Šéf Nejvyššího soudu Šámal: Zákony jsou džungle, nikdo je nezná všechny. Situace je kritická | info.cz

Články odjinud

Šéf Nejvyššího soudu Šámal: Zákony jsou džungle, nikdo je nezná všechny. Je to kritické

Nejvyšší soud loni výrazně zrychlil, podařilo se mu vyřešit nezvykle vysoké množství nedodělků a během čtyř let by tak mohl zkrátit délku řízení skoro na polovinu. Odehrává se na něm přitom generační obměna. Loni skončilo osm soudců, noví ale přicházejí a podle předsedy soudu Pavla Šámala by už letos měla být personální situace lepší než dříve. Profesor Šámal ve velkém rozhovoru pro INFO.CZ mluví rovněž o legislativní džungli, nesmyslném množství novel a navrhuje řešení – vytvoření úřadu pro legislativu. Ten by byl nadřízený všem ministerstvům a posuzoval by, zda je navrhovaný zákon skutečně nutný. Přinášíme tímto textem i další příspěvek do volné série Právo v roce 2019.

Jaký byl rok 2018 z vašeho pohledu?

Velmi důležitý. Na Nejvyšším soudu dochází k velké obměně soudců. Skončilo celkem osm lidí, čtyři na občanskoprávním kolegiu a čtyři na trestním. Tam působilo do té doby 22 soudců, jde tak o opravdu velký úbytek. Zčásti už jsme tyto soudce nahradili, zčásti je budeme nahrazovat v roce 2019. Pokud se nám podaří všechny příchody, které plánujeme, v průběhu roku by měli být všichni nahrazeni. Vrátíme se tak opět do stabilní polohy, která platila dříve.

Kolik by tedy mělo v roce 2019 přijít soudců?

Abychom to shrnuli, letos přišli doktoři Pavel Horňák a Aleš Zezula a doktorky Helena Myšková a Hana Tichá. Ti nastoupili k 1. lednu 2019. V civilním kolegiu tak již byli čtyři soudci, kteří odešli, nahrazeni. V trestním kolegiu nastoupila k 1. lednu jen doktorka Marta Ondrušová. Pokud vše proběhne tak, jak má, v dubnu by měl přijít doktor Tomáš Durdík (z Městského soudu v Praze - pozn. red.) a v průběhu roku doktor Michael Vrtek (z Krajského soudu v Brně - pozn. red.) a také současní státní zástupci, doktoři Radek Doležel a Petr Škvain. Tím bychom měli být ve stavu jako dříve, možná i o trochu lepším.

Také se rozšiřuje budova Nejvyšší soudu, a to v Bayerově ulici. Jak to se stavbou aktuálně vypadá?

Během roku 2019 bychom měli budovu dostavět. Tím bychom měli vyřešit poddimenzování současné budovy, která nám nestačí. Máme šest detašovaných pracovišť, což vytváří velké problémy pro zajištění činnosti a chodu soudů. Asistenti sedí v některých kancelářích i po 10 či 14 lidech.

A pokud jde o další činnost navenek, mimo rozhodování?

Uspořádali jsme konferenci k 100. výročí vzniku Nejvyššího soudu. Nezaměřila se pouze na historii, ale rovněž na budoucnost, neboť se týkala postavení Nejvyšších soudů v měnící se době. Konference byla reprezentativní, vystoupil na ní například předseda Mezinárodního trestního soudu Chile Oboe-Osuji či nový předseda Mezinárodní sítě předsedů nejvyšších soudů Jean-Claude Wiwinius, předseda Nejvyššího soudu a Ústavního soudu Lucemburského velkovévodství, nebo předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Konference byla velmi úspěšná i po stránce politické účasti, účastnili se prakticky všichni hlavní představitelé od předsedy vlády Andreje Babiše až po předsedy senátu či sněmovny Milana Štěcha a Radka Vondráčka.

Potěšilo mě, že se shodli na tom, že justice u nás pracuje v zásadě dobře a neměli k práci soudů a zejména Nejvyššího soudu žádné zásadní výhrady. Naopak ocenili jeho nezávislé a nestranné rozhodování. I když si možná veřejnost myslí, že to tak vždy není.

Jsme také rovněž aktivní na mezinárodním poli, úzce spolupracujeme například s Evropským soudem pro lidská práva, stejně jako se Soudním dvorem Evropské unie, do jehož databáze přispíváme našimi rozhodnutími.

To, že justice pracuje, můžeme ilustrovat na počtu věcí, které Nejvyšší soud dostal loni k vyřízení a na číslech, která se mu vyřídit podařila…

Od roku 2013 nápad dovolání neustále stoupal, řádově ve stovkách rostly rovněž nedodělky. Na konci roku 2017 se to poprvé zastavilo, i když nápad ještě o něco vzrostl. V roce 2018 jsme přebírali 3 521 věcí, v dovolací agendě bylo 3 401 věcí, napadlo celkem 7 655 věcí a vyřídili jsme celkem 8 107 věcí. Nevyřízeno zůstalo 3 069 věcí, došlo tak k poklesu o 452 věcí, v dovolací agendě dokonce o 461 věcí.

Považuji to za zásadní zlom. Díky novele občanského soudního řádu z roku 2017, v níž se lépe vymezila možnost podávat dovolání v civilních věcech, se rostoucí nápad dovolání na Nejvyšší soud podařilo zastavit a začaly tak klesat počty nedodělků. A čím více se podaří jejich počty snižovat, tím více se bude zkracovat doba projednávání věcí u Nejvyššího soudu, tedy se bude zvyšovat rychlost řízení.

Pokud by se podařilo tento trend tři nebo čtyři roky udržet, dostali bychom se na velmi dobrá čísla, jedny z nejlepších v Evropě, i když ani dnes na tom nejsme špatně. V současnosti z hlediska délky řízení v trestních věcech máme průměrnou délku řízení okolo 50 dní a v zásadě vyřízení ani těch nejsložitějších věcí nepřesáhne jeden rok.

V civilu jsme na tom o něco hůře, průměrnou délku řízení máme okolo 200 dnů, přes dva roky tam trvá asi 20 věcí, což se loni rovněž snížilo, a pracujeme na tom, aby došlo ještě k výraznějšímu snížení. Nejvíce věcí zůstává v insolvenčním senátu, což jsou ty nejsložitější věci, ale loni se nám podařilo tento senát posílit o doktorku Myškovou a žádný soudce neodešel. Naopak tam chceme přivést ještě dalšího soudce a tím i tyto věci postupně vyřešit. Věci starší dvou let, mimo objektivních případů (např. kdy se čeká na vyřízení předběžné otázky u evropského Soudního dvora), by se tak v dalším období už neměly vyskytovat. Pokud nám tedy Parlament nepřidá novelou nějakou agendu, prognóza je v této době dobrá.

Za čtyři roky by tedy mohla vypadat situace jak?

Nedodělků nám zůstalo zhruba 3 000. Pokud bychom každý rok snížili toto číslo o zhruba 500 věcí, podobně jako loni, tak se dostaneme pod 2 000 a bude to již dobré. Máme hodně senátů a můžeme to mezi ně rozdělit. Nyní trvá civilní řízení v průměru 200 dnů, mohlo by tak jít o 120 nebo 130 dnů. Toho nedosahuje skoro žádný stát v Evropě.

Justice na tom není tak špatně, jak se pořád říká. Ano, jsou tu věci, které se vyřizují příliš dlouho. Ale určitě nejde o všechny věci. Několik let, nebo v civilu dokonce desetiletí, se vyřizují jen mimořádné záležitosti. Je to „špatně“, ale nejde o problém celého systému. Je tedy potřeba se tomu věnovat. Musí se na to zaměřit nejen ministerstvo spravedlnosti, ale rovněž předsedové nižších soudů. Ti by soudce měli vést k tomu, že vyřízení starých věcí je naprosto prioritní záležitost.

Trend je tedy u Nejvyššího soudu vysloveně pozitivní…

Soudce jsem za to pochválil. Jakmile nápad začal pomalu klesat, okamžitě se dostavil pozitivní efekt. Ještě pro pana ministra Roberta Pelikána jsme připravili velkou analýzu vývoje civilních dovolání u Nejvyššího soudu, kde jsme popsali v jednotlivých agendách, jak došlo k jejich nárůstu za roky 2002 až 2016. Na základě této analýzy došlo nejen ke schválení novely občanského soudního řádu v roce 2017, ale rovněž k tomu, že pan ministr přidal na Nejvyšší soud systemizovaná místa pro další soudce.

Přitom na změny v přípustnosti dovolání lidé nijak nedoplatili. Změny se týkají například nepřípustnosti dovolání proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném, nebo o zamítnutí žádosti účastníka o ustanovení zástupce, popř. proti rozsudkům a usnesením, jimiž odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tedy věcí, které by Nejvyšší soud, jehož základním posláním je sjednocování judikatury, neměl vůbec řešit nebo je bude řešit v rámci rozhodování o dovolání proti meritornímu rozhodnutí.

Na tom se rovněž ukazuje to, že nejprve je třeba připravit analýzu a teprve poté zákon novelizovat. A ne rozhodnout od stolu, že se zákon změní. To je zcela nesprávný přístup a vede to k důsledkům, které se pak v řízení negativně projeví.

Mluvíte dokonce o legislativní džungli. Jaká je tedy teď úroveň legislativy?

Na tom trvám. Parlament přijímá neuvěřitelné množství zákonů a zejména jejich dílčích novel. Poslanci se hodnotí podle toho, kolik navrhli novelizací, což je naprosto zcestné. Novely by se měly přijímat po analýze, po zjištění, že je to skutečně potřeba. A ne pro maličkosti nebo jen pro určité dílčí změny. Mělo by jít o komplexní novely, které by byly připraveny po důkladném zjištění jejich potřebnosti a nezbytnosti, a vždy až po shromáždění a důkladném zvážení a vyhodnocení všech v úvahu přicházejících změn za určité delší období, třeba jednou za dva nebo tři roky. Jinak hrozí, že se nepodaří dodržet všechny návaznosti a předpis se tím postupně úplně rozloží. K tomu skutečně dnes nezřídka dochází. Je třeba se tomu věnovat systematicky a pořádně.

Upozorňujete rovněž na to, že tyto novely mohou narušit důvěru lidí ve spravedlnost a v právo jako takové. Že mohou vést až k právnímu nihilismu….

Přesně tak se to projevuje. Veřejnost je na jednu stranu přesvědčována, že „schválíme novelu a tím ten problém vyřešíme“. Ale to je jenom první krok. Všechno nezačne okamžitě fungovat. Chování jednotlivců i obyvatelstva má velké zpoždění. Napřed se jim něco slíbí, pak se to ale v důsledku uvedeného chybného a unáhleného přístupu nesplní a lidé jsou oprávněně zklamaní. Navíc se zpravidla soudí podle předpisů, které byly účinné v době, kdy k danému jednání došlo. Tedy často podle starších než těch aktuálních. Je to problém i pro soudy. Právě tím je způsobeno i to, že některá rozhodnutí jdou proti sobě a neodkazují na sebe. Samozřejmě se na tom podílejí i soudy, nechci říkat, že ne, ale je to pro ně obrovsky obtížné. Soudcem jsem celý život, a to, co se děje nyní, je nejnáročnější období, jaké jsem kdy zažil. Těch novel je tolik, že se to stává neúnosným a zcela nepřehledným.

Navíc, bez elektronických systémů by v současné době nikdo nebyl schopen zjistit, v jakém znění dnes předpisy jsou. Dříve to tak nebylo, neměli jsme počítače, zákony jsme hledali ve Sbírce zákonů a novely jsme byli schopni seřadit tak, že jsme mohli říct, jak ten předpis vypadá. Dnes toho schopni nejsme. A v soukromých informačních systémech jsou někdy chyby.

Situace začíná být kritická, trvám na tom, že je to „džungle“. Po lidech se ale chce, aby se tím řídili, a neustále se zdůrazňuje, že neznalost zákona neomlouvá. Sbírku zákonů mám v tištěné podobě, zabírá skoro celou stěnu v mé kanceláři. To přece nikdo nemůže znát. Dříve vycházel jeden svazek za rok, dnes jich máte i osm.

Napadá vás řešení této situace?

Byl bych pro zřízení úřadu pro legislativu, mohl by to být odbor na ministerstvu spravedlnosti nebo při vládě, ne nový další úřad. A všechny novely i nové zákony by jím musely projít. Tento úřad by rozhodoval, zda jsou potřeba, nebo nejsou, zda je možno je odložit či spojit s jinými, apod.

Legislativní rada vlády v tomto ohledu nestačí?

To je odborný poradní orgán vlády. Nemůže to zajistit. Je složena z odborníků, kteří nejsou zaměstnanci vlády, ale mají svá vlastní povolání. Nebyl bych pro zřizování zvláštního úřadu, těch už máme mnoho, může to být i zřízeno u vlády.

Tedy orgán nadřízený všem legislativním odborům jednotlivých ministerstev?

Tak. Dbal by na to, aby se legislativa připravovala koncepčně, ne tím způsobem jako dnes. To je katastrofa.

ODS loni iniciovala takzvaný Velký právní úklid, chtěla rušit nepotřebné zákony, nejprve z počátků republiky. Byla by to cesta, nebo je to spíše populismus?

Neodsuzuji nikoho za něco, co směřuje k dobrému cíli. Podporuji každého, kdo chce situaci zlepšit. Každá iniciativa ale musí mít nějaký výsledek. Předpisy z První republiky nebo Rakouska-Uherska nejsou kardinálním problémem dnešní doby. A pokud už například některý pojem vyšel z obecného užívání, umíme ho vyložit.

Cítím ale i určitou nedůvěru k soudům, mluví se o soudcokracii a o tom, že soudci mají velký vliv a moc, ale podle mého názoru je to zákonité. Podivují se nad tím někteří teoretici, ale i politici, kteří jsou ale hlavní příčinou. Tím, jak ve vládě a v Parlamentu vytvářejí popsaný stav, kladou na soudy stále větší požadavky. A soudy se této role chopily. Nyní vykládají předpis často i nad rámec zákona, vyplňují mezery v zákonech, odstraňují zmíněné nelogičnosti na podkladě právních principů apod. Protože musí, systém je do této role postavil. Čím bude větší nepořádek v právních předpisech, tím větší bude role soudů.

Přes to, co jsme si řekli, měla by být letos podle vás přijata nějaká důležitá novela, nebo nový zákon? Tedy něco, co by český právní řád opravdu potřeboval?

V Senátu je zákon o zpracování osobních údajů. Navazuje na GDPR, toto nařízení je již účinné, musíme jej používat, ale prováděcí zákon stále nemáme. Senát jej bude projednávat 30. ledna tohoto roku a doufám, že jej schválí, opravdu to potřebujeme. Výjimky pro soudní orgány totiž musí stanovit zákon, například kdy neplatí právo na výmaz. Tento zákon je opravdu potřeba. O všech ostatních zákonech platí to, co jsem řekl (smích).

Včetně nového trestního řádu?

Ten určitě tento ani příští rok nebude, takovou ambici nemá ani ministerstvo spravedlnosti, byť na něm celkem usilovně pracuje. Ministr několikrát prohlásil, že mu bude stačit, když bude vytvořeno paragrafové znění během tohoto volebního období. Je to tedy ještě běh na poměrně dlouhou trať.

Ale potřebujeme ho?

Potřebujeme. V trestním řízení rovněž dochází k případům, ve kterých řízení trvají moc dlouho. Obrovský důraz na základní práva a svobody, který je naprosto správný, vedl k tomu, že se řízení neustále komplikuje a mezitímně se o něčem rozhoduje. Každý se navíc v trestních věcech od roku 2002 může dovolat k Nejvyššímu soudu (v civilních věcech to bylo již dříve), rozhodnutí je již sice v právní moci, výkon trestů včetně odnětí svobody může být prováděn, což by tak i mělo zůstat, jinak by se vše ještě prodloužilo, ale jde o další dnes již dost častý postup, byť jde u dovolání o mimořádný opravný prostředek. Do toho se ke slovu dostává i Ústavní soud nebo Evropský soud pro lidská práva. Za První republiky přitom šlo v zásadě jen o dvojinstanční řízení, byť s určitými výjimkami, proto v současné době řízení objektivně nemůže být rychlejší než tehdy.

Na co by se měl tedy trestní řád zaměřit?

Na odstranění těch institutů a postupů, které řízení komplikují a prodlužují. Velmi jsme se jako Nejvyšší soud do přípravy zapojili, ne že bychom nový předpis jako soudci přímo psali, ale máme hodně připomínek či námětů a podnětů. Přitom právě s tím, co řízení prodlužuje, mají soudci nejvíce zkušeností. Advokátům to vyhovuje, je to pro jejich klienty většinou nejvýhodnější. A státní zástupci na tom sice mají také zájem, ale zásadně je to na soudu. Řízení tak nebude z uvedených důvodů nejrychlejší, ale bude co možná rychlé. Zejména v prvním stupni a v odvolací fázi.

Stejně, jako jste se zapojili do trestního procesu, byste asi chtěli vstoupit i do přípravy civilního procesu? Loni v listopadu jste na konferenci v Senátu jasně demonstrovali svůj negativní postoj k dosavadní práci ministerstva spravedlnosti…

Tam je ten problém trochu širší. Pokud se přijme nový civilní řád soudní, celá perspektiva, kterou jsem vám naznačil, ztroskotá a vrátíme se na začátek. Změny by měly velmi negativní vliv na účastníky řízení. Tvrzení, že nová pravidla mají být „pro lidi a ne pro soudy“, je naprosto zavádějící. Oddálila by se právní moc, řízení by se prodloužila. Pokud bychom neodstranili nedodělky, nerozhodovali bychom do dvou let, jako teď, ale po třech až pěti letech. Není to tedy nic pro lidi.

Další možností by bylo, že z nás udělají „mamutí“ soud. Pak ale můžeme naši současnou budovu zavřít, budeme potřebovat tak třikrát větší. Dnes máme jednu jednací síň, protože je v tomto systému nepotřebujeme. Pokud by ale vznikla možnost veřejných zasedání na žádost některé ze stran u dovolání jako řádného opravného prostředku, budeme jich potřebovat pět nebo šest. Musely by se vybudovat a v současné budově by to určitě nešlo.

Ministerstvo ale tohle zatím neřešilo…

Zatím to je spíše podle zásady: Soude, poraď si. Nemáme přitom vlastní rozpočet, nemůžu si tak vybrat vlastní budovu a zaplatit si jí. Ministerstvo, i když má takovýto věcný záměr, se tím vůbec nezabývalo. Snad se to ale s novým ministrem již změnilo a jak jsem pochopil, už věcný záměr nechce zcela naplnit. Pokud by Ministerstvo spravedlnosti na věcném záměru v jeho úplnosti trvalo, musí se zabývat tím, že Nejvyšší soud bude potřebovat na civilním úseku dvakrát až třikrát více soudců a podobný násobek jednacích síní.

Pak to bude pro lidi komfortní, ale pokud toto neudělají, nemůže to fungovat. To by bylo stavění vzdušných zámků. Bude to ale stát spoustu peněz a půjde často jen o plezír jednotlivých účastníků. Přitom věcně bude rozhodnutí v naprosté většině případů úplně stejné, bude však vyhlášeno ve veřejném zasedání, současně to ale bude trvat nejméně dvakrát tak dlouho a bude to daňové poplatníky stát mnohonásobně více peněz na provoz soudní soustavy. Podle mého názoru to bude přitom zbytečné, neboť to v konečném důsledku nepřinese žádné pozitivní změny.

Ten návrh je zkrátka převzatý z jiných právních řádů, ale návaznosti tam nejsou domyšlené. Většina lidí si myslí, že se právo používá ve všech státech stejně, ale tak to není. Právní systémy a zejména myšlení lidí jsou totiž úplně jiné. Moc se mi líbí anglosaský systém soudnictví, ale do České republiky by byl právě především z hlediska historického vývoje a zejména pro zcela jiné právní myšlení a tradice nepřenositelný. Jinak myslí soudci a právníci a jinak k řízení přistupují i účastníci. Tady lidé pořád vycházejí ze systému Rakouska-Uherska. I když návrh nového civilního procesu čerpá z Rakouska a Německa, stejně je nepřenositelný, v České republice se právníci i účastníci chovají zcela odlišně než v Německu nebo v Rakousku.

O Petru Lavickém se přitom dříve mluvilo jako o možném novém soudci Nejvyššího soudu. Znamená to, že mu tento návrh, který zpracoval, cestu sem uzavírá?

Měl jsem určité představy a vytipované lidi – a stále je mám – kteří by se při splnění všech podmínek mohli stát soudci Nejvyššího soudu. Nechci se vyjadřovat k žádným jménům, ani k Petru Lavickému. Nebudu potvrzovat ani to, jestli se v úvahách objevil, nebo neobjevil. Žádná ze jmen, které proběhla médii, se rozhodně nedostala ani do začátku zmíněného procesu výběru upraveného našimi Pravidly pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu. Nemá tak cenu o tom mluvit, nikdy žádná osoba nepostoupila nikam dál, i když nepopírám, že proběhly třeba určité konzultace s ministrem spravedlnosti. Fakticky nic takového ale nepostoupilo do další fáze.

Nikdo, kdo splní zmíněná zveřejněná Pravidla a bude se chtít o místo na Nejvyšším soudu ucházet, nemá cestu zavřenou. A nejde jen o „akademické“ soudce, jak se psalo. Jde rovněž o jiné právní profese, třeba letos by měli, jak jsme si řekli, přijít dva současní státní zástupci, ohledně nichž již naopak zmíněný proces podle Pravidel na Nejvyšším soudu proběhl. Tedy nespojujme to s otázkou, kdy přijde první ryzí akademik. Možná, že nikdy. Mohu vám také říct, že některé rozhovory skončili s tím, že ti lidé na Nejvyšší soud nechtěli. Ne každý je totiž ochoten předstoupit před kolegium Nejvyššího soudu na slyšení a přesvědčit ho, že na to má.

Ať již z jiných právních profesí, nebo z řad akademiků, uvažujete o dalších jménech?

Úvahy jsou. Musím ale zopakovat důležitou věc. U kariérních soudců je tento postup jednoznačně nastavený. To znamená, že nejdříve působí u Nejvyššího soudu na stáži, pak projedná jejich další postup kolegium a soudcovská rada a nakonec je ministr k mému návrhu přeloží k Nejvyššímu soudu. Pokud ale přichází někdo zvenku, nemůže jít na stáž, v zásadě nemůže ani nastoupit jako asistent nebo poradce, neboť jeho finanční zajištění i prestiž by prudce poklesly, to nikdo z takových předních odborníků, mimořádných osobností, o které bychom měli zájem, neudělá. Ten proces je tedy velmi dlouhý a obtížný, a proto zveřejňovat jména v úplných počátcích nedává smysl. Mohu však zaručit, že veřejnost se vše dozví včas, tak jak se stalo i u zmíněných státních zástupců, aby případně mohla upozorňovat i na negativní poznatky o daných kandidátech, pokud by nějaké takové byly.

Nyní jste zhruba v polovině svého mandátu. Co ještě potřebujete stihnout?

To, o čem mluvíme. Dostavět budovu, abychom měli odpovídající prostory. Většina lidí chápe předsedu Nejvyššího soudu jako představitele justice, což je samozřejmě taky. Ale jeho základní funkce spočívá v personálním, materiálním a finančním zajištění podmínek pro fungování tohoto soudu. To je moje hlavní role. Za nižší soudy nejsem nijak odpovědný, nemám ani žádné faktické pravomoci vůči nim, s jednou výjimkou a tou je možnost podat proti všem soudcům obecných soudů kárnou žalobu.

Ale ve chvíli, kdy nemáme Nejvyšší radu soudnictví, je logické, že jste takto brán…

Ano, to říká i Ústavní soud. Také se to snažíme s předsedou Nejvyššího správního soudu plnit, soudnictví ale reprezentuje více subjektů, např. kolegium předsedů krajských soudů nebo Soudcovská unie. Že nemáme Nejvyšší radu soudnictví, mě však mrzí. Byl bych rád, kdyby se mi do konce mého jmenovacího období podařilo docílit alespoň toho, že by se o Nejvyšší radě soudnictví seriózně a bez předsudků diskutovalo. Bez toho, že směřuje k uzavírání justice, což je podle mého názoru úplný nesmysl. Takové předsudky a tvrzení můžeme říkat o všech institucích.

Spíše naopak, všechno by mohlo být transparentnější.

Také si myslím. Jsem rád, že to říkáte vy. Naprosto s vámi souhlasím. Myslím si, že od doby, co jsem nastoupil, je Nejvyšší soud otevřená instituce. Jsme na sociálních sítích, pořádáme tiskové konference, referujeme o případech, soudci se k nim vyjadřují. Na základě nové zákonné úpravy přijaté na můj podnět budeme vyhlašovat všechny rozsudky od 1. února 2019 na internetu. Děláme vše pro to, abychom Nejvyšší soud i celou justici otevřeli a učinili transparentnější. Tak snad mě nikdo nebude podezřívat z toho, že chci Nejvyšší radu soudnictví, aby se justice uzavřela. To je přeci nesmysl.


(Přehled dalších důležitých rozhodnutí Nejvyššího soudu nabídneme mimo tento rozhovor v samostatném článku – pozn. redakce)

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí prvního dílu

Game of Thrones s08e02 - shrnutí druhého dílu

Články odjinud