Články odjinud

Plánuje Fico Slovensko bez prezidenta? A střety zájmů Mynáře či Vondráčka. Týden v právu J. Januše

Plánuje Fico Slovensko bez prezidenta? A střety zájmů Mynáře či Vondráčka. Týden v právu J. Januše

Bývalý slovenský premiér Robert Fico (Směr-SD) chce být předsedou Ústavního soudu. Proč ne, chtít může ledacos a přece jen je docentem s řadou ceněných publikací. Morálně to ale přijatelné nejspíše není. Zvláště pokud by se to celé odehrálo v aranžmá, na které upozornil bývalý šéf vrcholu slovenské justice Ján Mazák. Čeští novináři naopak řeší předsedu sněmovny Radka Vondráčka a jeho advokátní činnost. A dělají mu tím vlastně skvělou reklamu.

Slovenská média v pondělí odpoledne napsala, že se Robert Fico rozhodl stát soudcem Ústavního soudu, podle Denníku N má dokonce ambice být jeho předsedou.

Prezident Andrej Kiska, kterému ale brzy končí mandát a funkci již nebude opakovat, ho ale podle svých slov nikdy na košickou stolici nejmenuje. Nepřekročitelný problém? Na Slovensku jen zdánlivě.

Slovensko bez prezidenta

„Část politiků jasně koketuje s myšlenkou na ochromení Ústavního soudu na dobu pěti měsíců. Jen proto, aby prezident Andrej Kiska nemohl uplatnit svou kompetenci vybrat a jmenovat nové členy Ústavního soudu, o kterých by už rozhodovala nová hlava státu,“ napsal v komentáři pro Denník N Ján Mazák, emeritní předseda slovenského Ústavního soudu, rovněž někdejší generální advokát Soudního dvora EU a konečně současný poradce prezidenta Kisky. Tedy opravdová kapacita.

„Tyto úvahy jsou jen obyčejným a dost prostoduchým zamlžováním snahy o vyřazení nejen současného prezidenta, ale i prezidenta, který bude zvolen v březnu 2019, z procesu jmenování nových soudců a představitelů Ústavního soudu,“ stojí dále v jeho textu.

„Přesněji, neměli bychom předsedu Ústavního soudu, před kterým by zvolený prezident složil slib a ujal se tak funkce, a tudíž bychom neměli ani prezidenta. Nakonec by o všem z titulu své funkce rozhodoval předseda parlamentu Andrej Danko,“ komentuje pak další Mazákova slova Tomáš Gális. 

Co to tedy znamená? Je dost možné, že se na Slovensku zrodil obludný plán, jak dosáhnout cíle, dodržet všechny zákony, ale zároveň jejich podstatu příšerně překroutit. Možná i to je politika. S ústavním soudnictvím by to už ale nemělo mít nic společného.

Každopádně, pokud k tomuto scénáři dojde, otestuje si Slovensko ústavu do té míry, v jaké se to v České republice nikdy nestalo. Co to udělá s veřejným míněním a s vnímáním politiky, je už pak zcela jiná otázka.

Slováci zveřejňují kandidáty na ústavní soudce

Přitom výběr slovenských ústavních soudců je, například proti tomu českému, inspirativně transparentní. Na webu slovenské Národní rady jsou teď dohledatelná jména kandidátů, jejich životopisy, všelijaká osvědčení a podobně. Je rovněž zcela veřejné, kdo kandidáty do funkce navrhuje. 

„Kandidátů je už víc než 40. Někteří jsou navrhováni z více míst. A pak že nejsou lidi... Ale na rozdíl od české reality visí všechny dokumenty o nich na parlamentním webu, takže veřejná diskuse může začít…,“ napsal na Twitteru emeritní předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. A má samozřejmě pravdu.

Směl se Šimíček potkat s Mynářem?

I v České republice byl ale tento týden o Ústavní soud zájem. Respekt totiž upozornil na pokusy prezidentova kanceláře Vratislava Mynáře o justiční lobbing. O schůzce s ním promluvil například ústavní soudce Vojtěch Šimíček.

„Kancléř Vratislav Mynář na první schůzce naznačil, jaké rozhodnutí by se panu prezidentovi ve věci služebního zákona líbilo,“ potvrdil Respektu Šimíček. Ústavní soudce mu nevyhověl a Hrad nakonec před tribunálem prohrál. Tím ale Mynářovy aktivity neskončily. Šimíčka později kontaktoval kvůli jinému zákonu – a nebyl to jediný soudce, po kterém kancléř něco chtěl,“ dočteme se na webu Respektu.

Média od té chvíle řeší, zda se soudce může potkat s vysokým činovníkem prezidenta. A debatuje se rovněž na Twitteru.

Ale proč by nemohl? Respektive, nechtěl bych žít v tak upjaté společnosti, kde by nemohl. Nehodnotím teď chování Vratislava Mynáře, ale jen daných soudců. Nesmí se nechat ovlivnit, to je jasné. Ale automatický zákaz potkat se? A proč? Podobné otázky se například neustále řeší v souvislosti s bývalým předsedou Městského soudu v Praze a současným místopředsedou Vrchního soudu v Praze Janem Sváčkem. I útoky na něj jsou nesmyslné.

