Články odjinud

Padla by Babišova vláda před 100 lety? Stačilo daleko méně poslanců. Právní osmičky 6

Padla by Babišova vláda před 100 lety? Stačilo daleko méně poslanců. Právní osmičky 6

Minulé úterý, kdy se naplno rozběhla kauza spojená se synem premiéra Andreje Babiše (ANO), jsme si připomínali rovněž další důležité výročí spojené se vznikem samostatného Československa. Přesně před 100 lety, 13. listopadu 1918, totiž Národní výbor přijal takzvanou Prozatímní ústavu. Ta stanovila řadu základních mechanismů pro fungování nového státu, mimo jiné i pravidla pro hlasování o vládní nedůvěře.

Vládu Andreje Babiše čeká v pátek v Poslanecké sněmovně boj o přežití. Pravidla stanoví článek 72 Ústavy. Aby opozice slavila úspěch, muselo by se proti premiérovi postavit minimálně 101 poslanců. Počítá se totiž většina ze všech 200 členů dolní parlamentní komory.

Účast či neúčast v sále tak hraje až druhotnou roli, kvorum totiž není možné nijak snížit. Potřeba je zkrátka 101 poslanců a více. A i kdyby se teoreticky schůze účastnilo právě jen 101 poslanců, opoziční návrh by museli podpořit úplně všichni, aby uspěl.

Kolik poslanců bylo v roce 1918 potřeba?

V počátcích samostatného Československa ale platila úplně jiná pravidla. Našli bychom je v takzvané Prozatímní ústavě, kterou Národní výbor schválil 13. listopadu 1918. Ten se následně přerodil na Národní shromáždění, v němž zasedalo 256 poslanců.

K vyslovení nedůvěry však stačilo pouhých 65 poslanců. Tento výpočet vychází z paragrafu 16: „Vláda jest odpovědna Národnímu shromáždění, které ji může za přítomnosti aspoň poloviny poslanců prostou většinou hlasů odvolati, což se stane vyslovením nedůvěry.” V souvislosti s ustanovením v paragrafu 6 však byla třeba účast nadpoloviční většiny poslanců.

V březnu roku 1919 se počet poslanců navýšil na 270, teoreticky se tak zvýšil i počet poslanců nutných pro vyslovené vládní nedůvěry.

Naopak samotný návrh na hlasování o nedůvěře muselo v prvních měsících Československa podepsat v absolutních číslech o něco více poslanců než dnes. I toto číslo stanovil paragraf 16: „Návrh na vyslovení nedůvěry musí býti podepsán nejméně jednou čtvrtinou poslanců a přikáže se nejprve výboru.” Šlo tak nejprve o 64 poslanců, dnes je to 50. Poměrově ale počty vycházejí zcela srovnatelně.

A v roce 1920?

Prozatímní ústavu ale, jak už se ostatně dá předpokládat prvoplánově z jejího názvu, platila jen poměrně krátkou dobu. Zhruba za 15 měsíců, na konci února roku 1920, totiž Národní shromáždění schválilo Ústavní listinu, která vydržela po celou existenci demokratického státu a dodnes je v mnohém vzorovým dokumentem.

Ta pravidla pro hlasování o nedůvěře v určitém ohledu zpřísnila, návrh muselo podepsat dokonce 100 poslanců. K vyslovení nedůvěry byl nutný ale stejný poměr poslanců jako podle Prozatímní ústavy.

Stanovil to paragraf 75: „Vláda je odpovědna poslanecké sněmovně, která jí může vysloviti nedůvěru. K usnesení je třeba přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců, nadpoloviční většiny hlasů a hlasování podle jmen.”

Kolik poslanců bylo k čemu potřeba?

Vraťme se ale ještě k první Ústavě, podle níž se v Československu v počátečních měsících jeho existence postupovalo. Ve Sbírce zákonů a nařízení vyšla pod číslem 37/1918.

Prozatímní ústava obsahovala pouhých 21 paragrafů. Prvních šest se týkalo Národního shromáždění. Počet jeho členů jsme již rozebrali, citujme tak například ještě paragraf 4: „Národní shromáždění vykonává pravomoc zákonodárnou pro celý stát i jednotlivé jeho části a pravomoc dozorčí nad mocí výkonnou až do doby, kdy dle ústavy konečné sejde se a ustaví sněmovna vyšlá z voleb.”

Podle paragrafu 6 bylo Národní shromáždění usnášeníschopné za přítomnosti alespoň třetiny členů: „Usnáší se nadpoloviční většinou přítomných. Přítomnosti alespoň dvou třetin poslanců a dvoutřetinové většiny přítomných jest třeba ke změně tohoto zákona, zákona o všeobecných právech občanů, zákona ze dne 9. listopadu 1918 o osobní nedotknutelnosti členů Národního shromáždění a k usnesení o vypovědění války.

K volbě presidenta a ke schválení mezinárodních smluv (10. lit. a) jest třeba přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců a dvoutřetinové většiny přítomných. Přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců jest třeba k usnesení podle poslední věty § 11 a první věty § 16.”

Tato poslední věta dopadala na přehlasování veta presidenta a na již zmíněné rozhodování o vládní nedůvěře. Slovo president není takto napsáno z nedůslednosti, nejde o ignorování pravidel pravopisu. Prozatímní ústava totiž počítala vzhledem k dobovému pravopisu právě s presidentem.

Nevrátíme se přece jen k monarchii?

Velmi zajímavé, zvláště ke studiu dobové atmosféry, je znění paragrafu 7: „Hlavou státu je president republiky, kterého volí Národní shromáždění (§ 6). Úřad presidenta trvá až do doby, kdy podle ústavy konečné nová hlava státu bude zvolena.”

Emeritní rektor Univerzity Karlovy a respektovaný profesor právních dějin Karel Malý jej totiž na nedávné konferenci Na prahu nové doby vysvětloval jako otevřená dvířka k návratu k monarchii.

Že je Československo republikou, šlo totiž z této Ústavy poznat právě z úvodního označení paragrafů 7 až 12: O presidentu republiky. A také z těchto jednotlivých paragrafů, podobně jako z paragrafu 13, jež stanovil, že: „Rozsudky a nálezy soudů vyhlašují se jménem republiky.”

V souvislosti s konečnou ústavou se ale již píše o nové hlavě státu, nikoliv republiky. Tuto formu státu ale následně potvrdila i ona Ústavní listina z roku 1920.

Pravomoci prezidenta stanovil paragraf 10: „President republiky:

a. zastupuje stát na venek,

b. je nejvyšším velitelem vojska,

c. přijímá vyslance;

d. vypovídá podle usnesení Národního shromáždění válku a předkládá mu sjednaný mír ku schválení;

e. jmenuje důstojníky, státní úředníky a soudce počínaje VI. třídou hodnostní nahoru

f. má právo prominouti nebo zmírniti tresty i právní následky trestného činu, odsouzení nebo trestu, jakož i naříditi, aby trestní řízení nebylo zahájeno, anebo zahájené trestní řízení aby bylo zastaveno.

K vládním úkonům, jež president republiky vykonává, musí býti opatřen spolupodpis příslušného odpovědného člena vlády.”

Co nesmějí ministři?

Od paragrafu 14 se všechny zbývající týkaly moci výkonné a nařizovací. Vláda měla stanovených 17 členů, usnášeníschopná byla při přítomnosti alespoň 10 ministrů. Sídlila v Praze.

Jak daleko už v oněch chvílích tvůrci Ústavy přemýšleli, ilustruje například druhá věta paragrafu 15: „Žádný člen vlády nesmí býti členem správní neb dozorčí rady akciových společností, nebo jednatelem společností s ručením omezeným, které podléhají dani výdělkové podniků k veřejnému účtování povinných.”

Podle paragrafu 17 pak měla vláda tyto úkoly: „Vláda rozhoduje ve společných schůzích:

a. o vládních předlohách pro Národní shromáždění určených,

b. o všech věcech politické povahy,

c. o jmenování úředníků, pokud jmenování ústředním úřadům nebo presidentovi republiky je vyhraženo.” Nezapomeňme ale třeba ani na jednu větu z paragrafu 19: „Nařízení podpisují ministerský předseda a nejméně devět ministrů.”

Citace ze zákonů vycházejí ze znění Prozatímní ústavy a Ústavní listiny na stránkách Poslanecké sněmovny.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud