Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Problém s finančním úřadem? Jděte k soudu, pokud trváte na svém. Může se to vyplatit, říká advokátka

Problém s finančním úřadem? Jděte k soudu, pokud trváte na svém. Může se to vyplatit, říká advokátka

Soudit se s finanční správou sice trvá několik let, podle advokátky Jiřiny Procházkové, která pracuje pro kanceláře Deloitte Legal, to ale často stojí za to. Firmám totiž nahrává příznivá atmosféra u Nejvyššího správního soudu, který se snaží do složitých daňových zákonů vracet selský rozum. Navíc nechat postoje finančního úřadu jen tak a po doplacení daně se zase vrátit ke svému obvyklému způsobu podnikání je dosti nebezpečné. Ve hře je totiž také případný trestní postih. „Pokud má společnost pocit, že je její přístup oprávněný a případný problém se dotýká jejího obchodního modelu, musí buď obchodní model změnit, nebo se soudit,” upozorňuje Procházková v rozhovoru pro INFO.CZ.

Jak společnost, která vede spor s finančním úřadem, pozná, zda se jí vyplatí soudit?

Vždy záleží na zvážení řady faktorů. Než společnost případ dovede k Nejvyššímu správnímu soudu, tedy k finálnímu rozhodnutí, několik let to trvá a společnosti s tím vznikají náklady. Nikdo také není schopen předvídat, jaké rozhodnutí soudu bude. Pokud ale má společnost pocit, že je její přístup k daňovým otázkám oprávněný a přístup finančního úřadu se dotýká jejího obchodního modelu či vnitřního fungování, stojí před rozhodnutím, že musí buď obchodní model změnit, nebo se soudit.

Jiřina ProcházkováJiřina Procházkováautor: Deloitte Legal

V poslední době se totiž objevují judikáty i v trestní oblasti, podle kterých musíte k daňovým otázkám přistupovat konzistentně. Není tak možné jedno zdaňovací období názor finanční správy, která vám například doměří daň, nerozporovat, ale ve své dosavadní praxi pak pokračovat dál. Pak už totiž přichází v úvahu trestněprávní odpovědnost. Pokud společnost názor finanční správy po kontrole akceptuje, ale do budoucna ho nikterak nereflektuje, může jít o úmyslné krácení daně.

Pokud tedy firma dlouhodobě nezohlední výtky finanční správy, například jen doplatí daň, ale následně se opět vrátí ke svému dosavadnímu způsobu zdaňování, protože kontrola snad už nepřijde, tak riskuje trest podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob? Zároveň ale mohou padnout také tresty pro fyzické osoby, například jednatele či management?

Přesně tak. Bude záležet na konkrétních okolnostech, ale v zásadě platí, že když akceptujete přístup finanční správy za jedno zdaňovací období a v dalších letech jej už nezohledníte, víte, že je to minimálně z pohledu finanční správy špatně. A nic s tím neděláte. Může proto jít o úmyslné krácení daně.

Otázka odpovědnosti managementu, ať už trestněprávní nebo i civilněprávní, je velmi aktuální. Finanční správa se totiž v rámci daňových kontrol dotýká otázek vnitřního fungování společnosti a jejího nastavení. Finanční úřad sice nemůže přezkoumávat, zda management jednal s péčí řádného hospodáře, ve zprávách o daňové kontrole se ale tyto zmínky často objevují. Je nutné to řešit už kvůli tomu, že management se může vyměnit a až tuto zprávu uvidí nové vedení, může uplatňovat náhradu škody vůči tomu předchozímu. Nejde tedy jen o to, na jakou částku vyplníte daňové přiznání, ale i jak máte nastaveny procesy uvnitř společnosti.

Soud se potáhne nějakou dobu. Pokud společnost s názorem finanční správy nesouhlasí, může pokračovat po tuto dobu ve své dosavadní praxi

Pokud má společnost validní argumenty, proč je její způsob zdanění v pořádku, je do ukončení sporu legitimní v tom dál pokračovat. Situace se ale samozřejmě mění, jakmile soud rozhodne, že to tak správně není. Na to musí společnost rychle zareagovat a také počítat s rizikem, že pokud prohraje, finanční správa ji doměří daň za všechna předchozí období a uloží také související sankce, jako je úrok z prodlení a případně i penále. Jde tak také o finanční úvahu, zda raději vše nedoplatit a v případě výhry nechtít tyto peníze zpátky. Vždy záleží na konkrétních okolnostech.

Jak dlouho podle vaší praxe trvá, než spor dojde až do fáze, že o něm rozhodne Nejvyšší správní soud?

Průměrná délka soudního sporu je podle našich zkušeností dva až tři roky. Ještě před tím ale probíhají daňové kontroly a odvolací řízení, ty v některých případech trvají další tři roky. Společnosti jsou tak dlouhou dobu v nejistotě, vznikají administrativní náklady a podobně.

Obracejí se podnikatelé podle vaší praxe na soudy v daňových otázkách často?

Dle našich zkušeností se postoj podnikatelů k řešení daňových sporů významně mění. Podnikatelé znovunalézají důvěru v soudní systém. V minulosti u nich převažovalo spíše to, že soudy v České republice dlouho trvají a výsledek je nejistý. Neměli tak příliš velkou motivaci dovést spor s finančním úřadem, který rozporoval určitou daňovou otázku, až k soudu. Spíše tak akceptovali postoj finančního úřadu, daň doplatili a dál nic neřešili. To se významně mění.

Impulsem k tomu je mimo jiné i několik v poslední době vydaných rozhodnutí především Nejvyššího správního soudu, který je nejvyšší soudní autoritou v oblasti daňových otázek. Soud se v několika případech zastal daňových subjektů a korigoval praxi finanční správy. Podnikatelé tak vidí, že má smysl se bránit. Trend se mění i kvůli přístupu finanční správy, která se v rámci daňových kontrol intenzivně zaměřuje na některé nové daňové otázky a rozporuje věci, které doposud byly považovány za správné.

Kdy tento trend začal?

Za první zásadní rozsudek považuji ten v kauze Kordárna, který se týkal nadměrných odpočtů DPH, které finanční úřad v důsledku daňové kontroly dlouhou dobu zadržoval. Nejvyšší správní soud rozhodl, že je v takovýchto případech nutné společnosti odškodňovat a potvrdil, že mají za dobu zadržování nadměrných odpočtů finančním úřadem nárok na úrok ve výši 14 procent. Pro podnikatele skutečně může mít zásadní dopad to, když jim finanční úřad nevyplatí uplatněný nadměrný odpočet na DPH a namísto toho tento nárok i několik let prověřuje. Je to významný zásah do cash-flow společnosti, který může v některých případech vést i k omezení činnosti. Nejvyšší správní soud tento fakt potvrdil a s odkazem na evropskou úpravu přiznal společnostem určitou formu kompenzace.

Dá se tedy říci, že finanční správa se začala chovat příliš přísně a Nejvyšší správní soud se proti tomuto postupu vymezil?

Nechci hodnotit, zda to bylo přísné, nebo nebylo. Spíše si myslím, že finanční správa obecně přicházela s novými postupy, jak procesními, tak s tématy, na které se v rámci daňových kontrol zaměřovala. Změnila se i kontrolní praxe finančních úřadů. Společnosti na to musely reagovat, protože se to často promítalo i do jejich obchodního modelu. Například pokud dlouhá léta osvobozujete určité dodávky zboží či služeb od DPH a najednou vám finanční úřad během kontroly sdělí, že podle jeho výkladu toto osvobozené být nemá, promítá se vám to cenotvorby a vaší konkurenceschopnosti.

Podnikatelé si tak nemohli říct, že doměřenou daň za jedno zdaňovací období zaplatí a nechají to být, museli svůj postoj dál obhajovat. Řekla bych tedy, že šlo o přirozenou reakci na to, co se dělo.

Jaká daňová oblast dělá největší problémy? Jde právě o DPH?

Ano, aktuálně se řeší oblast DPH a především odpovědnost za neodvedení DPH. V těchto případech se totiž finanční správa snaží vybrat chybějící DPH od jiné společnosti v řetězci, která podle ní nepostupovala s náležitou opatrností. Podnikatelé tak nesou riziko, že zaplatí DPH za  společnost, se kterou nejsou v žádném přímém obchodním vztahu, a o jejíž existenci dost často ani nevěděli. Nejvyšší správní soud ale nedávno vydal judikát ve věci společnosti Vyrtych, kde tuto praxi korigoval a stanovil, že není možné dovozovat objektivní odpovědnost kohokoliv za jakýkoliv článek v řetězci.

Pro zpochybnění odpočtů musí finanční úřad prokázat souvislost s podvodnou společností. Prověřovat z hlediska důvěryhodnosti při placení daní je totiž možné jen přímé obchodní partnery. Tento rozsudek nepřináší po právní stránce nic zásadně nového, stejnou věc dlouhodobě tvrdí Soudní dvůr EU. Nejvyšší správní soud se ale proti této praxi poprvé výrazně vymezil v českém prostředí, v tom je rozsudek přínosný. Doufejme, že na to bude finanční správa reagovat a svou praxi korigovat.

Nejvyšší správní soud tedy v těchto případech říká, že nová praxe finanční správy není pro podnikatelské prostředí optimální?

Soudy samozřejmě celou věc posuzují v mantinelech daných českou a evropskou právní úpravou.

Oceňuji ale, že v některých případech vnášejí do celé věci zdravý rozum. Například tím, že říkají, že není možné, aby podnikatelé kontrolovali všechny subjekty ve stejném dodavatelsko-odběratelském řetězci a aby bez dalšího odpovídali za to, že někdo z nich neodvede DPH.

Jde jen o případ Nejvyššího správního soudu, nebo i nižší správní soudy přistupují k věcem se selským rozumem?

Mám takovou zkušenost, že jde především o praxi Nejvyššího správního soudu.

Jak hodnotíte nové nástroje, jako je kontrolní hlášení nebo elektronická evidence tržeb?

Z pohledu našich klientů mě vždy zajímá, jaký dopad pro ně takováto nová opatření budou mít.

Když si vezmeme například kontrolní hlášení, pokud má podnikatel pravidelně vyplňovat a poskytovat takovéto množství informací, je logické, že se ptá, zda to pro něj bude znamenat nějaký přínos. Například ten, že daňové kontroly budou rychlejší a efektivnější a finanční úřady nebudou po neúměrně dlouho dobu zadržovat jeho nadměrné odpočty na DPH.

Daňové zákony jsou obecně velmi složité, pro běžné lidi patrně nečitelné…

Je to problém celého českého právního řádu, ale v daňové oblasti se to promítá velmi výrazně. Jde o nepřehlednost a časté dílčí novelizace daňové regulace. Pozitivně v této souvislosti vnímám aktuální nález Ústavního soudu k elektronické evidenci tržeb, a to ne z pohledu EET, ale z hlediska obecného smyslu.

Ústavní soud v tomto případě vlastně řekl, že před zavedením nové regulace musí být vždy jasně definován její účel, ale také adresáti těchto pravidel, nemohou existovat ad hoc výjimky. Zákonodárce by měl také pečlivěji posuzovat, jaké dopady bude mít každá nová regulace. Jsou to základní a vlastně nijak nové principy, ale je nesmírně důležité si je připomínat.

Mohou tyto předpisy vypadat jinak?

Určitě jde o složitou problematiku, ale jde o to, aby byly zákony dopředu komunikovány s odbornou veřejností a předem promýšlen jejich smysl a účel. Pak se také sníží počet soudních sporů.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1