Právník roku Petr Pithart: Dvojdomek se Slovenskem mohl být přijatelný pro všechny | info.cz

Články odjinud

Právník roku Petr Pithart: Dvojdomek se Slovenskem mohl být přijatelný pro všechny

Muž ne se „dvěma P“, které tvoří iniciály jeho jména, ale dokonce se sedmi – právník, politik, politolog, pedagog, překladatel, první porevoluční český premiér a předseda Senátu. Mohl mít i osmé P – jako prezident, ale v roce 2003, kdy kandidoval na tento post, nakonec poslanci zvolili Václava Klause. Přesto je Petr Pithart člověkem těsně svázaným s posledními padesáti lety historie naší země. Přinášíme obsáhlý medailon muže, který v pátek večer vstoupil do Právnické síně slávy. Ceny Právník roku udělovala Česká advokátní komora a společnost epravo.cz.

Petr Pithart se narodil v Kladně na samém počátku války, 2. ledna 1941. Postupně pak bydlel se svojí matkou, učitelkou odborných ženských povolání a malou sestrou Alenkou u různých příbuzných i nepříbuzných, když jejich otce Viléma, doktora práv, gestapo zavřelo.

Otec byl advokátním koncipientem v kanceláři JUDr. Anzenbachera a jako Žid a komunista skončil pochopitelně v koncentrácích. Když se vrátil domů, malý Petr ho vůbec nepoznal, jak byl zbídačený a vyhublý. Po uzdravení otec pracoval jako právník v Pražské železářské, pak na ministerstvu průmyslu a zahraničí. Posléze byl velvyslancem v Bělehradě a v Paříži. Jeho kariéru ukončil protest proti okupaci a prosba o pomoc Československu u generála de Gaulla 22. srpna 1968. Byl to ale právě on, který byl svému synovi vzorem, ať už jako člověk, právník a politik.

Z Keplera na právnickou fakultu

Po ukončení gymnázia, dnes Keplerova, byl Petr Pithart přijat na pražská práva, kde už v pátém ročníku na půl úvazku vedl semináře z teorie státu a práva. Studium zakončil s červeným diplomem. Po dvouleté vojenské základní službě se vrátil na svoji alma mater jako odborný asistent katedry obecné teorie státu a práva a zároveň už pracoval jako redaktor Literárních novin.

V roce 1969 se mu splnil jeho sen – odletěl na postgraduální studium na prestižní Saint Anthony’s College v Oxfordu, kde obdržel dvouleté stipendium. Jenže už po třech měsících pobytu přestaly platit výjezdní doložky a schylovalo se k následnému uzavření státních hranic. Tehdy se rozhodoval, zda zůstat emigrantem ve Velké Británii, nebo se vrátit domů. Nakonec nasedl do letadla, kde s hrůzou zjistil, že je v něm sám, protože nikdo se z Londýna do obsazené vlasti nevracel. Věděl, že jde proti proudu, ale rozhodl se. A svého rozhodnutí prý v životě ani na vteřinu nelitoval, byť věděl, že se vrací bez perspektivy zaměstnání ve svém oboru.

V maringotce Vodních zdrojů jako dělník

Jeho předtuchy se naplnily beze zbytku – vrátil se domů, musel odejít z právnické fakulty a čekaly ho pomocné práce. Nastoupil do maringotky Vodních zdrojů jako dělník – čerpač. On humanista zde dokonce pak získal odměnu za zlepšovací návrh na odvíjení ocelových lan a dodnes je na to patřičně hrdý. Jeho členství v KSČ, kam vstoupil už v roce 1960, bylo zrušeno, což se přihodilo těm, kteří odevzdali legitimaci KSČ sami, dříve, než se začalo vylučovat. A tak se na dlouhou dobu musel s výkonem jakékoliv právnické profese rozloučit.

Po podpisu Charty 77 se navíc nuceně stěhoval z podniku do podniku, kde střídal nejrůznější zaměstnání, od nočního hlídače přes skladového referenta až po knihovníka. Vzpomíná třeba na dobu, kdy působil jako zahradní dělník v městských sadech na Petříně a coby chartista s odebraným řidičským průkazem nesměl řídit ani multikáru, jako aprobace mu tedy zbylo pouze sekání trávy.

