Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Šéf Nejvyššího soudu Šámal pro INFO.CZ: Trestní právo musí na fake news reagovat, zákoník by se ale měnit neměl

Šéf Nejvyššího soudu Šámal pro INFO.CZ: Trestní právo musí na fake news reagovat, zákoník by se ale měnit neměl

Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, který je rovněž hlavním autorem trestního zákoníku, odmítá, že by se měl tento kodex kvůli fake news měnit. Trestní právo ale na ně reagovat musí. Profesoru Šámalovi se pak nelíbí nedávná slova předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry, podle kterého u fake news nefunguje hrozba trestem. „Ztotožnit se s jeho názorem by znamenalo popření základních principů individuální i generální prevence. Každý člověk, pokud respektuje alespoň základní morální hodnoty, má z trestu přirozenou obavu, byť tato obava může být u různých osob jiného charakteru a intenzity. Trest by měl být přiměřený, ale dostatečně přísný, aby skutečně od páchání takové trestné činnosti odradil,” uvedl pro INFO.CZ profesor Šámal.

Vyjádření předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala k otázkám ohledně trestního postihu fake news vám nabízíme níže v nezkrácené podobě:

„Na šíření tzv. fake news je bezesporu potřeba v trestně právní rovině zareagovat, neboť se s rozvojem sociálních sítí staly jedním z fenoménů moderní doby. Nemyslím si však, že bychom kvůli tomu měli hned měnit trestní zákoník, neboť zatím nejsem přesvědčen o tom, že bychom nevystačili s dosavadními obecnými skutkovými podstatami trestných činů, které na ně dopadají.

Právo má zůstat jednoduché a srozumitelné. Pokud se odborná veřejnost shoduje na tom, že přemíra zákonů škodí, pak při zaznamenání jakýchkoli nových trendů ve společnosti, jakými vytváření a šíření fake news jistě je, považuji za správné nejprve zvážit, jak tyto skutky vyhodnotit a případně postihnout prostřednictvím zákonných nástrojů, které už máme k dispozici. A zda i tresty, které přicházejí v úvahu, jsou i takovým skutkům odpovídající, neboť trestní právo představuje ultima ratio – poslední prostředek.

Proto není ke změnám trestního zákoníku v tomto směru zatím důvod. Fake news, pokud nejsou jen řetězovou zprávou neškodného charakteru, kam by snad mohla aktuálně spadat například „kampaň BFF“ na sociální síti Facebook, mohou být ve své podstatě buď poplašnou zprávou, pomluvou, popř. podněcují k nenávisti, například vůči skupině osob, nebo k omezování jejich práv a svobod, apod. Máme tedy dostatek možností, jak jejich vznik a šíření postihnout.

Reakcí v trestně právní rovině, kterou jsem měl v úvodu na mysli, je především zdůraznění principů generální prevence. Tou je jasný signál ze strany justice vůči veřejnosti, která by si měla uvědomit, že vytváření a další šíření těchto zpráv pravděpodobně povede k naplnění skutkové podstaty hned několik trestných činů.

Soudy by pak měly rozhodovat na základě legitimního očekávání, že výše uvedené chování může být v kontextu s výše jmenovanými trestnými činy právně postižitelné. Nejvyšší soud jako sjednocovatel judikatury bude  samozřejmě  činit totéž,  ale zmiňovaný fenomén je natolik nový, že nejprve se objeví v agendě projednávané nalézacími soudy, poté soudy odvolacími, než se následně cestou mimořádného opravného prostředku dostane před senáty Nejvyššího soudu. Tato forma páchání trestné činnosti je dokonce natolik nová, že vzhledem k naprostému minimu doposud takto stíhaných a soudům předkládaných věcí prozatím nelze ze strany Nejvyššího soudu utvářet definitivní stanoviska ani na základě sledování rozsudků soudů prvního stupně. Počet takto posuzovaných rozhodnutí by byl zřejmě minimální, nebyl by pro tuto chvíli dostatečně reprezentativní.

Rád bych zdůraznil, že jako součást právního systému Evropské unie bychom při podobných úvahách měli také pečlivě nastudovat, jakým směrem se ubírá v tomto ohledu evropská judikatura. Fake news šířené internetem překračují geografické hranice, proto vidím vzájemnou interakci při řešení tohoto problému na mezinárodní úrovni jako nanejvýš potřebnou.

Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra měl v této souvislosti nedávno na konferenci „Fake news a propaganda“ prohlásit, že: „Trestní právo nemůže z hlediska podobného problému, jako jsou fake news, fungovat prostě proto, že hrozba trestem nefunguje“. Ačkoli si Libora Vávry vážím, v tomto směru musím jeho názoru oponovat.

Ztotožnit se s jeho názorem by znamenalo popření základních principů individuální i generální prevence. Každý člověk, pokud respektuje alespoň základní morální hodnoty, má z trestu přirozenou obavu, byť tato obava může být u různých osob jiného charakteru a intenzity. Trest by měl být přiměřený, ale dostatečně přísný, aby skutečně od páchání takové trestné činnosti odradil.

Navíc trest je ve své podstatě záměrné působení újmy pachateli trestného činu spojené s jeho veřejným sociálně etickým odsudkem, čímž u ostatních fyzických a právnických osob se posiluje důvěra v patřičnou účinnost právních norem. Pokud se někdo dopustil pomluvy, šířil poplašnou zprávu, apod., nelze s podobným odůvodněním rezignovat na to, že jakýkoli trest stejně nebude účinný a proto raději netrestat. Nejvyšší soud a státní zastupitelství se v posledních letech snaží dokázat, že v mnoha případech je pro pachatele účinnějším, a z jeho pohledu i přísnějším trestem, například peněžitý trest anebo jiný alternativní trest, než jen odnětí svobody.

Často dochází k mylnému zjednodušení, že tvrdost trestu se odvíjí jen od délky uděleného trestu odnětí svobody. Samozřejmě, na druhou stranu, u recidivisty, tedy osoby více či méně sociálně narušené, je vše složitější a často u něho při trestání převažuje složka represivní, přesto však podle mého názoru ani u něj nelze na potrestání rezignovat, neboť nelze zjednodušeně tvrdit, že takového člověka nezajímá, jaký trest mu hrozí.

Stojí proto za úvahu při projednávání nového skutku takového recidivisty, s ohledem na to, že v minulosti nepodmíněný trest odnětí svobody opakovaně nesplnil svůj výchovný účel, přistoupit např. ke kombinaci vhodných sankcí a zejména jejich ukládání spojit s příslušnými probačními a jinými programy. Nepodceňujme v té souvislosti různé resocializační či rehabilitační programy, které se snaží asociální smýšlení recidivujících jedinců napravit a které se dosud v náležité míře právě u recidivistů u nás nevyužívají. Já osobně věřím, že mají, jak jsem se o tom přesvědčil i v zahraničí, smysl a mají výsledky, byť by bylo naivní očekávat stoprocentní účinek.“

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1