Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Neutrhly se milionové tresty za přestupky ze řetězu? Komentář Karla Havlíčka

Neutrhly se milionové tresty za přestupky ze řetězu? Komentář Karla Havlíčka

Přestupek. V této globalizované a tekuté době, kdy nebe křižují nadzvukové letouny, které přistanou tisíc kilometrů daleko dříve, než dojedete z ruzyňského letiště do Dolních Měcholup; kdy mladíci pod třicítku přesouvají stamiliony dolarů jedním kliknutím z kontinentu na kontinent rychleji, než byste dokázali nějakou obyčejnou prací vydělat pár korun; kdy zprávy předbíhají samotné události, aniž byste stihli alespoň ověřit, že ty události nakonec opravdu proběhly, by si snad člověk mohl říci, že takovou banalitou, jakou jsou přestupky, už se ani není třeba zabývat. Leda snad, když usednete za volant. To si ovšem může myslet jen ten, kdo se bláhově zapomněl v čase.

Komenský a babička, která ukradla máslo

Ano, do nové, porevoluční éry před více než čtvrt stoletím vstupovali jsme s impozantním arsenálem tří trestů za přestupky (tehdy se jim říkalo „opatření“): napomenutí, veřejná důtka a pokuta do 500 korun, k čemuž lze ještě přiřadit propadnutí nebo zabrání věci. Od počátku 90. let minulého století se mírně přiostřilo. Sankcemi se staly napomenutí, pokuta do 1000 korun (pokud zákon nestanovil vyšší částku), zákaz činnosti, propadnutí věci a zákaz pobytu. Od loňského roku máme nový zákon, který se formálně vzato ve výčtu sankcí příliš od toho předchozího neliší: za přestupek hrozí správní trest, který může mít podobu napomenutí, pokuty, zákazu činnosti, propadnutí věci nebo náhradní hodnoty a zveřejnění rozhodnutí o přestupku.

Pokud platí první část slavného doporučení J. A. Komenského: omnia sponte fluant (vše nechť plyne přirozeně), musíme se nejspíš smířit s tím, že napomenutí jako institut správního trestání má účinnost jen velmi omezenou dnes a měl ji i v dobách, kdy byl posledním výkřikem módy tranzistorák pověšený na krku. Jistěže si můžeme sypat popel na hlavu, ale my skutečně nejsme národ, který by si z nějakých napomenutí dělal kdovíjakou hlavu. To nám zajisté není na omluvu, ale nutno říci, že to je – alespoň v některých případech – také projevem zdravého rozumu, který se bohužel s právem občas nesetkává. Když vám někde na rovné silnici úřad předepíše třicítku, která po půl kilometru zničehonic skončí, možná se vám stane, že si za prvním rohem na radaru prohlédnete svůj hrůzný delikt a ještě rádi zaplatíte pár set korun vřelému policistovi, který tam nestál marně.

S veřejnou důtkou je to složitější. Když jsem před dávnými lety začínal učit správní právo na pražské právnické fakultě, dával profesor Lukeš studentům jako příklad stařičkou důchodkyni, která ukradla v samoobsluze kostku másla, přemoudřelý správní orgán jí laskavě nenapařil pokutu, nýbrž vyslovil veřejnou důtku, a babička se z té ostudy oběsila. Nemám žádná data o tom, jak to dopadá s dnešním trestem publikace správního trestu, ale všeobecné chápání ostudy se podle mého názoru v dobách bublin, bulvární investigativní novinařiny, sociálních sítí, hoaxů a fakeů změnilo do té míry, že i ten, kdo z ní (totiž – z té ostudy) má kabát, bude klidně kandidovat v následujících volbách.

Od pětistovky k padesáti milionům

Komenský ovšem doplnil své doporučení ještě druhou částí: absit violentia rebus (volně přeloženo v kontextu: nechť nedochází k násilným zásahům do běhu věcí). To se zásadně promítá do systému pokut za přestupky (popravdě řečeno – že určitá tvrzení mohou znamenat to i ono, přičemž „ono“ může být pravým opakem „toho“, neplatí jen v dnešní době tekutých společenských změn, nýbrž v politice a v právu platilo vždy; mírnost sankcí za přestupky nikdy nedala zákonodárcům spát, a proto dávno vznikl mj. institut tzv. jiného správního deliktu, kde byly sankce zpravidla mnohem citelnější, ale to pro tuto chvíli pomiňme). Pětistovka z předlistopadových časů by sotva byla vnímána jako nějaký trest v době, kdy si za ni pořídíte deset kostek másla, o čemž se profesorovi Lukešovi ani nezdálo. Je tedy jen logické, že peněžní sankce za přestupky jsou dnes mnohem vyšší než pokuty podle tehdejšího práva.