Ani tím represe nekončily – odebrali mu pas, odpojili telefon… I přesto se jeho byt IV. kategorie v centru Prahy, kde bydlel dlouhých 39 let, stal „překladištěm“ samizdatů. 
V disentu velmi čile rozvíjel publikační činnost, a to především v samizdatovém, exilovém a západním tisku zprvu pod pseudonymem Podiven, později pod vlastním jménem.

Topol Show - banner

Vydával časopisy, sborníky, pašoval literaturu ze zahraničí a organizoval bytové semináře. Arkýřový pokoj jeho bytu byl častým místem setkání disidentů. Dokázalo se v něm usadit i 45 kamarádů – chartistů. Tehdy – lidí na okraji společnosti, po listopadu 1989 mnoho poradců, ministrů, velvyslanců, a dokonce jeden prezident – Václav Havel, s nímž ho pojilo celoživotní přátelství.

Členem Havlova týmu

Po 17. listopadu 1989 a později se Petr Pithart stal členem Havlova týmu vyjednávajícího předání moci na vládních místech a 15. prosince pak představitelem Koordinačního centra OF – od chvíle, kdy Václav Havel oznámil svoji kandidaturu na funkci prezidenta. Byl kooptován i do tehdejšího Federálního shromáždění.

Jak sám říká, všichni, kteří na začátku 90. let do politiky přišli, neměli žádnou závratnou touhu po moci, a proto si sami zkrátili mandát na dva roky. A tak i Petr Pithart byl prvním předsedou české vlády „jen“ v letech 1990 až 1992. Ale byla to přelomová léta, stavěly se základní kameny právního státu, a na jejich položení má Petr Pithart nedocenitelný podíl.

V roli českého premiéra vedl i jednání s představiteli slovenské vlády, na kterých se mělo dospět ke shodě o rozdělení kompetencí mezi národními republikami a federálními orgány. „Začali jsme se věcně dohadovat o možnosti volnějšího soužití, než je federativní stát, pracovně jsme tomu říkali „dvojdomek“, vzpomíná Petr Pithart na vznik tohoto známého pojmu a dodnes je přesvědčen, že kdyby se k tomuto řešení dospělo ústavní cestou, mohlo být přijatelné pro nás, Slováky i pro celý svět.

Rozdělení republiky Petr Pithart už neasistoval – ve volbách v červnu 1992 jeho nově založené Občanské hnutí neuspělo a nezískalo ani zastoupení v zákonodárných sborech. Opustil premiérský post, na přechodnou dobu se stáhl dokonce i z politiky a působil na Středoevropské univerzitě v Praze.

Tehdy mu také znovu pootevřela dveře jeho alma mater – Právnická fakulta v Praze. Po skončení své politické dráhy se chtěl vrátit naplno ke svému oboru i ke studentům. A také se vrátil. Pedagogické činnosti se věnuje dodnes.

Předsedou Senátu

Do vrcholné politiky však vstoupil ještě jednou – ve 2. polovině 90. let, kdy byl ve třech volebních obdobích zvolen předsedou a v pěti volebních obdobích místopředsedou Senátu, a to až do roku 2012. Paralelně působil stále jako docent Právnické fakulty Univerzity Karlovy, do roku 2011 i jako vedoucí katedry politologie a sociologie.

Za své občanské i politické aktivity získal mnohá ocenění – například cenu Františka Kriegla „Za občanskou statečnost“ od Nadace Charty 77, čestnou medaili TGM, zlatou medaili Univerzity Karlovy, nebo Řád Bílého dvojkříže, který mu udělil slovenský prezident Andrej Kiska. Je také čerstvým držitelem stříbrné medaile Antonína Randy, kterou mu v roce 2018 udělila Jednota českých právníků za zásluhy o rozvoj demokracie a práva.

Petr Pithart je stále velmi aktivní, zejména publicisticky, čímž rozšiřuje sbírku svých vydaných knih, spisů, pojednání a článků do denního tisku i odborných časopisů. Bohatá je pořád i jeho lektorská činnost.

Celoživotní láskou se mu stala Šumava a houbaření. A také ho životem doprovázejí psí přátelé, zejména foxteriéři a velšteriéři.

V dobrém i ve zlém ale prochází životem především se svou první a jedinou manželkou Drahomírou, vystudovanou germanistkou, s níž má dceru Kláru, učitelku, a syna Davida, ekologa. Ti mu společně rozšířili rodinu o pět vnoučat – Annu, Anežku, Ferdinanda, Prokopa a Olivera. Zatím ovšem zůstává bez pokračovatele v právnické profesi.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud