Platí v kampani „MeToo“ presumpce neviny? A je objetí nepromlčitelné? Komentář Karla Havlíčka | info.cz

Články odjinud

Platí v kampani „MeToo“ presumpce neviny? A je objetí nepromlčitelné? Komentář Karla Havlíčka

Je nezpochybnitelné, že kampaň „MeToo“ se stala jedním z fenoménů této doby. Je úkazem, který – stejně jako mnoho dalších – štěpí společnost na dva na první pohled obtížně smiřitelné tábory: na jedné straně jsou tu zásadní podporovatelé, na druhé zásadní odpůrci. Co je jistě pozoruhodné, na obou stranách stojí přímí aktéři. Jedni jako oběti, druzí jako hříšníci. Avšak toto hřiště je značně nepřehledné, protože mnozí ze stigmatizovaných hříšníků se cítí být nevinnými, ba někteří dokonce oběťmi.

Další komplikace, jako by tu měl existovat jakýsi princip „opt-out“: některé paušálně označené oběti se za oběti vůbec nepovažují. A finis coronat opus: zatímco nejspíš leckde ve světě vládne davová psychóza, která zastiňuje podstatu věci, v této zemi nad celou záležitostí – alespoň podle mých odhadů, které ovšem nejsou opřeny o žádná tvrdá data – většina mává rukou: zase nějaký nápad!

Z hlediska práva a morálky stojíme však před mnoha otázkami: do jaké míry budeme tolerovat nevychovanost, neslušnost a svinstvo – což je nepochybně dosti emotivní pojem, ale vystihuje část věci velmi přesně; do jaké míry odhalíme mstivost a pokrytectví, což nejspíš vyjadřuje další část věci neméně přesně; jestli si troufneme nazývat věci pravými jmény, což souvisí jak se sexuální tyranií, tak s tyranií tzv. politické korektnosti, neboť obě by nejraději učinily z lidstva tupé stádo; jaký je reálný stav presumpce neviny v době falešných zpráv, kterými se brodíme až po kolena.

Zdá se mi, že dnešní společnost s jakousi samozřejmostí a lehkostí přijímá nejrůznější hnutí, ideologizované názory, hesla a transparenty. To samo o sobě není nic nového. Obecné mínění a obecná vůle se v čase proměňují a to, co bylo v určité době vnímáno jako salonfähig, může být v jiné době zatracováno. Jestliže se pohybujeme v oblasti, která tak či onak souvisí se společenským pojetím sexuality, stačí si z historie vzpomenout například na mravní přísnost protestantských hnutí v křesťanském světě na straně jedné a vysokou míru volatility panující v tomtéž prostředí v různých skupinách pikartských. A nechceme-li se ohlížet tak daleko, lze si připomenout, že poslední globální sexuální revoluce, vyznačující se velmi volnými sexuálními vztahy, se konala na přelomu poslední třetiny minulého století, což může i dosud velká skupina pamětníků potvrdit. Stejně tak se proměňuje i míra přijatelnosti soukromého násilí a veřejného trestu za ně.

Myslím, že to, co stojí v centru původní myšlenky „MeToo“, je právě hledání průsečíku dvou fenoménů: aprobovaných forem sexuality a násilí. Pro nás, právníky, to zároveň znamená, že se pohybujeme v terénu, kde se běžný život stýká se sférou, kde vládne právo, ba dokonce i trestní právo, nejtvrdší instrument, který má moderní společnost k dispozici. A na ten je třeba dávat velký pozor! Ne nadarmo platí jeho subsidiarita: lze je použít teprve tehdy, když jiné právní prostředky nemohou vést k cíli. Je to ultima ratio, poslední možnost v řadě.

„MeToo“ je, jak mnozí vědí (já jsem to dlouho nevěděl a ani teď se neopírám v tomto směru o nic jiného než o kusé informace z internetu, tudíž to ani nemusí být přesné), hnutí založené přibližně před deseti lety paní Burke. Skutečná celosvětová kampaň pod tímto heslem spustila v plném rozsahu ale teprve relativně nedávno a zahřměla nejprve hlasem hollywoodských hereček, které obvinily jednoho významného producenta ze sexuálního obtěžování. Sílu kampaně ocenil magazín Time, jehož šéfredaktor Felsenthal pravil, že všechno začalo – cituji – „jednotlivými projevy odvahy stovek žen – a také mužů –, kteří se odhodlali vylíčit své příběhy. Za to, že promluvili o veřejném tajemství, že sítě šepotu přesunuli na sociální sítě, za to, že nás všechny přinutili přestat přijímat nepřijatelné, jsou ti, kdo prolomili mlčení, osobností roku 2017.“ Na druhém místě skončil Donald Trump, čímž to magazín Time dorazil, neboť představit si na prvních dvou pozicích rozdílnější symboly dá skutečně dost práce.

V právu existují jisté základní hodnoty, které se zdají být nezpochybnitelné, dokud nedojde k jejich vzájemnému konfliktu s jinými, rovněž prvoplánově nezpochybnitelnými hodnotami. Je to na jedné straně v podstatě tragická Sophiina volba, v níž se obtížně hledá dobré řešení. Na druhé straně je to však také projev této tekuté postpravdové společnosti, která se potřebou neustále doslova vynalézat nové, ve skutečnosti umělé hodnoty a jaksi doplňovat jimi rejstřík těch přirozených autoflagelantsky pouští na nejistý led.

Máme tu například hrdý a neporušitelný princip právního státu označovaný jako presumpce neviny. Docházíme ovšem k názoru, že například v politice platí jen omezeně. Řekneme si – dobrá, politika je věc veřejná. Máme tu ale také sexuální vztahy, záležitost tradičně soukromou. Platí v kontextu kampaní typu „MeToo“ presumpce neviny? Odpověď je jednoduchá, avšak toliko zdánlivě. Presumpce neviny je jednou z garancí svobody, ovšem pouze z hlediska právního. Současná obecná morálka (natož pak morálka sociálních sítí a bulvárních médií) se na ni příliš neohlíží, což sice sám považuji za nemorální, ale zkrátka je to ve veřejném prostoru existující fakt.

Trestní právo v dávných dobách objevilo institut promlčení. Nejde o nástroj jednoduchý, ale jeho hmotněprávní podstatu snad chápe prakticky každý. Uplyne-li od určitého zapovězeného činu zákonem stanovený čas, nelze, jak říká profesor Solnař, již splnit účel trestu. Moderní společnost dospěla k závěru, že některé nejzávažnější kriminální činy jsou nepromlčitelné. Ale objal-li před čtvrt stoletím kolega v zaměstnání kolegyni, když právě z kanceláře vypadl šéf, který jim přišel poděkovat za mimořádný pracovní výkon, byl to snad strašlivý zločin? I kdyby dnes na toho kolegu měla ona dáma sebevětší pifku (třeba proto, že odměny vždy shrábl sám), těžko tomu uvěřit. Samozřejmě, že nejde o případy, kdy právo určitá jednání zakazuje. Násilí – spáchané kýmkoliv na komkoliv – má být trestáno. Ale nepromlčitelné objetí? To už jsme skutečně došli daleko za hranice rozumu.

Či zákaz retroaktivity. U právních norem jasný požadavek právního státu. Problém však je v tom, že zatímco právní retroaktivitu nepřipouštíme, ke stejně nebezpečné retroaktivitě myšlení jsme jaksi hluší a slepí. Snad by zákonodárce nenapadlo, že by měl vážně uvažovat o přijetí trestní normy, která by platila zpětně. Ale prohlásit dávné intimní soukromé jednání, které tehdy bylo běžně akceptováno, avšak dnes se někomu nezdá, za akt v rozporu s dnešním právem, je přinejmenším pokrytecké. 

Téma „MeToo“ jistě není pouze tématem týkajícím se ryze sexuálních vztahů, má širokou škálu přesahů citových, rozumových, materiálních, pracovních atd., ale tak či onak ve vztazích mezi partnery se sexuálními vazbami nebo alespoň s určitým potenciálem tyto vazby vytvořit řada věcí intimitou začíná a končí. Chci tím říci: kdybychom se namlouvali jako prvoci a množili dělením jako láčkovci, mělo by to možná lidstvo z tohoto hlediska jednodušší.

JUDr. Karel Havlíček je zakladatelem Stálé konference českého práva, nakladatelem a bývalým šéfredaktorem časopisu Soudce.

K tomuto tématu proběhlo dopoledne v pražském Karolinu v rámci Pražského právnického jara, jehož je INFO.CZ mediálním partnerem, sympozium nazvané Právní aspekty kampaně MeToo.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud