Články odjinud

Revoluce v trestním právu? Šéf Nejvyššího soudu Šámal se pře s Pelikánem o to, co budou dokazovat stíhané firmy

Revoluce v trestním právu? Šéf Nejvyššího soudu Šámal se pře s Pelikánem o to, co budou dokazovat stíhané firmy

V trestním právu platí, že dokazovat musejí státní zástupci, nikoliv obvinění. Podle ministra spravedlnosti v demisi Roberta Pelikána (ANO) ale nemůže tento základní princip obstát v případě firem, které se chtějí zbavit své trestní odpovědnosti s odkazem na to, že školí své zaměstnance, využívají takzvané compliance programy a za případné prohřešky tak nemohou. S přenesením důkazního břemene ale nesouhlasí předseda Nejvyššího soudu a profesor trestního práva Pavel Šámal, odporovalo by to podle něj základním principům trestního řízení.

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim existuje v České republice od roku 2011. Od začátku budí kontroverze a aplikace řady jeho paragrafů je značně nejasná. Situaci neprospěla ani koncepční novela tohoto právního předpisu, k níž došlo v roce 2016.

Problémy nyní vyvolává ustanovení obsažené v paragrafu 8 a odstavci 5 zmíněného zákona. To zní: „Právnická osoba se trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila.“

Jak uvedl na odborné konferenci Karlovarské právnické dny končící ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO), orgány činné v trestním řízení, tedy v tomto ohledu policie a státní zástupci, nemohou bez součinnosti dané firmy či jiné právnické osoby přinést důkazy o existenci compliance programů a dalších souvisejících institutů. Právě prostřednictvím jejich existenci a jejich faktického využívání přitom dochází k onomu „vynaložení veškerého úsilí“, které požaduje zákon jako podmínku vyvinění.

I v rozporu s běžnými zásadami trestního řízení

Pelikán připomněl, že koncept trestní odpovědnosti právnických osob pochází ze zahraničí a z jiných systémů, kde pro dokazování platí jiná pravidla než v České republice, v níž takzvané důkazní břemeno nesou právě orgány činné v trestním řízení. Zjednodušeně řečeno je na státu, aby obviněnému dokázal, že se dopustil trestného činu.

Podle ministra spravedlnosti ale musíme při výkladu citovaného ustanovení dospět k závěru, že důkazní břemeno nese v tomto případě obviněný a buď ho unese, nebo neunese, a to i v rozporu s běžnými zásadami trestního řízení.

Orgány činné v trestním řízení totiž podle jeho slov mohou předpokládat, že právnická osoba ví, co dělají její zaměstnanci a že to dělají s jejím vědomím.

Obrana má podle Pelikána směřovat na výjimečné situace, právnická osoba je totiž určovatelem vůle, nejde o volný spolek lidí, kteří si dělají, co chtějí. Pokud bychom ustanovení brali tak, že právnické osobě stačí namítnout, že požadované „veškeré úsilí“ skutečně vynaložila, byla by to podle něj katastrofa.

Dokazování nemůže být věcí firmy

Končící ministr spravedlnosti na konferenci takto reagoval na vystoupení předsedy Nejvyššího soudu a profesora trestního práva Pavla Šámala, který rozebíral právě zmíněnou koncepční novelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob z předloňského roku. Šámal patří k předním expertům na tyto otázky, je totiž hlavním autorem trestního zákoníku a pracoval rovněž na původním znění zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

I profesor Šámal sice považuje toto ustanovení, které vzniklo na základě poslanecké iniciativy, za problém, formulace je podle něj nevhodná. Přenést důkazní břemeno na právnické osoby ale není dle jeho slov možné. Šámal si tak nedokáže představit, že by dokazování vyvinění bylo věcí právnické osoby. Pokud by k něčemu takovému mělo dojít, musel by se podle jeho slov novelizovat příslušný procesní předpis, patrně tedy trestní řád.

A ani v anglo-saském systému podle něj nenese důkazní břemeno právě právnická osoba. Předseda Nejvyššího soudu rovněž připomněl, že v trestním právu existují invazivní prostředky, prostřednictvím kterých je možné si důkazy opatřit.

Do diskuse se zapojila například i profesorka obchodního práva Irena Pelikánová, která je soudkyní evropského Tribunálu. I podle ní může mít dané ustanovení kvůli své nevhodné formulaci, jež pochází původně z civilního práva a problematiky náhrady škody, velice negativní důsledky.

Aby to nebylo jen na papíře

Že dané ustanovení působí problémy, přiznala i pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Je totiž podle ní nutné rovněž ohlídat, aby ony požadované compliance programy nefungovaly jen formálně. Aby například na papíře nestálo, že firma nikdy nebude nikoho uplácet, ale přitom by na korupci fakticky založila celý svůj byznys.

Jak uvedla vrchní státní zástupkyně, pro vyvinění je nutné, aby právnická osoba tyto postupy uváděla v život, dohlížela na ně a sankcionovala jejich porušení. Podle Bradáčové ale právě právnické osoby, které se takto chovají, poskytují státním zástupcům součinnost.

Rovněž nabídla další zajímavý výklad souvisejících pravidel. Domnívá se prý, že pokud statutární orgán plní své povinnosti a nepřenáší je například na prokuristu, právnická osoba se podle současných pravidel ani vyvinit nemůže.

Co s tím?

Není to jednoznačné. I když zní Pelikánův výkladový návrh logicky, mohlo by jít o nebezpečné nabourání celého systému trestního práva a první překročení dosud nepřekročitelných hranic pravidel trestního řízení.

Odborníci se shodli na tom, že tento problém vyřeší praxe. A podobně jako Lenka Bradáčová se vyjádřil i Pavel Šámal: Právnické osoby totiž v rámci své obhajoby budou patrně chtít většinou prokázat, že se chovaly správně. V jejich zájmu tak vlastně je poskytnout právě v těchto otázkách policii i státnímu zastupitelství součinnost.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud