Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Skončí s Pelikánem a Baxou také přestřelky na Twitteru? S ministrem se přel i vlastní bratr

Skončí s Pelikánem a Baxou také přestřelky na Twitteru? S ministrem se přel i vlastní bratr

Končící ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) je na české poměry značně aktivní na sociální síti Twitter. Ve svých příspěvcích si mnohdy nebere servítky. Nedávno se například přel s několika právníky o to, jak velký problém jsou bezpečnostní prohlídky advokátů. Jindy celkem ostře debatoval s předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou. I ten Twitter často aktivně používá, z předsedů hlavních soudů v zemi jako jediný. Oba ale ve svých funkcích letos skončí, je tak otázkou, zda právnické přestřelky na Twitteru brzy neskončí.

O právnících se říká, že jsou konzervativní. Jejich přístup k sociálním sítím to vlastně obecně dokládá, i když postupem času vznikají další a další účty právních a justičních institucí a na sítích se objevují také významní jednotlivci. Prostřednictvím Twitteru tak v současnosti oficiálně komunikuje například ministerstvo spravedlnosti, Ústavní soud, Nejvyšší soud či Nejvyšší správní soud. Aktivní jsou rovněž některé profesní organizace: Česká advokátní komora, Soudcovská unie, Exekutorská komora, Unie státních zástupů či Unie obhájců. 

Z předsedů nejvyšších soudů je aktivní jen šéf Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Například předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský sice v nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny sociální sítě silně kritizoval, zároveň ale uvedl, že na nich nikde nebude. Na Twitteru se pohybují třeba také bývalí ministři spravedlnosti Jiří Pospíšil, Daniela Kovářová a Helena Válková, ani ona už ale není příliš aktivní.

Nejste trochu zimperlich?

Uvidíme ale, zda s avizovaným odchodem Roberta Pelikána z ministerstva spravedlnosti, nezmizí z Twitteru také ty nejzajímavější právnické přestřelky.

Nedávno například advokát Petr Toman reagoval na nepříjemnost svého kolegy Tomáše Sokola. Ten si měl při bezpečností kontrole u ždárského soudu sundat opasek, což ale odmítl a od soudu odešel. Nakonec se situace sice vyřešila, pro Českou advokátní komoru však jde o principiální záležitost. Dlouhodobě totiž kritizuje, že zatímco u soudu platí rovnost stran, státní zástupci nemusejí na rozdíl od advokátů kontrolou procházet.

Toman tedy sdílel příslušný článek serveru Česká justice s tím, že „ponižujjící prohlídky advokátů u některých soudů stále probíhají” a ptal se právě Pelikána, zda je na to připraven, když se vrací do advokacie a za celou dobu svého působení na resortu tomu přihlížel.

Pelikán odpověděl typicky po pelikánovsku: „Copak Vám provedli, pane kolego, že se cítíte ponížen? Jestli Vy nejste trochu zimperlich. Deset let jsem těmi prohlídkami procházel a nic ponižujícího jsem na nich nezaznamenal.”

Následně reagoval Tomanův kolega z Unie obhájců Lukáš Trojan: „Nepochopení podstaty rovného přístupu, který definuje ve svém konečném důsledku spravedlivý proces, je úsměvné. Nemám problém svléknout se do naha, pokud vedle mě bude stát v identické pozici předseda soudu, státní zástupce, bufetářka soudu, zapisovatelka či topič.”

A vůbec nejpikantnější je, že se v poměrně rozsáhlé a živé debatě ozval také ministrův bratr, advokát Tomáš Pelikán: „Nejde jen o ponižování. Jde o to, že to po mém soudu zasahuje do advokátního tajemství, když mi někdo u soudu rentgenuje tašku a šacuje kapsy. A to, že státní zástupce, soudce, ba ani topiče a uklízečky nikdo nekontroluje, je pouze výraz pohrdání základními principy spravedlnosti.”

Toman ještě dále vysvětlil, v čem vidí problém: „Sundávání opasků od kalhot za přihlížení klientů a novinářů v okamžiku, kdy kolem bez obdobné osobní prohlídky prochází státní zástupce, mi vadí a považuji takový postup za ponižující a diskriminační. Mrzí mě, že můj názor nesdílíte.”

Ministr ale ve své rétorice příliš neubral: „Zbytečné asi ano, ostatně intenzivně pracuji s předsedy soudů na změně. Ale ponižující? V dnešní době člověk přece prochází takovými kontrolami na každém rohu. Nemáte nějaký problém se sebevědomím?”

Ministr umí být pořádně ostrý, to dokázal mnohokrát. Pokud by ale Roberta Pelikána na ministerstvu spravedlnosti skutečně vystřídal jeho současný politický náměstek Jeroným Tejc, jak se o tom také mluví, podobná „zábava” by patrně skončila. Tejc je na sociální síti zdrženlivější a nic na ni nenapsal skoro půl roku. Naposledy na Twitteru oznámil svůj odchod z ČSSD.

Když se rozčílí Josef Baxa…

Twitter je proti Facebooku poměrně otevřená sociální síť; pokud si uživatel nezamkne účet, jeho příspěvky může sledovat kdokoliv. I možná z tohoto důvodu jsou například soudci v této své prezentaci spíše zdrženliví. Vedle již zmíněného Josefa Baxy je na Twitteru například prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová, její kolega z Nejvyššího správního soudu Zdeněk Kühn či soudce Ústavního soudu David Uhlíř.

Josef Baxa bývá ve svých vyjádřeních spíše zdrženlivý, nedávno ale sdílel článek serveru Česká justice a kritizoval, že elektronizaci justice povede ministerstvo financí: „Moc hezké, ale kde zůstala dělba moci? Účastníci řízení budou mít pod kontrolou naše systémy? Budou nahlížet do živých spisů? Trochu moc velký bratr…”

Vyvolalo to zajímavý a veřejnosti nezvykle přístupný rozhovor s ministrem spravedlnosti. Robert Pelikán totiž Baxovi napsal, že jen využijí jejich vývojáře. „Hm, škoda, že recipročně nemůžete nabídnout MF, že budete vytvářet a spravovat elektronické daňové spisy,” reagoval pak předseda Nejvyššího správního soudu

„Aby nedošlo k mýlce: věcné řešení a správa výsledného systému je samozřejmě věcí justice,” kontroval Pelikán. A Baxa odpověděl: „Ale já vím. Jako všechno ostatní. Např. datové schránky, které pro změnu spravuje MV. Prostě někdo jiný než soud sám, má v rukou data jemu patřící…” Čistě v jejich twitterovém rozhovoru měl poslední slovo Pelikán: „Nene, všechna data budou výhradně v rukou justice.”

Měla se ta konference zakázat?

V poslední době nešlo ale o jediný rozhovor z těch, které dříve zůstávaly v kuloárech. O něco dříve se totiž Josef Baxa opřel do kontroverzní akce o právních aspektech kampaně “MeToo”, a to i přesto, že na ni osobně nebyl: „Konference o MeToo v pátek v Karolinu. Název, obsah, diskutující, mimo žánr. Kde zůstalo jádro problému, tedy že někdo používá svou moc, aby dostal něco, co by jinak neměl? Mluvil tam o tom někdo? Aby bylo jasno, nemyslím jen sex.”

Jeho tweet pak sdílel soudce Ústavního soudu David Uhlíř s tímto komentářem: „Byl jsem tam, poslouchal a taky mluvil, mj. o Istanbulské úmluvě. S mnohými řečníky jsem nesouhlasil, ale víc než oni mě znepokojil apriorně negativní postoj, který k nim většina médií a mladých aktivistů zaujala. Nejradši by konferenci zakázali.” Baxa reagoval: „Já bych nic nezakazoval, jen mám pocit, že to bylo spíše protestní shromáždění proti kampani MeToo než konference nebo sympozium, jak to taky někdo nazval.”

Poslední slovo měl Uhlíř: „Oni si spíš někteří účastníci dělali z MeToo legraci, jak je u nás v Česku zvykem. Mám z toho jakousi pachuť na jazyku. Z některých přednášejících, ale i z mediální odezvy.” Akce byla součástí projektu Pražské právnické jaro, jehož je INFO.CZ mediálním partnerem.

Podobně jako Robert Pelikán i Josef Baxa ze své pozice letos odejde. Na Twitteru oba pravděpodobně zůstanou. Uvidíme, kam budou směřovat jejich další profesní kroky a zda jejich twitterové rozhovory budou mít i nadále pikantní příchuť vrcholu tuzemské justice.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1