Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Sorry, makaku, ta fotka není tvoje. Zvířata nemají autorská práva. Zatím? Komentář Jana Januše

Sorry, makaku, ta fotka není tvoje. Zvířata nemají autorská práva. Zatím? Komentář Jana Januše

Je nám líto, Naruto, vzkázala na Facebooku CNN známému makakovi poté, co americký odvolací soud potvrdil, že opice nedrží autorská práva na vlastní selfie. Justice tak ve výjimečném sporu ponechala právo v dosavadních mantinelech. Zvířata sice mají stále lepší postavení, autorství jim ale nenáleží. Je však otázkou, zda se tento přístup udrží také do budoucna. I  třeba vzhledem k probíhající diskusi o právech robotů. S právy se ale musí pojit také povinnosti a odpovědnost. Třeba i oné opice za krádež fotoaparátu?

Jak připomíná právě CNN, fotograf David John Slater pracoval před sedmi lety v Indonésii. Makak Naruto mu tehdy sebral foťák a nacvakal si pár selfíček. Opici by to asi bylo jedno, ale její práva začala hájit organizace PETA a soudila se o to, komu dané fotografie vlastně náleží a kdo by za ně měl dostávat peníze. Kauzu ale vlastně otevřel spor mezi Slaterem a Wikipedií o použití opičího selfií a o to, zda obrázek vůbec kryjí nějaká práva. Jinými slovy o to, zda jej může Wkipedia volně používat.

Slater a PETA už se ale loni domluvili, fotograf má dávat čtvrtinu těchto příjmů na indonéská stanoviště makaků. Odvolací soud ale nyní rozhodl, že opice autorská práva skutečně nedrží a potvrdil tak dřívější postoj nižšího soudu. „Tato opice - a všechna zvířata, protože nejsou člověkem - nemají statutární postavení podle autorského zákona. Potvrzujeme proto rozsudek okresního soudu,” citují americká média, mezi nimi například i The Hollywood Reporter, soudce Carlose Beu.

Čistě právním pohledem je zcela logické, že onen zubící se makak nedisponuje autorskými právy, odporovalo by to základním východiskům současného práva i jeho faktickému stavu, a to bez ohledu na jednotlivé národní rozdíly i na to, jak jsou pro daný právní systém důležité precedenty. Co ale platí v současnosti, nemusí nutně platit do budoucna.

Smysly nadaný živý tvor

Zvířata totiž mají stále lepší postavení, naplno jim ho přiznal i nový občanský zákoník a tento jeho paragraf: „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.”

Důležitá je rovněž ochrana zvířat, například v trestním zákoníku. V poslední době se diskutuje o zpřísnění postihu za jejich týraní. Že by ale zvířata něco vlastnila? To ne.

Do toho se však s rychle postupujícím vývojem umělé inteligence stále hlasitěji debatuje o právech robotů. Zatím je to sice jen představa podobající se vědecko-fantastickým knihám a filmům, ale budou třeba jednou volit?

„Z dnešního pohledu to považuji za zcestné. Neměli bychom se odprostit od toho, že to jsou neživé stroje. I když v Asii se již mluví o tom, že by v budoucnu mohly existovat tři kategorie existence: neživé, živé bytosti a právě roboti. Tato třetí kategorie by mohla reagovat i na takzvané hybridní roboty, obsahující prvky živých organismů. Myslím si ale, že robot by měl zůstat strojem, jinak bychom se museli bavit nejen o právu na majetek a jemu odpovídající povinnosti k náhradě škody, ale o celém katalogu práv. Nejde jen o volební právo, ale třeba i o právo na odpočinek či socializaci. Také o pracovní ocenění, pokud by roboti měli mít majetek. I ekonomicky by to ale bylo zvláštní, z čeho by pak pramenila motivace zaměstnávat roboty? Také tyto otázky ale budeme muset v souvislosti s vývojem promýšlet,” popisuje v rozhovoru pro INFO.CZ Linda Kolaříková, oceněná za svou práci Odpovědnosti (za) robota titulem právní talent roku 2017.

Až půjdou opice do vězení…

Naráží přitom na zcela zásadní souvislost. Nejde jen o práva, ale také o povinnosti a tím pádem rovněž o odpovědnost.

Pokud by se nám například nelíbilo, že zvířata a ani roboti práva nemají, ale jiní „nelidé”, totiž právnické osoby, například obchodní společnosti, družstva, města či kraje, jimi disponují, musíme k tomu dodat, že samozřejmě mají i povinnosti. A odpovídat mohou rovněž vůbec nejpřísněji, totiž trestněprávně. Dopadá na ně totiž zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Tak tedy, pokud jednou přiznáme zvířatům autorská práva, musíme jim přiznat taktéž povinnosti. Když se vrátíme zpátky k makakovi Narutovi, mohly by mít jeho selfie další zajímavou právní souvislost. Neukradl náhodou, alespoň na chvíli, onen fotoaparát? Určitě nebyl úplně levný, pokud by to samé udělal člověk, nejednalo by se o trestný čin?

Na dálku už to nedokážeme posoudit. Opice ve vězení, to už je ale dosti absurdní představa. Nebo není? Raději toho nechme, nebo bychom mohli začít řešit, jestli přece jen jednou nebudeme žít na Planetě opic.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1