Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Ovládnutí Mostecké uhelné začne řešit i český soud. Odsouzení trest ve Švýcarsku nenastoupili

Ovládnutí Mostecké uhelné začne řešit i český soud. Odsouzení trest ve Švýcarsku nenastoupili

Ačkoliv švýcarská justice již v kauze podvodného ovládnutí Mostecké uhelné vydala pravomocné rozhodnutí, bude o stejném případu jednat i pražský soud. Ve Švýcarsku odsouzení manažeři chtějí mezitím podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.

Česká justice se rozhodla zahájit letos na podzim hlavní líčení v kauze ovládnutí Mostecké uhelné společnosti. Vyplývá to z informací HlídacíPes.org.

Skupina bývalých manažerů MUS, která byla před pěti lety ve Švýcarsku odsouzena za podvodné ovládnutí této společnosti, tak s největší pravděpodobností stane také před českým soudem.

Zástupci české justice totiž využili ustanovení v mezinárodní legislativě, které sice (stejně jako české normy) neumožňuje odsoudit nikoho za tentýž čin dvakrát, nicméně dává prostor pro jiné řešení.

Mluvčí Městského soudu v Praze Markéta Puci nechtěla plánovaný postup oficiálně komentovat s ohledem na práva obžalovaných. „Je třeba, aby ho znali nejprve účastníci, kterých se to týká. Kontaktujte mě za pár týdnů.“

Podle zjištění HlídacíPes.org odsouzení dosud nenastoupili trest, který jim byl švýcarským soudem uložen a který pak definitivně potvrdil i odvolací soud; právě této skutečnosti chtějí české soudy využít.

„V případě rozsudku v jiném státě je nutný nejen pravomocný rozsudek, ale také, aby byl trest vykonáván, či vykonán,“ vysvětluje olomoucký státní zástupce Petr Šereda. „Pokud trest nenastoupili, může se zahájit hlavní líčení.“

Jaký bude postup v případě, že v mezidobí odsouzení do výkonu trestu nastoupí, nechtěli žalobce ani zástupci soudu předjímat.

Koláčkova síla a trest

Jedním z odsouzených ve Švýcarsku a zároveň obžalovaný v Česku je Antonín Koláček, který podle švýcarského verdiktu sehrál v celé kauze podvodného ovládnutí MUS klíčovou roli .

„Jako takový měl sílu autonomního řízení. Je tedy správné, že má TPF (Tribunal Pénal Federal – švýcarský soud, který jej odsoudil – pozn.red.) za to, že Antonín Kolaček zastával funkci vedoucího,“ uvádí se v odvolacím rozsudku, který má redakce k dispozici.

Z verdiktu kromě jiného také vyplývá, že sám Koláček v rámci soudního řízení uvedl, že jeho majetek činí 8 – 10 miliard korun.

Koláček má ve vězení strávit nejdelší čas – 52 měsíců – a zaplatit 250 tisíc korun peněžitého trestu. Ačkoliv je rozsudek pravomocný a není proti němu odvolání, Koláček je stále na svobodě.

„Můj švýcarský právník původně očekával, že můj nástup do vězení proběhne někdy v květnu nebo v červnu letošního roku,“ sdělil HlídacíPes.org Antonín Koláček. „Nyní to vypadá tak, že se nástup do švýcarského vězení uskuteční nejdříve na podzim.“

Podvod nebo transformace?

Sám Koláček vnímá švýcarský rozsudek velmi kriticky. „Zatím jsem nedokázal švýcarský rozsudek vůbec pochopit. Jedná se o velmi arogantní zásah do záležitostí jiné země,“ konstatuje tento bývalý manažer.

„Švýcarsko rozhodovalo o něčem, co mu vůbec nepříslušelo, a hlavně, co nikdy neprožilo, a nedokázalo ani částečně vnímat souvislosti transformace české ekonomiky při přechodu na kapitalismus,“ dodává.

Podle svých slov by po této skutečnosti už nikdy neuskutečnil žádné transakce přes švýcarské banky. „Tehdy jsme ještě věřili švýcarským bankám,“ podotýká Koláček.

„Zároveň je třeba zmínit, že také zcela selhaly české instituce při ochraně práv českých občanů ve Švýcarsku. Nikdo z Čech nám nepomohl chránit naše životy a naše zájmy. Všichni zavírali své oči a dělali, že se nic nesprávného neděje,“ tvrdí.

Koláčkovi advokáti nyní proto podle jeho slov připravují stížnost na Švýcarsko u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, kterou musí podat nejpozději do konce června. Tento krok však nemá žádné odkladné účinky – do vězení by tak Koláček měl nastoupit.

„Plně věřím, že nám ESLP pomůže napravit všechny nespravedlnosti, které se v tomto prapodivném příběhu staly,“ vysvětluje Koláček motivaci k podání stížnosti. „A i když to bude třeba až za další dva tři roky, budu zcela očištěn.“

Společně s Koláčkem bylo ve Švýcarsku za podvodné ovládnutí MUS odsouzeno ještě dalších pět mužů – Marek Čmejla, Jiří Diviš, Oldřich Klimecký, Petr Kraus a Belgičan Jacques de Groote.

K výkonu trestu má kromě Koláčka nastoupit ještě Kraus. U obou odvolací soud zamítl jejich argumenty; ostatní z odsouzených mají ještě šanci na zmírnění trestů.

Česká větev případu

Čeští žalobci vloni na jaře obžalovali v té samé kauze také šest lidí – stejných jako ve švýcarské větvi případu, ovšem kromě Belgičana de Grooteho.

K obžalovaným místo něj přibyl bývalý náměstek ministra průmyslu Robert Sýkora. Za podvodnou privatizaci hrozí obžalovaným tresty odnětí svobody od dvou do deseti let.

Obžaloba byla podána po pěti letech stíhání. Podle českých žalobců byla státu způsobena škoda minimálně 3,2 miliardy korun, a obžalovaným byl proto zajištěn majetek v celkové hodnotě přesahující 2,7 miliard korun. Většina je zadržována dodnes.

Původně bylo v kauze obžalováno osm lidí. Jenže miliardář a spolumajitel dolu Luboš Měkota náhle zemřel a další z obviněných Pavel Musela se záhadně zranil a byl zbaven svéprávnosti.

Navzdory tomu majetek zabavený Měkotovi stále zůstává zadržený. O odblokování zajištěných peněz žádala jeho sestra coby jediná dědička, městský soud v Praze ale její žádost loni na podzim zamítl. Má totiž důvodné podezření, že peníze pochází z trestné činnosti.

TEXT VYŠEL NA WEBU HLÍDACÍ PES.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1