Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Někteří soudci stále posílají lidi do neexistujících věznic, stěžuje si Vězeňská služba

Někteří soudci stále posílají lidi do neexistujících věznic, stěžuje si Vězeňská služba

V České republice fungují od loňského října jen dva typy věznic - ty s ostahou a ty se zvýšenou ostrahou. Novinku přinesla novela zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Podle náměstka generálního ředitele Vězeňské služby Simona Michailidise ale i 10 měsíců po změně zákona přicházejí stále některé trestní příkazy, které umisťují odsouzené do typů věznic, které již neexistují. Tedy do těch s dohledem či s dozorem. V některých případech patrně půjde o chybu soudců. Podle předsedy Městského soudu v Praze a čestného prezidenta Soudcovské unie ČR Libora Vávry je ale tato situace způsobena zejména tím, že se rozhodnutí dlouho doručují.

Trestní příkazy posílající lidi do neexistujících věznic, tak budou podle Vávry chodit Vězeňské službě ještě celá léta. Odráží to podle něj stav, kdy jsou právě soudní rozhodnutí i léta doručována, například kvůli tomu, že není jasné, kde se odsouzený zrovna nachází.

Vávra ale zároveň nevyloučil, že se někteří soudci někdy nedopustí chyby. Michailidis i Vávra o těchto problémech mluvili na sympoziu Podmíněné propuštění jako cesta do života, který pořádala za mediálního partnerství INFO.CZ v rámci Pražského právnického jara Stálá konference českého práva.

Hlavním tématem odborného setkání ale bylo právě podmíněné propuštění z vězení. Zjednodušeně řečeno, o to mohou při splnění požadovaných podmínek požádat odsouzení poté, co si odsedí určitou část svého trestu. Tuto možnost přitom mají všichni, včetně těch, kteří si odpykávají doživotní trest odnětí svobody. O tom, zda splňují podmínky a je už vhodné je propustit na svobodu, rozhodují okresní soudci.

O závažnost trestné činnosti nejde

A jak uvedl na sympoziu ústavní soudce Tomáš Lichovník, rovněž čestný prezident Soudcovské unie ČR, jejich verdikt připomíná tak trochu věštbu. Musí totiž zvážit, zda si daný člověk už opravdu zaslouží svobodu, či naopak hrozí riziko, že by mohl opět spáchat nějaký trestný čin.

Podle Lichovníka ale okresní soudci například nemají při svém zvažování zohledňovat závažnost spáchané trestné činnosti, viníci by pak za ni byli fakticky potrestáni dvakrát. To však odporuje jedné ze základních právních zásad, která právě dvojí postih za stejný prohřešek zakazuje.

Lichovník rovněž připomněl, že Ústavní soud k ústavním stížnostem týkajícím se právě podmíněného propuštění, příliš vstřícný není. Úspěšnost těchto ústavních stížností je podle jeho slov menší než malá. I kvůli tomu, že neexistuje základní lidské právo na podmíněné propuštění z vězení, Ústavní soud tak může tuto problematiku přezkoumávat z hlediska případného porušení práva na spravedlivý proces.

Jednotliví soudci rozhodují jinak

Libor Vávra mluvil rovněž o tom, že každý soudce nese odpovědnost za své rozhodnutí či nerozhodnutí sám. I on připomněl, že na podmíněné propuštění z vězení neexistuje zákonný nárok. Přesnější úprava v současném trestním zákoníku, která by propouštění po určitém čase a za určitých podmínek zautomatizovala, není ale podle něj v českých podmínkách patrně možná.

Připomněl ale také, že se někdy mluví o takzvaném krajském právu. Znamená to, že v různých okresech a krajích rozhodují soudy jinak. Liší se například svou citlivostí k drogové problematice, a to podle dopadu na život daného regionu, uvedl Vávra. Někteří soudci také podle něj považují za zlomovou podmínku pro dřívější propuštění náhradu škody, nezohledňují ale přitom ekonomické poměry odsouzeného.

Problém může být i určitá setrvačnost myšlení. Náměstek nejvyššího státního zástupce Pavel Pukovec v této souvislosti mluvil například o tom, že podle analýzy jeho úřadu přeceňuje třetina státních zástupců minulost odsouzeného a příliš se nedívá na jeho budoucí výhled.

Z analýzy například vyšlo i odmítnutí nápadu, aby o podmíněném propuštění rozhodovali stejní soudci jako o původním trestu. Prý by se to prodražilo.

Nic není draží než celoživotní recidivista

Sympozium dokázalo, že podmíněné propuštění z vězení je jedna z nejkomplikovanějších a nejkontroverznějších otázek spojených s trestním procesem a trestní politikou. Někteří odsouzení mohou žádat o toto propuštění na zkoušku už po tom, co si odpykají třetinu trestu. Jiní musí strávit ve vězení alespoň polovinu či dvě třetiny vypočteného trestu, lidé odsouzení na doživotí alespoň 20 let.

Je to málo? Je to hodně? Je to spravedlivé? Rozhodnout mají, tak jako v jiných případech, soudci. Simon Michailidis ale mluvil rovněž o pocitu marnosti, když musí držet za mřížemi člověka, který už je připraven k propuštění.

Málokdo si také uvědomuje, že ročně vyjde z vězení asi 10 tisíc lidí. Objektivně si odpykali svůj trest a měli by dostat další šanci. Tak je nastavena naše společnost. Mnohdy ale ten začátek nového života komplikují peníze. I Michailidis tak mluví o tom, že je i v jejich případech nutné mluvit třeba o oddlužení a dluhovém poradenství. Ocenit se tak hodí různé neziskové organizace, které se do všech těchto možných věcí zapojují.

Advokát Miroslav Krutina také uvedl, že Česká republika zaujímá v Evropské unii první místo, pokud jde o poměr počtu vězňů na počet obyvatel. Nesmíme však zapomínat ani na to, že vězení a věznění stojí dost peněz. Podle Libora Vávry navíc není pro společnost nic dražšího než celoživotní recidivista. Jde tak podle něj o otázku prosté finanční úvahy a určité politické statečnosti.

Takže zase peníze. Kolikrát už jsme si to v čistě právních věcech říkali?

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232