Články odjinud

Šéf státních zástupců Lata: Jsme lovečtí psi trestního řízení, musíme ale hlídat i policii

Šéf státních zástupců Lata: Jsme lovečtí psi trestního řízení, musíme ale hlídat i policii

Prezident Unie státních zástupců Jan Lata, který působí jako státní zástupce na Nejvyšším státním zastupitelství, charakterizoval pro INFO.CZ základní úkoly státních zástupců a povinnosti, které jim ukládá zákon: „Míra jistoty, že obviněný spáchal trestný čin, je v případě podání obžaloby výrazně nižší, než jaký je požadován pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Při podání obžaloby se neuplatňuje zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch - pozn. red.) a obžalobu je tedy třeba podat, i pokud se v průběhu vyšetřování nepodaří rozptýlit pochybnosti o tom, zda se obviněný stíhaného skutku dopustil a současně již nepřipadá do úvahy provedení dalších důkazů.“ Jeho text je doplňkem k seriálu Státní zástupci - čas na reformu?, který právě vychází na INFO.CZ.

Státnímu zástupci je uložena povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví (§ 2 odst. 3 trestního řádu). Třebaže jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, je pouze státnímu zástupci uložena povinnost dokazovat vinu obžalovaného (§ 2 odst. 5 trestního řádu). U státního zástupce je tedy zdůrazněna jeho role iniciátora trestního řízení, jež usiluje o odsouzení pachatelů trestné činnosti. Z tohoto hlediska tedy lze na státního zástupce pohlížet jako na pomyslného loveckého psa trestního řízení.

Státní zástupce má však současně další neméně závažný úkol, který je s rolí loveckého psa v jistém napětí, a to výkon dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení. Zákonností přitom nelze rozumět pouze kontrolní činnost nad dodržováním ustanovení trestního řádu, ale též základních práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem, a to včetně práv obviněného.

Pro zabezpečení tohoto úkolu může státní zástupce policejnímu orgánu dávat závazné pokyny, účastnit se úkonů trestního řízení či je sám provádět anebo i konat celé vyšetřování, rušit rozhodnutí policejního orgánu anebo přikázat, aby úkony ve věci prováděl jiný policista. Státní zástupce je tedy trefně charakterizován jako „pán přípravného řízení“ (dominus litis), což samozřejmě zvyšuje jeho odpovědnost.

Tato dichotomie role státního zástupce v trestním řízení, který má jak dokazovat vinu obžalovaného, tak dozírat nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení, vede někdy ke zpochybňování jeho nezávislosti a schopnosti garantovat dodržování základních práv obviněných. Součástí veřejného zájmu, k jehož ochraně je státní zástupce zavázán, je však rovněž zájem na zachování základních práv obviněného, přičemž tento zájem má v kolizních případech přednost před zájmem na jeho odsouzení, třebaže by se i zjevně stíhané trestné činnosti dopustil.

To lze demonstrovat na jednoduchém případě: pokud by klíčovým usvědčujícím důkazem byl nezákonný důkaz a o jeho nezákonnosti by věděl pouze státní zástupce, byl by pochopitelně povinen na tuto skutečnost soud upozornit a navrhnout zproštění obžalovaného, třebaže by tento důkaz bez důvodných pochybností prokazoval pachatelovu vinu.

Podání obžaloby

Role státního zástupce v trestním řízení se mění okamžikem podání obžaloby, čímž vrcholně realizuje (a současně pozbývá) svou pozici „pána přípravného řízení“ a stává se stranou v řízení před soudem. Podání obžaloby je vázáno na splnění zákonné podmínky, že „výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud“. Posouzení otázky, kdy je tato podmínka splněna, je v řadě případů poměrně obtížné. Státní zástupce je povinen podat obžalobu, pokud do úvahy nepřipadá jiný způsob, jímž lze ukončit vyšetřování, tedy postoupení věci jinému orgánu, zastavení trestního stíhání, přerušení trestního stíhání, či ukončení formou odklonu. Podání obžaloby je tedy namístě, nepřipadá-li do úvahy jiný procesní postup.

Míra jistoty, že obviněný spáchal trestný čin, je v případě podání obžaloby výrazně nižší, než jaký je požadován pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Při podání obžaloby se neuplatňuje zásada in dubio pro reo a obžalobu je tedy třeba podat, i pokud se v průběhu vyšetřování nepodaří rozptýlit pochybnosti o tom, zda se obviněný stíhaného skutku dopustil a současně již nepřipadá do úvahy provedení dalších důkazů.

Topol Show - banner

Obžalobu je tedy nutno podat, pokud existují dvě rovnocenné skupiny navzájem si odporujících důkazů, z nichž jedna skupina svědčí o spáchání skutku a jiná tento závěr vyvrací. Podobně je státní zástupce povinen podat obžalobu, pokud existuje pochybnost, zda se stal skutek, pro nějž je vedeno trestní stíhání, přičemž zjištění, které z odporujících si důkazů jsou pravdivé, může učinit jen soud po jejich vykonání v hlavním líčení za užití zásad bezprostřednosti a ústnosti.

Obžaloba se může opírat i o důkazy, které nejsou bez dalšího procesně použitelné v řízení před soudem (typicky podání vysvětlení), a to i když není jisté, zda tyto důkazy budou během hlavního líčení v procesně použitelné formě provedeny. To však pochopitelně neplatí pro důkazy, které byly provedeny protiprávně. Pokud však veškeré usvědčující důkazy nejsou procesně použitelné (typicky případ, kdy se podezřelý v průběhu prověřování dozná a po zahájení trestního stíhání odmítne vypovídat či dokonce svoji vinu popře) a nelze očekávat, že by v průběhu hlavního líčení byly zjištěny a provedeny jiné usvědčující důkazy, je nutno pečlivě posoudit, zda podávat obžalobu i za takové situace či zda není namístě zastavit trestní stíhání, neboť není prokázáno, že skutek spáchal obviněný.

Státní zástupce je povinen stíhat a žalovat i dubiózní případy, přičemž pokud by žaloval pouze „na jistotu“, mohly by důvodnému trestnímu postihu uniknout i závažné případy, jen kvůli jejich komplikovanosti či právní nejasnosti. Stejně tak je povinen žalovat, pokud není jisté, zda některé jednání je či není trestné, neboť není jiné cesty jak danou otázku judikatorně posoudit.

Současně si však státní zástupce musí být vědom, jak závažným zásahem do života jednotlivce je jeho trestní stíhání, a proto musí klást zvýšenou pozornost odůvodnění, proč je daná osoba stíhána, resp. obžalována. Není možné nevyrovnat se s relevantními námitkami obhajoby a „ponechat“ je na soudu. Státní zástupci musí rovněž věnovat zvýšenou pozornost tomu, aby základní práva stíhaných osob byla omezována jen v nezbytné míře. Současně musí být připraveni veřejně vysvětlovat své postupy a rozhodnutí a být schopni a ochotni komunikace s médii, třebaže jsou v tomto směru limitováni ustanoveními § 8a až § 8d trestního řádu (lidově „náhubkovým zákonem“).

Úkol je to o to důležitější, že v řadě kauz obvinění a zejména jejich obhájci účinně s médii pracují a předkládají jim svoji verzi případu (fenomén tzv. mediální obhajoby). Třebaže jsou státní zástupci představiteli veřejné moci, nemohou ignorovat, jak je jejich práce veřejností vnímána a musí být schopni srozumitelně vysvětlit své stanovisko a v případě nutnosti vyvracet dezinterpretace a polopravdy.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud