Odmítnutá stížnost na koronavirová opatření štěpí Ústavní soud. Část soudců tvrdě kritizuje postup pléna | info.cz

Články odjinud

Odmítnutá stížnost na koronavirová opatření štěpí Ústavní soud. Část soudců tvrdě kritizuje postup pléna

Odmítnutá stížnost na koronavirová opatření štěpí Ústavní soud. Část soudců tvrdě kritizuje postup pléna
 

ČESKÁ JUSTICE | Plénum Ústavního soudu 12. května odmítlo další ústavní stížnost na vyhlášení nouzového stavu, krizová opatření vlády a mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví. Část ústavních soudců se ovšem ostře vymezila proti tomu, že plénum během dvou týdnů provedlo neodůvodněný a nerozumný „judikatorní obrat“.

 

„Důvod, pro který uplatňujeme tento disent (odlišné stanovisko – pozn. redakce), spočívá v tom, že se plénum za dané procesní situace zcela zbytečně, netransparentně a věcně chybně odchýlilo od některých svých rozhodnutí dřívějších, když nyní dospělo k závěru, že samotné opatření obecné povahy Ústavní soud nikdy zrušit nemůže, protože k tomu není příslušný,“ napsali do svého společného disentu soudci Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček, Pavel Šámal a Jaromír Jirsa.

Jde o to, že oproti „zdrojovému“ rozhodnutí pléna z 22. dubna (sp. zn. Pl. ÚS 8/20), které připustilo ústavní přezkum opatření obecné povahy po vyčerpání procesu přezkumu ve správním soudnictví, v nynějším usnesení ústavní soudci došli k závěru, že ÚS takovou kompetenci nemá vůbec. Konkrétně se tak argumentuje v bodech 40–43 usnesení. „Z uvedeného se podává, že i kdyby napadené opatření Ministerstva zdravotnictví nebylo zrušeno, mohl by Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu – po vyčerpání procesních prostředků ochrany práv stěžovatelek – přezkoumat a zrušit pouze rozhodnutí správních soudů rozhodujících o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Ústavní soud však z důvodu absence kompetence způsobující jeho nepříslušnost (čl. 87 odst. 1 Ústavy argumentum a contrario) samotné opatření obecné povahy zrušit nemůže, jak požaduje navrhovatelka,“ stojí v unesení.

Proti tomu se ohradili již zmínění čtyři soudci ve svém disentu, v němž upozorňují, že pro takovou odchylku nebyl žádný rozumný důvod, nic zásadního se od dubnového rozhodnutí nezměnilo, povaha posuzovaných opatření je totožná s rozhodovali stejní soudci. Pokud by měl být tento názor akceptován, vytváří se tím podle těchto soudců speciální kategorie vrchnostenských aktů, které nepodléhají přezkumu Ústavním soudem. „Je nám proto velmi líto a považujeme za velmi nepatřičné, že právě Ústavní soud, který tak často (zejména) ve vztahu k obecným soudům zdůrazňuje nutnost předvídatelnosti a jednotnosti rozhodování a nutnosti pečlivě a racionálně odůvodňovat jakýkoliv judikatorní odklon a tyto případy minimalizovat, tak nyní učinil ve velmi zásadní právní otázce, přičemž tento svůj postup nejen nevysvětlil jediným slovem, nýbrž dokonce se vůči svému dříve vyslovenému právnímu názoru ani nevymezil a tento odklon ani nepřiznal. Přitom je zcela zjevné, že nebyly splněny vůbec žádné podmínky pro tento judikatorní obrat. Takovýto postup považujeme za neobhajitelný a bohužel se naplnilo rčení o kovářově kobyle, která chodí bosa,“ neberou si disentéři servítky.

Na závěr svého disentního stanoviska pak sarkasticky dodávají, že pokud je něco pozitivního na takovém právním názoru, pak to, že byl vysloven „pouze“ v usnesení. Tím se naráží na skutečnost, kterou sami disentující soudci označují za alibismus, že v aktuálním rozhodnutí ÚS není tento zásadní odklon nijak zmíněn. Procesně by jej totiž v případě rozhodnutí formou nálezu muselo podle zákona o Ústavním soudu překonat 9 soudců.

K usnesení pléna přijali disentní stanovisko ještě další čtyři ústavní soudci, a to včetně soudce zpravodaje ve věci Vladimíra Sládečka.

Proti odklonu od dosavadního názoru ÚS se postavil i předseda ÚS Pavel Rychetský, který hlasoval pro výrok, vymezil se ovšem proti odůvodnění. „Tento závěr je v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu a to dokonce i s nedávno přijatými rozhodnutími týkajícími se totožné problematiky v souvislosti s opatřeními v rámci tzv. koronavirové pandemie (např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 a Pl. ÚS 12/20). Odmítnutí ústavní stížnosti v této věci se proto mělo podle mého názoru i předchozí judikatury Ústavního soudu opírat o skutečnost, že v projednávané věci nebyly před podáním ústavní stížnosti stěžovatelkou vyčerpány prostředky ochrany ve správním soudnictví,“ uvedl Rychetský ve svém disentním stanovisku.

Taktéž soudce Radovan Suchánek se proti tomuto obratu vymezil a připojil svůj disent, v němž na tento rozpor upozorňuje. „Vzhledem k tomu, že nejen v usneseních pléna sp. zn. Pl. ÚS 8/20 a Pl. ÚS 12/20 je zastáván právní názor opačný, ale rovněž nález sp. zn. III. ÚS 3817/17 je založen na předpokladu přezkoumatelnosti opatření obecné povahy Ústavním soudem (viz jeho body 7 a 70, byť v něm takový právní názor nebyl přímo vysloven a byť šlo o opatření obecné povahy vydané krajským úřadem, nikoli ministerstvem), pak jakkoli bylo učiněno zadost požadavku ustanovení § 13 věty druhé in fine zákona o Ústavním soudu (dopadajícího na rozhodnutí přijímané na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu), měla být změna právního názoru v textu usnesení „přiznána“ a důvody odklonu od právního názoru předchozího zřetelně vyjádřeny,“ uvedl Suchánek.

Zprávu přinesl portál Česká justice

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud