Efektivní ochrana investorů při vstupu do společnosti v pozici menšinového společníka

Když statutáři jednají ve vleku většinového společníka

Jedná se o častou situaci, zejména v případě nezkušených investorů. S vidinou budoucích zisků vstoupí do nadějné společnosti a poskytnou jí finanční kapitál potřebný k dalšímu rozvoji. Zakladatelé takové společnosti si ovšem ponechají většinu hlasovacích práv na valné hromadě, a není tak pro ně problém kdykoliv jmenovat kompletní představenstvo či všechny jednatele. Ač by členové statutárního orgánu jmenovaní většinovým společníkem měli vždy dbát především na prospěch společnosti samotné, nezřídka u nich převáží hledisko zájmu toho, kdo je do funkce ustanovil. Proto se investorovi může poměrně jednoduše přihodit, že o financích nebo například nemovitostech vložených do společného podniku bude rozhodováno bez jeho vůle, či přímo proti ní.

Je-li právní jednání učiněné statutárním orgánem nevýhodné (např. je majetek společnosti rozprodáván pod cenou nebo se společnost nepřiměřeně zadluží), poskytuje sice korporátní právo nástroje, jak se domoci náhrady za způsobené škody, nicméně jedná se až o následné prostředky ochrany. Navíc cesta k navrácení prostředků obvykle nebývá snadná ani krátká.

Proto je třeba na problém snadného zneužití postavení většinového společníka myslet již v předstihu a vhodným způsobem se proti němu zajistit. Nedávná novela zákona o obchodních korporacích a rovněž obchodněprávní judikatura otevřely menšinovým společníkům zajímavé cesty, jak kontrolu nad vybranými právními jednáními společnosti získat. Pojďme se podívat, v čem daná řešení spočívají.

Právo jmenovat „svého“ člena statutárního orgánu

Vrcholové manažery, ať už se jedná o členy představenstva akciové společnosti nebo jednatele společnosti s ručením omezeným, volí valná hromada. Na ní vládne většinový společník, a členy orgánů tak může zvolit i bez přispění hlasů ostatních. Nově však zákon nabízí i jinou možnost ustanovení do funkce. Jednoho nebo více členů orgánu může samostatně jmenovat ten společník, který vlastní speciální podíl či akcii s tzv. vysílacím právem. A je přitom nerozhodné, kolik hlasů mu náleží na valné hromadě.

Způsob povolání manažerů do funkce ve společnosti, kde existují podíly s vysílacím právem, lze ukázat na následujícím příkladu. Představenstvo akciové společnosti je tříčlenné. Jeden z akcionářů vlastní akcii, s níž je spojeno právo jmenovat a odvolávat jednoho člena představenstva. Tohoto člena představenstva tedy jmenuje i odvolává výhradně dotyčný akcionář. Zbývající dva členy představenstva pak volí a odvolává valná hromada podle standardních pravidel (tj. hlasováním).

Podíl či akcie s vysílacím právem tak zajistí vždy přímou účast společníkem nominovaných osob na obchodním vedení společnosti. V kombinaci s vhodně zvoleným způsobem zastupování společnosti členy jejího statutárního orgánu navenek lze dosáhnout kýžené možnosti vetovat uzavírání určitých typů smluv. A to tak, že danou smlouvu jednoduše nebude možné bez podpisu vyslaného člena orgánu vůbec uzavřít. Budou-li například klíčovým majetkem korporace nemovitosti, nezapíše katastr žádný převod vlastnického práva k nim a ani na nich nezřídí zástavní právo, pokud s tím společníkem nominovaný manažer nebude souhlasit.

Lze poskytnout záruku, jaká rozhodnutí statutární orgán přijme?

Někdy ovšem menšinovému společníku nemusí stačit, že určitým dispozicím s majetkem společnosti zabrání. Lze si naopak představit situace, v nichž mohou být zájmy společníka poškozeny tím, že statutární orgán nějaké právní jednání neučiní, ačkoli tak bylo mezi obchodními partnery původně předpokládáno. Kupříkladu společnost nekoupí aktivum, kvůli kterému investor poskytl svůj vklad.

I proti takovému nekonání se lze zajistit. Jak nedávno, pro mnohé překvapivě, judikoval Nejvyšší soud, je možné, aby se jeden ze společníků vůči jinému zavázal, že představenstvo přijme v určité záležitosti určité rozhodnutí nebo uzavře vymezenou smlouvu. Tedy, že například rozhodne o nákupu předem specifikovaných nemovitostí. Společník tak vlastně závazně garantuje, že bude při rozhodování statutárního orgánu dosaženo konkrétního výsledku, a to obvykle pod hrozbou smluvních sankcí.

Nastíněná dohoda akcionářů však má své limity. Garance výsledku se totiž zásadně může vztahovat jen k takovému jednání (rozhodnutí) představenstva, které je v souladu se stanovami společnosti a neodporuje právním předpisům, zejména požadavku na jednání s péčí řádného hospodáře. Pozor je také třeba dávat při volbě slov, kterými je závazek vyjádřen. Pokud by dohoda zněla tak, že se společník zavazuje udělit představenstvu pokyn týkající se obchodního vedení společnosti a jeho plnění na představenstvu vynucovat, byla by neplatná pro rozpor se zákonem. Udělování pokynů ohledně řízení každodenních záležitostí společnosti je totiž zákonem výslovně zakázáno.

Závěrem

Lze tak shrnout, že korporátní právo nabízí menšinovým společníkům efektivní nástroje ochrany jejich oprávněných zájmů. Přestože nedisponují většinou hlasů na valné hromadě, mohou si zajistit kontrolu nad významnými rozhodnutími a právními jednáními společnosti. Podmínkou obou rozebíraných řešení však nepochybně je, že si je menšinový společník (např. investor) dokáže před majetkovým vstupem do společného podniku vyjednat.

Pokud obchodní partneři nebudou souhlasit nebo popsaná „zajištění“ nebudou z jiného důvodu připadat v úvahu, nemusí menšinový společník zoufat. Korporátní právo nabízí i tak účinné postupy, kterými se společníci mohou bránit proti neřádnému vedení společnosti. Předpokladem jejich uplatnění je vždy dostatečná informovanost. Jak může společník své právo na informace o hospodaření společnosti uplatnit a co může požadovat, rozebereme příště.