Jde o osobní integritu člověka. Na takto vysokých postech, zejména pokud jde o předsedy jednotlivých soudců a členy nejvyšších těles v zemi, ale vlastně v justici jako takové, mají působit jen lidé, kterým můžeme věřit. Měli nám to dokázat svým předchozím životem a svou dosavadní kariérou. A pak se mohou potkávat, s kým chtějí. Sami musí být zárukou toho, že nejde o problém. O vlastních hranicích a morálním jednání si přece nakonec vždycky rozhodujeme sami.

Jistě, ne všichni jsou takto čistí a předchozí slovenský případ mluví za vše. Víme to ale o nich a můžeme si na ně dávat pozor. Schůzky jako takové ale opravdu nejsou problém a automaticky kvůli nim někoho odsuzovat, nedává smysl.

Ale pokud chceme být paranoidní, měli bychom si připomenout ještě to, že Vojtěcha Šimíčka, stejně jako všechny ostatní současné členy Ústavního soudu, do funkce navrhl a následně rovněž jmenoval právě prezident Miloš Zeman. Neovlivňuje je to? Nepřemýšlí už teď o tom, jak se mají chovat, aby mandát případně mohli opakovat? Odpovídám předchozími řádky.

Jak vypadá advokátní kancelář Radka Vondráčka

Pak tu máme další údajný střet zájmů, tentokrát jednoho z top představitelů hnutí ANO, předsedy Poslaneckého sněmovny a zároveň advokáta Radka Vondráčka.

„Je členem vládnoucí strany a předsedá Poslanecké sněmovně, zároveň se angažuje ve sporu Kroměřížské nemocnice s finanční správou. Radek Vondráček (ANO) provozuje advokátní praxi a oficiálně nemocnici zastupuje. „Fakticky žádný střet zájmů jako advokát necítím,“ říká. Finanční úřady přitom spadají přímo pod ministerstvo financí, které od roku 2014 řídí právě hnutí ANO,“ napsal tento týden iRozhlas. 

Vondráček serveru také řekl: „Vše dělá můj partner. Já historicky mám s nemocnicí smlouvu a děláme jim komplexní právní služby jako kancelář. Ale já už nejsem schopen fakticky někam chodit a něco dělat.“

Jistě, tohle je horší než pouhé setkávání se, ale musíme těm lidem zase automaticky nevěřit? Zapomínáme třeba na advokátní předpisy a na advokátní etiku, tím vším je Vondráček nutně vázán, ať už má času sebeméně. Kolegové novináři se teď asi smějí, ale Vondráčkovi a jeho advokátní kanceláře dělají těmi svými články jen dokonalou reklamu.

Protože se jistě najde mnoho klientů, kteří by si kroměřížskou firmu takto vysoce postaveného politika rádi najali už jen právě kvůli tomu, kdo je jedním z jejích partnerů.

Kancelář Vondráček & Opatrný patří, soudě z jejích webových stránek, k menším advokátním firmám. Pod odkazem Náš tým jsou jmenováni dva partneři (Radek Vondráček a Tomáš Opatrný), jeden spolupracující advokát (Miroslav Michajlovič), jeden advokátní koncipient (Petr Velínský) a jedna asistentka a zároveň vedoucí kanceláře (Ivana Motalová).

Jak to tak u takovýchto kanceláří bývá, věnuje se generální praxi, od občanského až po trestní právo. Firma o sobě rovněž uvádí, že má za 17 let praxe 1250 spokojených klientů, 500 vyhraných soudních sporů a 10 tisíc vypracovaných smluv. To není málo. A současná kauza kolem předsedy Vondráčka ta čísla dost možná ještě zvýší.

A co je nového v americké justici?

Vlastně také další zpráva má své jasné politické souvislosti. Pamatujete si ještě, co všechno se loni dělo, když se prezident Donald Trump rozhodl jmenovat novým soudcem Nejvyššího soudu Breta Kavanaugha? Ať už to všechno bylo jakkoliv, stín spojený s možným sexuálním násilím na soudci zůstává. A to i teď, kdy už sám rozhoduje.

Jak informovalo Politico, Kavanaugh tento týden ukázal na Nejvyšším soudu něco ze své právničiny. Zatím sice nešlo o žádný majstrštyk, ale americký Nejvyšší soud, stejně jako nového soudce, bychom neměli ztrácet ze zřetele za žádných okolností. 

Mimochodem, advokátní kancelář Dentons vydala se začátkem letošního roku velmi pěknou publikaci US Policy Scan 2019, která je dostupná rovněž elektronicky. A o Nejvyšším soudu a kauzách, které řeší, v ní taktéž najdeme pár zajímavých stránek.

A možná je to vlastně také určitý příspěvek k tomu politicko-právnímu lobbingu. A pak že právo nesouvisí se vším.

 

Články odjinud