Otázka ale zní, jestli není něčeho příliš, když je toho moc. Jestli přestupek – delikt tradičně vnímaný jako nejnižší kategorie provinění – má být stíhán drakonickými tresty, u nichž si člověk chtě nechtě musí stavět otázku, zda jsou určeny k nápravě, nebo mají sloužit k likvidaci. Jestli – zatímco bohorovně máváme rukou nad všemi těmi archaickými a spíše morálními napomenutími – sankce nepřeklápí přestupek mírou postihu v nejhrůznější zločin.

Posuďte sami z relativně čerstvé legislativy (vybral jsem jen některé ze zákonů, které byly dotčeny novelizacemi nebo vydány v roce 2017). Těmi se sankcemi dosahujícími desetitisíců či statisíců se prakticky nemá smysl zabývat. Za některé přestupky hrozí pokuty v řádu milionů – třeba v režimu plemenářského zákona či zákona o ochraně přírody a krajiny (do dvou milionů korun), zákona o hnojivech, zákona o zaměstnanosti, transplantačního zákona, zákona o kybernetické bezpečnosti (do pěti milionů korun), u zákona o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech byla bůhvíproč zvolena hranice 2,5 milionu korun. Ale existuje i velká skupina zákonů, kde je třeba ještě jednu nulu přidat – namátkou zákon o léčivech nebo zákon o zadávání veřejných zakázek (do 20 milionů korun), což nic není proti „padesátimiliónovým“ zákonům o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, o podporovaných zdrojích energie nebo o vinohradnictví a vinařství.

Všichni v jednom pytli

Jen takový letmý výčet opravňuje přinejmenším k tomu, abychom přinejmenším zapochybovali, jestli obecně vžitá představa o přestupku jako jednání, které je sice protiprávní, avšak odvěkým lidským sklonům chybovat tu a tam přirozené, nevzala za své. Jestli si nezahráváme s pojmy a jestli to není hra s ohněm. Slovo je sice jen slovo, lidská konvence, jak označit věc, jev či vztah, nicméně právě že je důležitým stavebním prvkem společenské smlouvy. Jsme opravdu pachateli téže kategorie deliktů (přestupků) – mladík, který pod vlivem několika piv poruší noční klid, i provozovatel přenosové soustavy, který nesplní povinnost přednostně připojit k přenosové soustavě výrobnu elektřiny z podporovaného zdroje v zákonem stanoveném případě? Není fakt, že jsou všichni hozeni do jednoho pytle, znakem nízké sociální citlivosti zákona nebo dokonce generátorem fenoménu kriminalizace?

Myšlenka tzv. bipartice – rozdělit delikty na závažnější, které musí řešit v konečné fázi soud, a méně závažné, jejichž řešení je přenecháno správním orgánům – je nepochybně smysluplná. Má však také kritickou stránku: soudní řízení je mnohem složitější a náročnější. Jestliže tedy považuji určité jednání za tak závažné, že za něj hrozím mnohamilionovým trestem, avšak přesto je procesně svěřím úřadu, nikoliv soudu, usnadním si práci. Je to ale ten správný směr?

Po másle na Měsíc a zpět

To jsme ovšem zřejmě ještě teprve na počátku dlouhé cesty. Obecné nařízení o ochraně osobních údajů hovoří o správní pokutě až do 20 milionů – nikoliv však v naší měně: jde o dvacet milionů eur! Jsem proti zbytečnému strašení a předpokládám, že v českých podmínkách bude tato regulace přiměřeně upravena. Ale vzhledem k tomu, že Evropská unie vyslovila částku, jež přesahuje půl miliardy korun, a vzhledem k tomu, že už máme, jak jsme si ukázali, slušnou řádku padesátimilionových pokut, přehnaným optimismem mne to vskutku nenaplňuje. Kolik zdejších subjektů bychom asi tak mohli potrestat půlmiliardovou pokutou, aniž by to pro ně znamenalo fyzickou a právní likvidaci?

A babičku z příběhu profesora Lukeše ani 10 milionů dnešních předražených kostek másla vůbec nechci připomínat. Kdyby jedna kostka měřila na délku 10 centimetrů, mohli bychom z nich ovšem při troše dobré vůle postavit schody, které by sahaly na Měsíc a zpátky, a ještě by nám hodně zbylo. Možná by to bylo k něčemu dobré, když už se na ten náš jediný přirozený satelit tak dlouho nemůžeme vrátit.

A pak se řekne – přestupek…  

JUDr. Karel Havlíček je zakladatelem Stálé konference českého práva, nakladatelem a bývalým šéfredaktorem časopisu Soudce.

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1