Články odjinud

Novotná: Česko jde proti EU. Dovoluje jednatelům neplatit DPH, to ale není možné

Novotná: Česko jde proti EU. Dovoluje jednatelům neplatit DPH, to ale není možné

KOMENTÁŘ MONIKY NOVOTNÉ| Před koncem roku se v Poslanecké sněmovně v rámci debaty o podobě zákona o DPH ze zdanění odměn jednatelů odehrávalo něco, co nápadně připomínalo hlášku ze známé pohádky: „Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil.“ Připomeňme si genezi celé problematiky. 

Do listopadu 2016 se jednatel považoval za osobu s příjmem ze závislé činnosti (z pohledu daně z příjmů) a tudíž nebyl považován za osobu povinnou k dani z hlediska daně z přidané hodnoty, neboť – z pohledu finanční správy – nevykonával samostatnou ekonomickou činnost. Zákon o dani z přidané hodnoty totiž v § 5 odst. 2 konstatuje, že samostatnou ekonomickou činnost není činnost osob, pokud jsou jejich příjmy z ní zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti.

V listopadu 2016 však Nejvyšší správní soud vydal rozsudek (viz 2 Afs 100/2016-29), kterým toto hodnocení rozbil. Oblast daně z přidané hodnoty se totiž řídí nejen zákonem o DPH, ale též (nadřazenou) evropskou směrnicí o společném systému daně z přidané hodnoty a musí být vykládána v souladu s judikaturou Soudního dvora EU (SDEU).

Nejvyšší správní soud tedy otázku posuzoval dle směrnice i judikatury SDEU a dospěl k závěru, že úplatný výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným je samostatně vykonávanou činností ve smyslu směrnice a proto je jednatel osobou povinnou k DPH. Konstatoval, že úprava zákona o DPH, která vylučuje ze systému DPH fyzické osoby, jejichž příjmy jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti, je s evropskou směrnicí v rozporu.

Pokud zákonodárce zařadil na základě zákona o daních z příjmů mezi osoby, na jejichž příjem se hledí jako na příjem ze závislé činnosti, zásadně i jednatele společnosti s ručením omezeným, ač jeho činnost není závislou prací ve smyslu zákoníku práce, je tato konstrukce legitimní jen pro účely daně z příjmů, ale nelze ji rozšiřovat i do systému daně z přidané hodnoty, který na úrovni unijního práva s žádnou legální fikcí nepočítá, pojem osoby povinné k dani pojímá širokým způsobem a výjimku stanovenou pro osoby v zaměstnaneckém či obdobném poměru vykládá s ohledem na fakticitu jejich vztahu.

Topol Show - banner

Vládní balíček – sněmovní tisk 206, zřejmě ve snaze přizpůsobit znění zákona o dani z přidané hodnoty, obsahoval v původní, vládou předložené verzi, úpravu § 5 odst. 2, podle něhož by osobou povinnou k dani nadále nebyl jen zaměstnanec nebo jiná osoba při uskutečňování ekonomické činnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu, služebního poměru nebo jiného obdobného vztahu.

Vládou předložený návrh byl vykládán jako náprava dosavadního rozporu s unijní úpravou a jednatelé se začali chystat na to, že se stanou (povinně) plátci DPH.

Rozpočtový výbor však vládní návrh schválil s pozměňovacím návrhem, kterým ze samostatné ekonomické činnosti opět vyloučil činnosti osob, „které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti“. V tomto znění novelu Poslanecká sněmovna schválila a postoupila ji ke schválení Senátu.

Ponechme stranou gramatický nesmysl (osoba není příjmem, správně by mělo být uvedeno „činnosti osob, z nichž plynoucí příjmy jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti). Problém je v tom, že nás schválené znění posouvá zpět do doby výše zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a opětovně zakotvuje úpravu, která je dle názoru soudu v jednoznačném rozporu s unijní úpravou.

Jasno je v jednom – jednatelé nebudou moci být nuceni, aby se stali plátci DPH a nemohou být postihováni za to, že se jimi nestanou. Pokud se však rozhodnou k dobrovolné registraci, je jejich postavení nejisté, protože se nemohou dovolat tuzemské, ale jen unijní úpravy.

Obiter dictum totiž ve zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že směrnice zavazuje pouze členský stát, kterému je určena, a proto sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, ale pouze práva.

V důsledku toho se jednotlivec může vůči státu dovolávat práv, jež mu přísluší na základě směrnice, kterou stát nedostatečně nebo chybně implementoval. Stát naproti tomu nemůže použít nesplnění vlastních povinností v neprospěch jednotlivce, dovolávat se směrnic jako takových vůči jednotlivci a ukládat mu na jejich základě povinnosti, které podle vnitrostátního práva nemá.

Nejvyšší správní soud proto celkem logicky předpokládal, že uvedený nedostatek zákonodárce při novelizaci zákona o DPH napraví. Nestalo se tak. Jak již bylo uvedeno, schválené znění (v rámci zpřesnění vzhledem ke znění směrnice (sic!), jak uvádí důvodová zpráva), zachovává status quo, tedy úpravu, která je se směrnicí ve zjevném rozporu.

JUDr. Monika Novotná je advokátkou a jednatelkou kanceláře Rödl & Partner. Rovněž je členkou představenstva České advokátní komory.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud