Nespravedlivé zdravotnictví: V péči si nejsme rovni. Na problémy upozorňuje advokátka Vladislava Křivová | info.cz

Články odjinud

Nespravedlivé zdravotnictví: V péči si nejsme rovni. Na problémy upozorňuje advokátka Vladislava Křivová

Zásahy proti takzvaným nadstandardům a zdravotnickým poplatkům měly hájit rovnost pacientů, fakticky ale ještě prohloubily jejich nerovnost. I to vyplývá ze slov odbornice na zdravotnické právo Vladislavy Křivové, partnerky advokátní kanceláře Vašíček a partneři. „Momentálně naše právní úprava úhradu jiných než standardních řešení neumožňuje. Připlácení tak aktuálně funguje v oblasti lékové, zdravotnických prostředků nebo ve stomatologii, kde jsme si na příplatkovou léčbu již zvykli a málokdo ji považuje za něco 'nemorálního'," říká v rozhovoru pro INFO.CZ.

Jak v současnosti hodnotíte nastavení jednotlivých práv a povinností ve zdravotnictví? 

Momentálně se zdravotnická legislativa stejně jako judikatura už několik let snaží narovnat právní pozici pacienta, hodně úsilí se věnovalo informovanému souhlasu, ochraně osobních údajů pacienta (zejména v souvislosti s GDPR), reflektování jeho slabší pozice při absenci zdravotnické dokumentace (tzv. obrácení důkazního břemene v soudním sporu).

Bohužel však v tomto právním úsilí postrádám zdůraznění povinností pacienta vůči sobě samému i vůči poskytovateli zdravotních služeb, zohlednění odpovědnosti pacienta za přijatá rozhodnutí. Pokud však voláme po našich právech, musíme akceptovat povinnosti, které jsou s nimi neoddělitelně spojené a odpovědnost, která se na ně váže.

Kde jsou ty největší problémy?

Nemyslím, že by bylo možné shrnout problémy české právní úpravy zdravotnictví do jedné či dvou oblastí. Pokud bychom ale vycházeli z koncepčního pojetí, pak osobně jako jeden z největších právních problémů zdravotnictví vnímám politickou neochotu rozhodnout se mezi dvěma ústavními principy – rovnosti a svobody, tedy mezi principem, jehož podstatou je zákaz bezdůvodného znevýhodňování či zvýhodňování jednoho člověka před druhým, a principem, který zdůrazňuje svobodu člověka nakládat se svým zdravím a svými prostředky podle svého nejlepšího svědomí.

Tento boj se pak promítá do právní úpravy možnosti či nemožnosti pustit do oblasti zdravotnictví „soukromé“ peníze. Absencí zákonné úpravy však absurdně vytváříme situaci, která nereflektuje z uvedených principů v podstatě ani jeden, což je krásně vidět například v problematice tzv. nadstandardů.

Jaká pravidla pro ně vlastně v současnosti platí?

Nadstandardy jsme v české právní úpravě měli v letech 2012 a 2013 řešené vyhláškou ministerstva zdravotnictví (tehdejšího ministra Leoše Hegera z TOP 09), kterou z formálních důvodů zrušil Ústavní soud. Nicméně nebylo to z důvodů, že by nadstandardy shledal jako neústavními, pouze žádal jiné legislativní řešení.

Namísto řešení definice standardu a nadstandardu, jak to mají některé jiné země EU, však naši zákonodárci na tyto otázky rezignovali. Momentálně naše právní úprava úhradu jiných, než standardních řešení neumožňuje. Připlácení tak aktuálně funguje v oblasti lékové, zdravotnických prostředků nebo ve stomatologii, kde jsme si na příplatkovou léčbu již zvykli a málokdo ji považuje za něco „nemorálního“.

Kdy si tedy člověk může připlatit za lepší léčbu? A v čem je toto nastavení podle vás problematické?

Především je třeba upřesnit, že nadstandard by neměl být primárně léčbou lepší, spíše léčbou jinou, specifičtější. Správně definovaný standard léčby by měl představovat řešení, které je pro pacienta dostatečné a účinné (např. amalgamová plomba nebo klasická sádra), nadstandard pak řešení, které je například estetičtější nebo uživatelsky komfortnější, šetrnější (např. bílá plomba nebo plastová sádra).

Samozřejmě z povahy věci však můžete i taková řešení označit za „lepší“, ale je to stejné jako u všech životních preferencí, někdo si raději koupí levnější automobil a pojede na dovolenou k moři, jiný zvolí prémiovou značku a dovolenou doma.

Momentální nastavení systému zdravotní péče pacientům úhradu nadstandardů v podstatě neumožňuje. Pokud si tak chcete zvolit řešení, které nehradí zdravotní pojišťovna, zaplatíte ho celé z vlastních prostředků. Takto tedy právní úprava paradoxně vede k vytváření výrazně větších nerovností mezi pacienty, než kdyby umožňovala pacientovi zaplatit pouze rozdíl mezi hrazeným standardem a nehrazeným nadstandardem.

V případě, že člověk zvolí finančně náročnější léčbu či zdravotní pomůcku, pojišťovna mu nezaplatí nic, tedy ani částku, kterou by uhradila v případě využití základní léčby. Proč je to špatně?

Pokud se pacient rozhodne pro péči nadstandardní, nehrazenou zdravotní pojišťovnou, ztrácí možnost čerpat částku, která by mu jinak při volbě standardní péče náležela. Výsledek nadstandardní a standardní péče je přitom stejný, avšak standardní hrazená péče nemusí být tou nejkomfortnější nebo nejšetrnější variantou s ohledem na nákladovou efektivitu léčby. Pokud se tak pacient rozhodne pro nadstandardní péči, která je třeba šetrnější nebo jej méně omezuje v běžném životě, je trestán odepřením úhrady částky, na kterou by měl v případě standardní péče nárok.

Jak tedy bylo naznačeno výše, vede tento systém ve svém důsledku k prohloubení nerovnosti mezi pacienty, kdy na nadstandardní léčbu, plně hrazenou z prostředků pacienta, nemusí finančně dosáhnout ti z pacientů, kteří by si jinak zvládli doplatit rozdíl mezi standardem hrazeným pojišťovnou a nehrazeným nadstandardem.

Šlo by to toto legislativně vyřešit?

Řešení současného problému standardní a nadstandardní péče již navrhovala řada právních odborníků, stejně jako ve své podstatě nabízel ve svých rozhodnutích Ústavní soud, a to v podobě zákonné definice standardní péče a zakotvení péče nadstandardní. Ideální kombinací by pak byla možnost připojištění, které by nadstandardní péči učinilo dosažitelnější širšímu spektru pacientů.

V této souvislosti si musíme uvědomit i celospolečenský charakter tohoto požadavku, který by zajistil nebo přinejmenším zvýšil transparentnost a přehlednost toku peněz ve zdravotnictví.

Ústavní soud se svým postojem ke zdravotní péči a její bezplatnosti snažil o udržení rovnosti, ale neposílil tak vlastně nerovnost mezi lidmi?

Také Ústavní soud, stejně jako naše společnost, je pluralitní ve svých názorech na princip rovnosti a svobody v rámci úhrad zdravotních služeb, nicméně ve svých rozhodnutích se a priori nestaví na stranu principu rovnosti, byť v důsledcích jeho rozhodnutí brání stávající právní stav nadstandardům.

Toto je však třeba interpretovat k tíži ministerstva zdravotnictví, které do dnešních dnů žádnou relevantní koncepci právní úpravy nadstandardů nepředstavilo. Tento stav pak brání přílivu „soukromých“ peněz do zdravotnictví, což má negativní dopad na samotné standardy léčby, ty peníze v systému prostě chybí.

Legislativně je problém například i s fungováním lékařů v zařízeních sociálních služeb. Můžeme prosím popsat jaký?

V oblasti sociálních služeb, stejně jako ve spoustě jiných oblastech zdravotnictví, je cítit nedostatek finančních prostředků. Zdravotní pojišťovny tlačí na poskytovatele zdravotních služeb – lékaře, aby si v zařízeních sociálních služeb – domovu, zřizovali ordinace, jejichž fungování však odmítají dostatečně profinancovat.

Domovy však nemají na vlastní financování provozu ordinace lékaře prostředky. Zákonná úprava je zcela nedostačující, namísto zajištění hladké spolupráce mezi domovy a lékařem, které by garantovalo dostatečnou péči o seniory, pouze už tak těžkou práci lékaře a pracovníků domovů ještě komplikuje.

Jak tyto problémy řešit?

Řešení, které by zde bylo možné a vysoce efektivní, je tak jednoduché. Zcela by postačovalo, aby zákonodárce drobnou novelou (v rozsahu několika řádků) umožnil lékařům v rámci konání návštěvní služby využít prostory a zdravotní personál domova, stejně jako ulehčil práci se zdravotnickou dokumentací. Ačkoli posledně jmenované téma bylo hlavním mottem novely vyhlášky o vedení zdravotnické dokumentace, řešení skutečných problémů jsme se nedočkali.

Nedávno proběhl související kulatý stůl. K jakým závěrům odborníci dospěli?

Kulatý stůl se věnoval nastíněné problematice v sociálních službách, shodli jsme se, že bez změny legislativy zde bohužel budou existovat šedé zóny, pro které nemáme dostatečně funkční řešení. Jakýkoliv tlak pojišťoven na „narovnání“ vztahu v podobě zřizování ordinací by vedl k obranné reakci lékařů, pro které je pod takovým tlakem snazší domovy raději nenavštěvovat. Tento postup by vedl k fatální absenci lékařů a vážnému ohrožení zdravotního stavu seniorů. Shodli jsme se, že je třeba toto téma otevřít a přimět ministerstvo k diskuzi a ideálně k návrhu zákonného řešení.

V souvislosti se zdravotnictvím se řeší rovněž GDPR, což teď sama naznačujete. Kde jsou ty největší problémy?

Největší problémy GDPR po diskuzích s poskytovateli zdravotních služeb spatřujeme v množství dokumentace, která je s agendou GDPR spojena. Přestože tak bylo nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) označováno jako „příležitost k úklidu“, bylo v oblasti zdravotnictví a jistě i mimo tuto oblast, spojeno s velkými nejasnostmi a obrovskými zmatky. Ačkoli se o nařízení na úrovni státních orgánů vědělo již s dlouhým předstihem, v relevantní době neexistovaly vzory, manuály ani stanoviska příslušných orgánů, která by poskytovatelům zdravotních služeb situaci vyjasňovala nebo byla nápomocna.

Museli jsme tak vycházet z řešení poskytovatelů zdravotních služeb v Německu, kde je ochrana osobních údajů pacientů na úrovni požadavků plynoucích z úpravy GDPR, stejně jako např. institut pověřence naprostou samozřejmostí již dlouhé roky. Na základě jejich zkušeností a odborných kurzů jsme tak pro poskytovatele zdravotních služeb vytvářeli vlastní nízkonákladová řešení.

Bohužel se spousta poskytovatelů zdravotních služeb nechala vystrašit a na řešení GDPR, často pro oblast zdravotnictví zcela nevhodné, vynaložila naprosto neúměrné finanční prostředky. Jiní poskytovatelé zdravotních služeb dodnes netuší, co GDPR vůbec znamená…

Jak je zdravotnické právo připraveno na složitější výzkumy, klinické studie, práci s kmenovými buňkami a podobně?

Naše zákonná úprava, obdobně jako evropská legislativa, jen stěží drží krok s lékařskou vědou, která v oblastech experimentální léčby žene dopředu mílovými kroky. Bohužel jsme v posledním roce či dvou zaznamenali spíše tendence jakýkoli lékařský pokrok komplikovat a brzdit, kdy pod rouškou ochrany pacienta správní orgány pacienty spíše poškozují, když jim přinejmenším komplikují možnost využití nejmodernějších léčebných postupů,  přestože se pro tyto pacienty mnohdy jedná o poslední šanci na záchranu života nebo zdraví.

Také v této oblasti absentuje zákonná úprava vstupu „soukromých“ finančních prostředků, aby se tak zabránilo netransparentním postupům, které mohou skutečně vést k poškození pacientů, zneužití jejich důvěry nebo zoufalé životní situace.

Co by si tedy zasloužilo legislativní změny co možná nejdříve?

Myslím, že veškeré výše nastíněné oblasti by si vyžadovaly legislativní změny, nicméně z mého ryze sobeckého pohledu průměrného pacienta bych volala po právní definici standardní péče, a to ve vazbě na nadstandardy a jejich zakotvení v systému zdravotních služeb.

Ačkoli bylo právní řešení ministerstvem avizováno již před lety, stále na ně marně čekáme. Domnívám se však, že úprava nadstandardů povede i ke zvýšení a zlepšení standardů zdravotní péče a bude tak prospěšná nejen všem pacientům, ale i poskytovatelům zdravotních služeb. Musíme si držet pěsti… 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud