Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Spam nezmizí. GDPR poctivé firmy zatíží a nepoctivci z něj budou těžit, varuje šéf právníků České spořitelny

Spam nezmizí. GDPR poctivé firmy zatíží a nepoctivci z něj budou těžit, varuje šéf právníků České spořitelny

Docent Petr Liška vede úsek právních služeb České spořitelny, zároveň ale přednáší obchodní právo na pražské i plzeňské právnické fakultě. Letos se stal právě v oblasti, jíž se odborně věnuje, Podnikovým právníkem roku. Loni na podzim jeho oddělení získalo ocenění také v žebříčku Právnická firma roku. Málokdo už ale ví, že sbírá knihy o Edvardu Benešovi. „Byl ve složitější úloze, než kdokoliv jiný. Vzal na sebe náročné břímě řešení, které souviselo i s tím, že si nepočínal čistě v souladu s Ústavou,“ říká docent Liška v rozhovoru pro INFO.CZ, který ale musí začínat jak jinak než evropským obecným nařízením o ochraně osobních údajů, tedy GDPR.

Jak se jako ředitel právního oddělení České spořitelny, tedy velké korporace, díváte na regulaci spojenou s GDPR?

Jde o to, jestli má regulace praktický význam. Obecně lze asi chápat, že se k tomu přistoupit muselo, digitalizace a virtuální svět umožňují mít spoustu osobních údajů, které člověk při každé příležitosti sděluje. K GDPR se ale přistoupilo spíše formálním způsobem, firmám jde především o to, aby měly v pořádku smlouvy a interní dokumenty. Ale jestli to ve skutečnosti bude fungovat tak, jak se očekávalo, to znamená, že nebudeme zaplavováni nevyžádanými emaily a obtěžováni nevyžádanými telefonáty, to se v zásadě asi nepodaří. Poctivé společnosti a poctiví podnikatelé tak budou mít více práce, více nákladů a více povinností, ti méně poctiví, kteří jsou na nekalejší praktiky zvyklí, z toho budou dál těžit.

Budou se tedy podle vás chovat pořád stejně? Jste k tomu až tak skeptický?

Samozřejmě. Do jisté míry to souvisí s tím, že se ke všemu přistupuje hodně administrativně. Konstruuje se třeba právo na to být zapomenut, což má nepochybně význam. Ale to je jen část věcí a nejsem si jistý, zda si každý člověk uvědomí, že toto právo má a že jej může realizovat. A že jej také bude realizovat za smysluplných podmínek. Setkávali jsme se s tím i dříve, že se na nás klienti s podobným požadavkem obraceli, ale většinou v souvislosti s jejich dalším úmyslem. Třeba když v minulosti patřili mezi dlužníky, my jsme to někam uvedli a tato informace jim komplikovala život při snaze získat úvěr.

Na to měli lidé právo ještě před účinností GDPR, nebo šlo o vaši benevůli?

V zásadě to právo není absolutně dáno ani dnes. Jde o požadavky, které vycházejí z jiného právního předpisu, a existuje povinnost zkoumat kredibilitu klienta, úzce to spolu souvisí. Ta snaha tam ale vždy byla. Pak je také skupina lidí, která ráda využívá všechna opatření a všechny předpisy, zejména pokud to může někomu způsobit určité obtíže nebo problémy. Ale většina lidí stejně zůstane pasivní a svá práva nevyužije, spíše tak půjde o administrativní zátěž pro společnosti.

Další nevýhodou této úpravy je to, že je její základ postaven na základě evropského nařízení. Jakmile nejde o český předpis, nikdo se k němu intenzivně nehlásí, pokud jde o výklad a podrobnosti. Dlouho tak budeme čekat na evropskou judikaturu, než se dospěje k tomu, jak se má postupovat. Celá řada věcí je také postavena na velmi abstraktních pojmech, z nichž budou rovněž vyplývat problémy.

Jak zvládla přizpůsobení se novým pravidlům Česká spořitelna?

To, zda jsme to zvládli, bude teprve testováno praxí a případnou kontrolou. Máme pocit, že jsme většinu věcí dokázali upravit tak, že se dají v souladu s nařízením realizovat. Nedostatek české právní úpravy, respektive její pozdější přijetí, ale může znamenat další požadavky na změny. Navíc požadavky na posuny v IT systémech musíte vznášet s velkým časovým předstihem.

Pro tak velkou korporaci tedy neznamená to, že se tyto zákony nestihly, jen určitou právní nejistotu, ale rovněž i další náklady?

Může to tak být. Vše je v pohybu, dalo se tak zatím pracovat pouze s návrhem zákona.

I přes vaši skepsi k naplnění záměrů GDPR, jde podle vás o důvodnou regulaci, která zapadá do současných legislativních trendů?

Nic není černobílé. Když ji například v bankovním sektoru srovnáme s ochranou spotřebitele při poskytování úvěrů, tak se na jednu stranu vyžaduje, aby úvěrová instituce zjistila o spotřebiteli maximum informací, aby dokonce ověřovala ty informace, které jí spotřebitel poskytuje. Tedy, zda je jeho kredit skutečně takový, aby mu poskytla úvěr. Má přitom hodnotit i některé jeho činnosti, které mohou vést k nákladům, například jestli sází v hazardních hrách, nebo má nějaké drahé nectnosti. Do jaké míry jsou ale tyto postupy slučitelné s GDPR? Když bychom na jednu stranu měli být střídmí, pokud jde o soukromé údaje, a na druhou stranu nutíme poskytovatele služby k jejich shromažďování.

Jdou tedy tato pravidla proti sobě?

Za některých okolností ano a v některých oblastech to může být kontraproduktivní. Regulátoři samozřejmě říkají, že je potřeba vše vykládat v intencích respektování účelu právní úpravy. Nakonec si to tedy sedne, ale fakt je, že je to kontroverzní.

Když odbočíme od GDPR, jak je na tom vaše oddělení pokud jde o příliv nových lidí? Například advokáti si v poslední době hodně stěžují na jejich nedostatek…

Přijímání nových právníků nám komplikuje několik faktorů. V první řadě jde o hospodářský cyklus a převis poptávky po pracovní síle nad nabídkou. Situaci nahrálo i to, že z plzeňské právnické fakulty nevycházeli nějakou dobu žádní absolventi. Zvýšila se konkurence. I v České spořitelně máme dlouhodobější problém obsadit určité pozice, trvá to už i tři čtvrtě roku. Je to dáno také tím, že se snažíme mzdovou politiku udržovat na rozumné hladině, absolventy nepřeplácíme, nabízíme jim na začátku také práci na dobu určitou.

Nezdá se mi, že by teď hrálo významnou roli to, že někteří advokáti pracují s koncipienty v tvrdších podmínkách. V současné době je nouze o zaměstnance tak jako tak. Většina společnosti dnes inklinuje k tomu, že se chce v práci do jisté míry bavit, a to nejen samotnou prací. To je i typické pro současné absolventy právnických škol. V tom mají větší korporace výhodu, můžou snadněji nabídnout třeba různé benefity, jako jsou zájmové činnosti, slevové programy, korporátní akce a podobně. Nevím ale, jestli tím trochu nekazí trh a i odpovědnost té profese.

Rovněž učíte na právnických fakultách, je rozdíl mezi současnými studenty a těmi třeba před 10 lety?

Budu mluvit spíše o tom negativním poznání. Určitě, slovo povinnost začíná ve slovníku některých studentů mít jiný význam. Chápe se v korelaci více se zábavou než s odpovědností a obětováním něčeho. Řada studentů by byla ráda, aby výuka a celý průběh studia byly upraveny tak, aby studium bylo snadněji absolvovatelné, nikoli více náročné. Samozřejmě to nelze paušalizovat. U řady studentů ale vnímám spíše to, že školu potřebují absolvovat a pak se uvidí. To má pak dopad i v praxi. V současnosti to vlastně vidím jako převažující trend, je mnohem rozšířenější než dříve. Samozřejmě bychom mohli hovořit i o velmi pozitivních jevech.

Asi mnoho lidí o vás neví, že sbíráte knihy o Edvardu Benešovi. Co vás na historii zajímá?

Vždy jsem měl rád fakta. Ta musí být prověřena časem a zachycena věrohodným způsobem, s odstupem času se dají vyhodnotit. Historie je dlouhá, náš pobyt na této zemi je okamžikem, hledal jsem si tak jen určité období, a to ještě takové, které je mi relativně časově blízké. Mám rád detail, začal jsem tak Československem, ale i jeho dějiny jsou rozsáhlé, a tak jsem se dostal k Benešovi, jako k zajímavému člověku. Jeho úloha v dějinách je strašně složitá.

Jak se na Beneše osobně díváte?

Masaryk měl proti Benešovi relativně snadnou úlohu. Začínal československý stát, byla tu sice historická zátěž, ale začínalo se od čistého stolu. Sice vznikaly větší či menší krize, nebyly ale tak zásadní jako ty, které poznamenaly Beneše, ať již jde o situaci před druhou světovou válkou nebo v roce 1948.

Byl ve složitější úloze, než kdokoliv jiný. Vzal na sebe náročné břímě řešení, které souviselo i s tím, že si nepočínal čistě v souladu s Ústavou. Když se řešily události Mnichova, vlastně potlačil systém parlamentní demokracie, stali jsme se neoficiálně prezidentskou republikou. I v únoru roku 1948 mohl při demisi ministrů vlády přijmout i jiná ústavní řešení. Je ale samozřejmě otázkou, kam by vedla. Za nejlepší knihy o Benešovy považuji studie Jindřicha Dejmka, ty jsou skvěle vědecky propracované.

Edvard Beneš byl zajímavý i lidsky. Postrádal sice charizma vůdce, ale byl nesmírně pracovitý, vedl příkladný rodinný život s manželkou Hanou a ve volném čase sportoval, zahradničil a zajímal se o historii. To byly zdroje, které mu umožnily překonat řadu životních peripetií.

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718