Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Rakouské a uherské zákony platily dál i před 100 lety. Přes vznik Československa. Právní osmičky 5

Rakouské a uherské zákony platily dál i před 100 lety. Přes vznik Československa. Právní osmičky 5

První československý zákon sepsal v noci na 28. října 1918 pozdější ministr financí Alois Rašín. Samostatný stát československý podle něj vstoupil v život, rakouské zákony ale platily dál. Ve Sbírce zákonů však tento předpis vyšel až pod číslem 11, přeskočily jej například ty, jejichž prostřednictvím došlo k vytvoření jednotlivých ministerstev a nejvyšších soudů. Vůbec první zákon, který se objevil v nové Sbírce zákonů, se týkal právě vyhlašování zákonů a nařízení.

Zákon, nesoucí číslo 1/1918 Sb. z. a n., můžeme označit za veskrze technickou normu. Vyplývá to ostatně již z jeho názvu: zákon, jímž se upravuje vyhlašování zákonů a nařízení. Předpis, schválený 2. listopadu 1918, se skládal z pouhých čtyř paragrafů.

Od kdy se postupuje podle nových československých zákonů?

Národní výbor československý tak jeho prostřednictvím nařídil, že se zákony a nařízení vyhlašují platně ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého. V prvním paragrafu dále stálo, že se Sbírka vydává v českém jazyce a existuje i její slovenská varianta, ale „původní jest znění české”.

Druhý paragraf se týkal právě účinnosti jednotlivých právních předpisů, tedy okamžiku, od něhož byly tyto akty závazné a lidé se jimi museli začít řídit. Pokud tento termín neupravoval přímo zákon, platila obecná lhůta 30 dnů od vyhlášení zákona, tedy ode dne, kdy zákon vyšel právě ve Sbírce zákonů a nařízení.

Paragraf 4 pak stanovil, že: „Do této sbírky pojímají se dodatečně i zákony a nařízení národním výborem československým před vyhlášením tohoto zákona vydané. Jich účinnost počítá se však ode dne, kdy byly veřejně vyhlášeny. Den tento jest u každého takového zákona a nařízení udán.”

Zákon podepsali Muži 28. října: František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla, Alois Rašín a Vavro Šrobár.

Půjde o republiku, nebo o monarchii?

Zmíněné pravidlo tak bylo možné stáhnout právě i na takzvaný recepční zákon, který ve Sbírce zákonů vyšel pod číslem 11/1918. Předpis, sepsaný pozdějším ministrem financí Aloisem Rašínem a podepsaný i dalšími Muži 28. října a vyhlášený právě 28. října 1918, má jen pět krátkých článků, uvozuje je ale ještě drobná preambule.

Podle zákona tak „samostatný stát československý vstoupil v život”. Jako nutné se v této souvislosti jevilo přijmout základní opatření, „aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se staven novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu”.

Zajímavé je, že zákon operuje jen s termínem Československý stát, nebylo totiž ještě zcela jisté, zda půjde o republiku, nebo o monarchii. Státní formy se ostatně týká první článek, podle něhož ji mělo určit „Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v Paříži”. Podle stejného článku se pak Národní výbor stal „orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti”.

Dál platí rakouské zákony

Za klíčové lze označit rovněž další dva články. Ten druhý totiž lakonicky oznamoval, že: „Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.”

Třetí pak, že: „Všechny úřady samosprávní, státní a župní, ústavy státní, zemské i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení.”

Co to prakticky znamenalo? Že na jednu stranu sice již existovalo samostatné Československo, jeho zakladatelé ale počítali alespoň na přechodnou dobu s další platností rakouských či uherských zákonů stejně jako s fungováním dosavadních úřadů.

Pokud by Alois Rašín tato ustanovení do prvního československého zákona nezahrnul, jednoduše by hrozilo bezvládí a anarchie. Zákon byl navíc závazný výslovně od 28. října 1918.

Jaká vznikla ministerstva?

Prostřednictvím zákona č. 2/1918 Sb. z. a n. pak Národní výbor ustanovil nejvyšší správní úřady. K 2. listopadu 1918 šlo o 10 ministerstev: zahraničí, vnitra, financí, školství, spravedlnosti, hospodářství a práce, dopravy a techniky, zemědělství a lesnictví, národní obrany a lidové osvěty.

Podle druhého paragrafu pak platilo, že: „Působnost všech těchto nejvyšších správních úřadů vztahuje se na veškeré záležitosti, které dne 28. října 1918 u dosavadních úředních úřadů, pro tyto záležitosti do tohoto dne příslušných nebyly vyřízeny.”

Nejvyšší soudy s potřebným personálem

Třetí československý zákon vytvořil Nejvyšší správní soud. Ten sídlil v Praze, na rozdíl do toho dnešního, který působí v Brně. Podle prvního paragrafu zákona o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů, se toto těleso skládalo z prvního a druhého presidenta, ze čtyř senátních presidentů a z 20 radů nejvyššího správního soudu a dále z „potřebného počtu tajemníků, sil kancelářských, pomocných a sluhovských”.

Důležitý byl jeho třetí paragraf, který stanovil pravidla pro řešení kompetenčních sporů. Ty měl mít na starosti zvláštní senát, v němž zasedali nejen soudci Nejvyššího správního soudu, ale rovněž zástupci Nejvyššího soudu.

I ten měl přitom původně sídlit Praze, a to na základě ustanovení prvního paragrafu zákona č. 5/1918 Sb. z. a n. Tento paragraf se ale následně změnil a soud se, stejně jako je tomu dnes, přemístil do Brna.

Také prvorepublikový Nejvyšší soud měl podle druhého paragrafu prvního a druhého presidenta, čtyři senátní presidenty a 25 radů nejvyššího soudu a příslušný pomocný personál. Podle paragrafu 13 byl při nejvyšším soudu rovněž zřízen generální prokurátor a taktéž potřebné počty generálních advokátů. Ti se věnovali trestnímu právu.

Připomeňme například ještě paragraf 12: „Dozor na soudy nižších stolic, jenž dosud byl přikázán ministru spravedlnosti, vykonává president nejvyššího soudu buď osobně, nebo svým druhým presidentem, či některým členem soudu. Po případě mohou k účelu tohoto dozoru býti zřízeni zvláštní inspektoři, kteří náleží k personálu nejvyššího soudu.”

Citace ze zákonů vycházejí z knihy Jána Gronského Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I. 1914-1945, Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum, Praha 2005, str. 40 - 51.

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232