Politické „grilování“ kandidátů na ústavní soudce nepokládám za správné, říká Vojen Güttler | info.cz

Články odjinud

Politické „grilování“ kandidátů na ústavní soudce nepokládám za správné, říká Vojen Güttler

Politické „grilování“ kandidátů na ústavní soudce nepokládám za správné, říká Vojen Güttler
 

ČESKÁ JUSTICE | Marně byste hledali někoho, kdo má s naším polistopadovým ústavním soudnictvím víc zkušeností než Vojen Güttler. Před zánikem Československa byl soudcem federálního ústavního soudu (1992). Po vzniku České republiky vykonával dvakrát za sebou (1993 – 2003, 2003 – 2013) mandát soudce českého ústavního soudu. Ve svých pětaosmdesáti letech je mimořádně aktivní a inspirativní. Jeho odpověď na jakoukoli otázku vás udiví, jak málo jste o ní dosud věděli.

Úvodem našeho rozhovoru vám srdečně gratuluji k vašemu letošnímu životnímu jubileu. Jaký je to pocit, být označován za doyena české justice?

Poprvé mne takto titulovali v médiích poté, co jsem skončil svůj druhý mandát ústavního soudce (6. srpna 2013 – pozn. red.). V jistém směru ten titul považuji za nevýhodu. Když dnes přijdu na nějaké shromáždění právníků, jen výjimečně se stane, že by tam byl někdo starší než já. Proto jsem rád, přijde-li třeba ještě pan docent Blahož, který je o dva roky starší. Jinak, v tomto směru nejsem příliš emotivně založen a že mne někdo označuje za doyena české justice, prostě beru na vědomí.

Máte pocit, že společnost radám a názorům takových doyenů naslouchá?

To je velmi složitá otázka. Čemu říkáte společnost? Pokud máte na mysli obyvatelstvo, tak to zajímají úplně jiné věci. I pokud jde o soudy nebo ústavní soudnictví. To lidi zpravidla interesuje buď jen v jejich vlastních kauzách, anebo jedná-li se o něco zajímavého. A zajímavé je to, co za zajímavé označí sdělovací prostředky.

Mnoho lidí si zkrátka v novinách rádo přečte, nechci použít výraz senzace, něco, co je prostě zaujme. Pro většinu lidí jsou daleko zajímavější jiné postavy než advokáti, státní zástupci nebo soudci. S výjimkou takových případů, které se občas vyskytnou. Třeba postav státních zástupců v kauze Andreje Babiše.

Čemu se po odchodu z Ústavního soudu věnujete? Náš rozhovor vedeme na půdě Ústavu státu a práva.

Krátce poté, co mi skončil můj mandát ústavního soudce, mně tehdejší ředitel Ústavu státu a práva Jan Bárta nabídl spolupráci. Věnuji se tu ústavnímu soudnictví a základním právům a svobodám. Později jsem se stal členem zdejšího týmu zabývajícího se biometrickými údaji a jejich zvláštní právní ochranou. Občas také publikuji v odborných časopisech, píši recenze a někdy přednáším. Poslední přednášku jsem měl na Štrbském plese na konferenci zorganizované košickou Univerzitou Pavola Jozefa Šafaříka. Můj příspěvek se týkal principu ústnosti v civilním řízení a jeho dalších perspektiv.

Stále tedy sledujete judikaturu Ústavního soudu. Jaký jeho nález z poslední doby vás zaujal?

Zaujal mne nález z letošního léta, v němž se řešila otázka práva novináře na ochranu jeho zdrojů, svobody slova a uložení pořádkové pokuty za nedostavení se k podání vysvětlení (nález se týkal investigativního novináře Jaroslava Kmenty – pozn. redakce). Podle tohoto nálezu by se měly orgány činné v trestním řízení ve vztahu k novinářům vyvarovat jednání vyvolávajícího dojem, že je s novináři zacházeno jinak a přísněji než s jinými osobami. Uložení pořádkové pokuty téměř v polovině zákonné sazby za novinářovo první a nepříliš závažné porušení povinnosti dostavit se k podání vysvětlení, se totiž může jevit jako pokus novináře ovlivnit a zastrašit. Zajímavé je, že navzdory tomu byla ta ústavní stížnost zamítnuta. Pokuta totiž nakonec byla z původních dvaceti snížena jen na tři tisíce korun, a to je už z hlediska práva bagatelní částka.

Podobnou věc jsem u Ústavního soudu před lety sám soudil. Novinář tehdy od policie dostal pokutu, protože jí odmítl prozradit zdroj své informace. Policie ho přitom mohla ztotožnit z jiných veřejně přístupných zdrojů. Uložení pokuty tak bylo zbytečné.

Do funkce ústavního soudce jste byl navržen třikrát. Jednou do prvního polistopadového československého ústavního soudu a dvakrát do toho českého. Jak s odstupem let vzpomínáte na to, co vašemu jmenování předcházelo, totiž na ono pověstné grilování kandidátů?

Můj případ byl specifický. Mé první tak zvané grilování probíhalo v roce 1993 v Poslanecké sněmovně, protože tehdy ještě nebyl zřízen Senát a jeho roli zastávala Sněmovna. Byl to krátký rozhovor na dvacet třicet minut.

Mé druhé grilování o deset let později už probíhalo v Senátu. A bylo poměrně obtížné. Tedy v mém případě. Několik senátorů na plénu navrhovalo, aby prezident souhlas Senátu s mým jmenováním ústavním soudcem nedostal. Důvodem bylo, že jsem krátce před tím odmítl podepsat petici, kterou ústavní soudci sepsali na podporu jednoho z tehdejších ústavních soudců (jednalo se o místopředsedkyni Ústavního soudu Elišku Wagnerovou – pozn. red.). Odmítl jsem ji podepsat, protože petice, to není metoda práce Ústavního soudu. Psát ji může kdokoliv, ale ne Ústavní soud. Tehdy to bylo velmi frekventováno ve sdělovacích prostředcích. Souhlas s mým jmenováním ústavním soudem ale nakonec Senát prezidentu Klausovi dal.

To, o čem hovoříte, mne utvrzuje v tom, že grilování kandidátů na ústavní soudce se namísto věcného posuzování jejich odbornosti zvrhává v hodnocení jejich postojů. Pokládáte to za šťastné?

Samozřejmě, že nepokládám. Ale musíme vycházet z toho, že senátoři jsou v prvé řadě politici. Zajímá je politická stránka věci. A okolnost, že by někdo byl větším nebo menším přínosem pro Ústavní soud z hlediska pověsti, odbornosti a podobně sice jistě hraje svou roli, ale ne u všech senátorů tu zásadní.

POKRAČOVÁNÍ ROZHOVORU NA WEBU ČESKÁ JUSTICE >>>

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud