek zautomatizovala, není ale podle něj v českých podmínkách patrně možná.

Připomněl ale také, že se někdy mluví o takzvaném krajském právu. Znamená to, že v různých okresech a krajích rozhodují soudy jinak. Liší se například svou citlivostí k drogové problematice, a to podle dopadu na život daného regionu, uvedl Vávra. Někteří soudci také podle něj považují za zlomovou podmínku pro dřívější propuštění náhradu škody, nezohledňují ale přitom ekonomické poměry odsouzeného.

Problém může být i určitá setrvačnost myšlení. Náměstek nejvyššího státního zástupce Pavel Pukovec v této souvislosti mluvil například o tom, že podle analýzy jeho úřadu přeceňuje třetina státních zástupců minulost odsouzeného a příliš se nedívá na jeho budoucí výhled.

Z analýzy například vyšlo i odmítnutí nápadu, aby o podmíněném propuštění rozhodovali stejní soudci jako o původním trestu. Prý by se to prodražilo.

Nic není draží než celoživotní recidivista

Sympozium dokázalo, že podmíněné propuštění z vězení je jedna z nejkomplikovanějších a nejkontroverznějších otázek spojených s trestním procesem a trestní politikou. Někteří odsouzení mohou žádat o toto propuštění na zkoušku už po tom, co si odpykají třetinu trestu. Jiní musí strávit ve vězení alespoň polovinu či dvě třetiny vypočteného trestu, lidé odsouzení na doživotí alespoň 20 let.

Je to málo? Je to hodně? Je to spravedlivé? Rozhodnout mají, tak jako v jiných případech, soudci. Simon Michailidis ale mluvil rovněž o pocitu marnosti, když musí držet za mřížemi člověka, který už je připraven k propuštění.

Málokdo si také uvědomuje, že ročně vyjde z vězení asi 10 tisíc lidí. Objektivně si odpykali svůj trest a měli by dostat další šanci. Tak je nastavena naše společnost. Mnohdy ale ten začátek nového života komplikují peníze. I Michailidis tak mluví o tom, že je i v jejich případech nutné mluvit třeba o oddlužení a dluhovém poradenství. Ocenit se tak hodí různé neziskové organizace, které se do všech těchto možných věcí zapojují.

Advokát Miroslav Krutina také uvedl, že Česká republika zaujímá v Evropské unii první místo, pokud jde o poměr počtu vězňů na počet obyvatel. Nesmíme však zapomínat ani na to, že vězení a věznění stojí dost peněz. Podle Libora Vávry navíc není pro společnost nic dražšího než celoživotní recidivista. Jde tak podle něj o otázku prosté finanční úvahy a určité politické statečnosti.

Takže zase peníze. Kolikrát už jsme si to v čistě právních věcech říkali?

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud