Sloužili nacistům, i s nimi bojovali. V totalitách bývají první na řadě advokáti, říká Balík | info.cz

Články odjinud

Sloužili nacistům, i s nimi bojovali. V totalitách bývají první na řadě advokáti, říká Balík

Česká advokátní komora dokončuje přípravy projektu Advokáti proti totalitě, kterému se v rozsáhlém seriálu věnuje také INFO.CZ. Emeritní ústavní soudce, dřívější předseda České advokátní komory a právní historik Stanislav Balík v rozhovoru pro INFO.CZ, které je mediálním partnerem projektu, rozebírá, proč jsou advokáti v mnoha ohledech v totalitních režimech těmi „prvními na řadě“.

Ještě před rozhovorem jste zmínil určitou typologii advokátů. Jedni se v krizi přidávají na tu správnou stranu, druzí se naopak snaží dostat k moci…

Je otázkou, zda totalitní režim vůbec nechá advokáta tuto profesi vykonávat. Pokud ano, má proti režimu možnost brojit tím, že se snaží ujmout klientů, kteří potřebují pomoci. Nejde jen o to, jak je bude hájit, může jít i o lidskou pomoc ve chvíli, kdy je ten člověk ve vazbě nebo ve výkonu trestu, pokud tedy advokáta za ním vůbec pustí.

Řada advokátů rovněž pochopila, že je režim pro ně nepřijatelný a dostala se do odboje, ať již v období nacistické okupace, tak i v komunistickém režimu. Někteří lidé ale v rámci národního odboje odešli třeba i během první světové války.

Je to dáno už tím, že každý advokát by měl mít výrazně vypěstovaný smysl pro demokracii, právní stát a ochranu lidských práv. Když vnímá, že je do těchto domén zasahováno, zákonitě ho to trápí a snaží se to vyvažovat, bojovat proti tomu. Moc hezky to v nedávném rozhovoru pro Bulletin advokacie řekla advokátka a slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Že by advokát neměl mlčet. 

Právníci jsou z logiky věci ti první, kteří mohou vysledovat nástup totalitního režimu a nedemokratické změny, k nimž v zákonech dochází…

Advokát je k tomu předurčen ze dvou důvodů. Stejně jako ke vstupu do politiky. Je právně vzdělán a je v kontaktu s „publikem“, s klienty, na konkrétních příkladech vidí, co se děje. Dovede si představit, jakým způsobem bude zákon aplikován. Nežije ve skleníku, ale pohybuje se v běžném životě. Ráno jde navštívit klienta ve vazbě, odpoledne sedí na ministerstvu v rozkladové komise. Vidí různé hladiny, různé úrovně. A pokud má generální praxi a slyší, co si lidé povídají a jak co vnímají, má nejvíce informací.

Tím vším se patrně advokát stává i přirozeným nepřítelem totalitního režimu, ať již se proti němu aktivně projevuje, či nikoliv.

Ukázalo se to i v nejrůznějších totalitních režimech, v komunistickém byl třídním nepřítelem, toto se o něm vědělo. Také nacisti nezacházeli s advokáty v rukavičkách. Už jen tím, že advokát toto vnímá, je pro režim nepříjemný. Totalitní režimy jsou totiž postaveny na konceptu: kdo nejde s námi, jde proti nám. Zákonitě i advokát, který nemá takovou klientelu a přímo tak neradí nikomu, kdo by byl režimem perzekvován, má i přesto cit proto, že něco není v pořádku. A tím se jeví jako nebezpečný.

Můžete v tom být konkrétnější?

Například syn posledního prezidenta Advokátní komory v Čechách Antonína Kloudy byl odsouzen k dlouholetému žaláři za to, že v poúnorové době poskytl právní služby určité americké společnosti, která tu chtěla obchodovat. A to bylo vnímáno jako spolupráce s imperialisty. Nešlo o chystání povstání, ani projevování se v politickém dění. I přesto režim advokáta potrestal a zbavil se ho. Když se vzalo v úvahu, kdo byl jeho otec, řekli si, že by mohl jít v jeho šlépějích a už tím byl nebezpečný. Konkrétně to tak ale nebylo.

Na druhou stranu, někteří advokáti a obecně právníci totalitním režimům i pomáhali, nebo se moci sami chopili.

Jde o onu věc dvojí dovednosti. Advokát zná právo a při změně režimu je okamžitě použitelný, dokáže napsat návrh nové ústavy nebo zákona. Má také schopnost navázat vztah důvěry. Toho může využít i v politice, může být populistou.

V advokacii takto typicky začínal Fidel Castro. Jak jsem slyšel v jedné krásné řeči při zahájení soudního roku v Paříží, když se chopil moci na Kubě, jako advokát zemřel. Přestal se chovat jako advokát. Máme ale jiné příklady, Lenina či Čepičku, lidi, u kterých převažuje kariérismus a bezcharakternost nad smyslem pro demokracii a ochranu lidských práv. Myslím si, že vlastně nikdy nemohli být dobří advokáti. Advokacii nebrali tak, že advokát je tu především pro klienta, ale jako prostředek pro vlastní vypracování se. Třeba si i účelově vybírali klientelu, například když pracovali pro NSDAP.

Tím se dostáváme k otázkám etiky. Před rozhovorem jste zmínil dvojí poměřování obdobných činů, třeba vynášení něčeho z vězení.

Krásný příkladem je příběh pražského advokáta Antonína Čížka, který chodil v 19. století do vězení za Juliem Grégrem, jenž byl odsouzen v tiskovém procesu. Z pouti do Moskvy měli oba stejné bobří čepice a ve výslechové místnosti si je vyměnili. V té Grégrově totiž byly schovány motáky. Pokud bych to vzal pohledem dnešního etického kodexu, je to kárné provinění. Společnost se na to ale zákonitě dívá jinak. V totalitě advokát bojuje proti systému, který právo sám nedodržuje nebo překrucuje. A na to je krásná foglarovská věta, že zbraní otroka je zrada. Čížka nelze odsoudit, říct, že by byl darebákem, stejně tak obhájci disidentů. Pokud by ale takto někdo pomáhal vrahovi, třeba vynášel zprávy, že má někdo zavraždit svědka, šlo by samozřejmě o něco jiného.

Riziko, které advokáti postupovali, se postupně měnilo. Můžeme  to rozebrat?

Je otázkou, co vlastně míníme totalitou. Vnímám ji šířeji, nejen jako režim, ale i jako nenávistnou náladu typu antisemitismu. I jako něco ve společnosti uměle vyprovokovaného, co z advokáta činí člověka, který je nenáviděn, protože je ztotožňován se svým klientem. Například na Dreyfusova obhájce byl spáchán atentát, ve Francii panovala v té době nenávistná nálada. Ve filmu Zločin v Polné zase autenticky vidíme, jak během hilsneriády zacházeli se Zdenko Auředníčkem.

Nenáviděného K. H. Franka pak advokátským způsobem hájil Kamill Resler a společnost ho za to nenáviděla. V poválečné době si říkali, že takový lump si nezaslouží obhajobu. Ale každý má právo na obhajobu. Kamill Resler si nesl své důsledky.

Advokacie nebývá v totalitních režimech nároková, o tom, kdo může a kdo nemůže být advokátem se tak rozhoduje v orgánech výkonné moci či ve stranických sekretariátech. Advokátovi pak hrozí existenční riziko, může být zbaven možnosti výkonu advokacie, může být ale i dále perzekvován. Má to i dopady na rodinu. Je to aspekt, který už má omezovat zdání jejich nezávislosti. Když advokát tuší, že pokud se do něčeho takového pustí, čeká ho právě tohle, musí být o to statečnější. Advokacie pak něčím takovým může být až ochromena.

Třeba i Napoleon si uvědomoval, že advokáty potřebuje, aby jeho kodifikace fungovaly. Ale když v roce 1800 podepisoval dekret o znovuzřízení advokátní komory, tak na okraj napsal, že mít po ruce šavli, nikdy by nic takového nepodepsal, protože to jsou buřiči a strůjci zločinů. A k tomu dodal, že osobně vyřízne jazyk každému advokátovi, který jej použije proti státu. Advokáti bývají takto zkrátka vnímáni.

Projekt Advokáti proti totalitě je prakticky na svém začátku, téma je nevyčerpatelné. Mohli bychom se podívat třeba i hlouběji do minulosti?

Mohlo by vzniknout tisícero dílů. Nemusíme začít až v 19. století, můžeme vzít už třeba Husova obhájce Jana z Jesenice. A ve světě bude záběr ještě širší.

Zločin v Polné by se měl povinně promítat advokátním koncipientům, aby se na něm naučili profesní etiku a pravidlo, že zájmy klienta stojí nad zájmy advokáta. Ne všichni advokáti musí být a priori tohoto typu, ale nikdo nikdy nevíme, kam nás to zatáhne.

V seriálu INFO.CZ Advokáti proti totalitě již vyšlo:

Advokáti vystaví i skleněné oko K. H. Franka. Připomenou tak bojovníky proti totalitě

Advokáti museli slibovat věrnost Hitlerovi i pracujícímu lidu, říká historik Blažek

K. H. Frank nebyl za války příčetný, hájil ho advokát Kamill Resler. Sám byl v odboji

„Chtěl zničit vlast třetí světovou.“ Advokát Křížek pomáhal i Píkovi, komunisté s ním tvrdě zúčtovali

Šel po Gottwaldovi i nacistech. Po prozrazení dostal provaz, jeho tělo se nikdy nenašlo

Za Píku prosil u Gottwalda i Svobody. Skončil jako dělník, v roce 1968 ale generála očistili

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud