Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Portugalský trh se podobá tomu českému, právo je tam ale přísnější, říká šéf česko-portugalské komory

Portugalský trh se podobá tomu českému, právo je tam ale přísnější, říká šéf česko-portugalské komory
 

Řídící partner pražské kanceláře PwC Legal Bořivoj Líbal vede také Česko-portugalskou obchodní komoru. A do Lisabonu, ve kterém studoval, úspěšně láká české podnikatele. Radit jim chce i při výběru místních advokátních kanceláří. „Portugalci patří ke starým kulturním národům a advokáti si zakládají na vážnosti. Nevídáme tam open spacy, ale spíše staré dubové stoly. Je to hodně konzervativní prostředí,” říká Líbal v rozhovoru pro INFO.CZ.

Na konci dubna organizujete pro několik podnikatelů cestu do Lisabonu. Co je na Portugalsku obchodně zajímavého?

Je poměrně daleko, autem určitě, musíte tam létat. Portugalský trh je ale podobný tomu českému, pokud jej chcete ovládnout, můžete počítat se zhruba stejnou velikostí. Španělský trh je samozřejmě daleko větší. Geografická vzdálenost je ale vlastně i výhodná. Hlavními konkurenty tam bývají právě Španělé, pro každou další zemi je to téměř tak obtížné jako pro Českou republiku. Teď je tam třeba obrovský boom nemovitostí. Novinkou je, že Portugalci například některé volné nemovitosti ve vlastnictví státu začínají dlouhodobě pronajímat investorům v oblasti turismu, výměnou za jejich renovaci.

Vidím tam příležitost pro obchodní spolupráci v nejrůznějších oblastech. Lisabon znám určitě lépe než Prahu a všichni podnikatelé, kteří tam se mnou už byli, si ho zamilovali a chtějí tam jet znovu. Trik na úspěch je jednoduchý, smrsknu svou znalost Lisabonu do prodlouženého víkendu. Loni Portugalsko takto okouzlilo třeba Ladislava Blažka. Znali jsme se už dříve, navíc PwC Legal jeho společnosti poskytuje vybrané právní služby. Do Lisabonu jsme však jeli cíleně vybrat zajímavá místa, kde by mohl fotit a natáčet. Vznikla z toho nakonec kampaň na jaro a léto, která ostatně stále běží.

Založil jste i Česko-portugalskou obchodní komoru, jejímž jste předsedou. Jak se jí daří?

Komora vznikla již v únoru 2016, nicméně formální zahájení její činnosti proběhlo před rokem v březnu, má zatím jen 11 členů. Nikoho jsme však neoslovovali aktivně, všichni se k nám připojili sami od sebe. Záměr byl nejdříve ukázat, co vše umíme a pak teprve řešit zajímavé členy. Za rok naší činnosti za sebou máme například přes desítku akcí, přičemž jednu bych si dovolil jmenovitě zmínit, a to první ročník velkého festivalu portugalských vín, který se konal v říjnu v hotelu Jalta jako podpora pro tuzemské dovozce portugalských vín a surovin. Přišlo přes 200 pozvaných korporátních návštěvníků. Druhý ročník plánujeme pro velký úspěch i na letošek a věříme, že program bude ještě zajímavější.

Teprve teď tedy aktivně začneme oslovovat potenciální členy. Pro ně bychom měli do budoucna sloužit jako jakýsi klub a platforma pro vzájemná setkávání a networking. Členům však třeba také poskytujeme ekonomické či obchodní informace, pomáháme vyhledat kontakty na případné obchodní partnery, směřujeme je na správné lidi a vůbec asistujeme s orientací v Portugalsku či České republice dle potřeby.

Jak vypadá portugalská advokacie?

Pracovní trh pro právníky je v Portugalsku velmi těžký. Fakulty, jen v Lisabonu jsou minimálně tři, tam totiž chrlí příliš mnoho nových právníků. Mám ze studií několik kamarádů, dva teď dělají taxikáře, někdo si raději otevřel restauraci, někteří pracují v asistenčních službách či u policie a jen velmi malá část se nějak pohybuje v oblasti práva. Hodně studentů je také z bývalých portugalských kolonií, takže ti vzhledem k obtížnému pracovnímu trhu po dostudování fakulty raději odjíždí zpátky do svých rodných zemí, kde se lépe uplatní. Málokdo si uvědomuje, že Portugalsko takto často vzdělává právníky portugalsky mluvících afrických zemí, což je velmi prospěšné.

Advokátní kanceláře tam jsou ale skvělé. Portugalci patří ke starým kulturním národům a advokáti si zakládají na vážnosti a neokázalé důstojnosti tohoto povolání. Nevídáme tam open spacy, ale spíše staré dubové stoly. Je to hodně konzervativní prostředí.

Jsou to spíše lokální značky, nebo i mezinárodní?

I mezinárodní, ale donedávna tam platily určité restrikce, jedna společnost například nemohla mít advokátní kancelář i auditní služby pod jednou značkou, teď narážím třeba na PwC. Málokterá z mezinárodních kanceláří, které působí v České republice, ale má pobočku i v Portugalsku. Nevidí tam patrně synergie, jde o malý trh, odříznutý od světa. Česká republika má přece jen více možných, teritoriálně blízkých, investorů. Ceny advokátních kanceláří jsou na podobné úrovni jako tady a vždy se dá srovnatelná cena dohodnout.

A kvalita tamního právního prostředí?

Je na dobré úrovni. Některé kodexy jsou ale poměrně staré a nejsou aktualizované. Například při prodeji podniku musíte pracovat s několika předpisy, právní řád je trochu složitější. Velmi tvrdě přistupují třeba k černým stavbám, dodatečné schválení tam moc nefunguje. Jsou celkově přísnější, týká se to třeba také policie.

Pojďme ještě k advokátní kanceláři, kterou vedete. Nedávno jste oznámili, že budete společně s Kocián Šolc Balaštík poskytovat právní služby GSA. Půjde o širší spojenectví?

Zúčastnili jsme se konsorcia, které mělo největší šanci na úspěch. V konsorciu je ještě německé PwC a také advokátní kancelář Heuking. Je to spojenectví, které je založeno na společných referencích a znalostech.

Plánujete další spolupráci s Kocián Šolc Balaštík?

Nelze to vyloučit, ale nebylo to zatím předmětem žádné dosavadní diskuse. Narozdíl například od Moreno & Vlk Asociados, s nimiž na rozvodových a trestních věcech často spolupracujeme.

PwC Legal jste začal šéfovat před třemi lety a na konci loňského roku z firmy odešel šéf střední a východní Evropy Michael Mullen, který vás do funkce spoluvybíral. Jak jste teď velcí?

Máme kolem 20 právníků, ale klidně bychom si troufli být i větší. Musíme teď kvůli nedostatku kapacity odmítat práci, což je opravdu šílené a nikdy bych si nemyslel, že to zažijeme. Bude to znamenat přirozený tlak na navyšování cen právních služeb. Pokud by dalších 10 let nepřišla krize, odhaduji, že bychom se mohli dokonce vrátit na sazby před krizí, o kterých se říká, že již nenastanou. Podobná situace je i u kolegů, třeba v auditu.

A další lidi nepřijímate kvůli tomu, že na trhu nejsou?

Odpovídáte si správně, je minimální nezaměstnanost, a nábor je tak velmi těžký, pokud si chcete zachovat kvalitu kandidátů. Z toho přirozeně vyvozuji, pokud má být zachována vysoká kvalita, nutný tlak na cenu právních služeb. Lidi prostě nejsou. A pokud je budete chtít nabrat, budete je muset zaplatit a to se v ceně logicky musí dříve nebo později projevit.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1