Články odjinud

Strach z Václava Klause a bruselská ambasáda na kraji města. Cesty k Evropě Michala Tomáška 7

Strach z Václava Klause a bruselská ambasáda na kraji města. Cesty k Evropě Michala Tomáška 7
 

Jedním z důsledků rozdělení československé federace bylo i dělení jejího majetku mezi oba nástupnické státy. Do něho přirozeně spadaly i objekty zastupitelských úřadů v zahraničí. V Bruselu byl klíčovou budovou dům na Avenue Adolphe Buyl. Byl postaven k příležitosti Světové výstavy 1958 a v době mého příjezdu do Bruselu tam sídlilo velvyslanectví, jedno patro zaujímala Mise při ES a zbytek budovy byl využíván k bydlení. Já sám jsem obýval terasový byt v nejvyšším patře. Bylo to bydlení příjemné s výhledem na město a hlavně do práce po schodech dolů.

Dohodou se Slovenskem připadl tento dům nám, a to výměnou za dosavadní rezidenci federálního velvyslance. Kromě toho nastala perspektiva rozšiřování našeho zastoupení, a tak byl pronajat zámeček v bruselské okrajové čtvrti Uccle. Sám bych do rekonstrukce budovy, která mi nepatří, asi neinvestoval zhruba v její hodnotě, leč stalo se. Ještě na podzim 1992 prohlásil poslední federální ministr zahraničí Jozef Moravčík, zvaný též „zimní ministr“, že „táto budova pre Slovákov nebude“.

O investici se zajímala i ministryně kontroly Květoslava Kořínková. Jednou dokonce vstoupila i do mé kanceláře a ptala se mě na okolnosti pronájmu tzv. „zámečku“. Ty jsem ovšem neznal, znát nemohl a ani nechtěl. Rekonstrukce budovy skončila koncem prázdnin 1993, a tak jsme se mohli stěhovat. Včetně nového velvyslance při ES Josefa Kreutera, který mi v osobním rozhovoru naznačil obavu, zda k nám bude vůbec někdo chodit na společenské podniky, když široko daleko nebylo žádné dopravní spojení. Kromě příjezdu osobním automobilem. Byl to zvláštní pocit, když jsem každý den vyjížděl ze svého bytu na Avenue Adolphe Buyl ven z města do práce „v polích“ a v protisměru potkával kolony aut s těmi, kdo naopak z periférie mířili do centra.

Ať to bylo se „zámečkem“ jakkoliv, nikdo se ho neodvážil ukázat premiéru Václavu Klausovi, který měl zavítat na návštěvu Belgie. V programu bylo naplánováno i setkání s předsedou Evropské komise Jacquesem Delorsem. S Delorsem jsem měl příležitost se seznámit při příležitosti předání pověřovacích listin velvyslancem Kreuterem 24. listopadu 1993. Tento významný francouzský ekonom, politik, minstr financí a přítel Françoise Mitterranda v převážné části rozhovoru s námi vyprávěl o své vášni k filmu. Chtěl prý kdysi být filmařem, dokonce filmovým režisérem. Stěnu jeho pracovny zdobily filmové plakáty v čele s plakátem slavného filmu Orsona Wellese Občan Kane. Všeobecně byla též známa animozita pánů Václava Klause a Jacquese Delorse. Když jsem o pár let později na jedné konferenci položil Delorsovi otázku ohledně Klausových pochybností o měnové unii, vyslechl jsem tirádu kritiky na českou ekonomiku a Klause jako jejího konstruktéra.

Nevím, zda skutečně z animozity k Jacquesi Delorsovi měla Klausova návštěva dramatický průběh. Nejdříve měl navštívit belgické instituce a náš program byl až odpolední. Tedy jsem si přispal, ale když jsem sestoupil do garáže, byla plná aut ambasády: Václav Klaus na poslední chvíli návštěvu zrušil. Maně jsem si vzpomněl, jak někdy v roce 1987 Michail Gorbačov napínal tehdejší československou garnituru, když návštěvu Prahy v předvečer odřekl. Klausova cesta do Bruselu se nakonec uskutečnila až 10. března 1994, včetně setkání s Delorsem. Dle mého názoru bylo velmi profesionální a korektní. Bylo to moje první, ovšem nikoliv poslední, setkání s Václavem Klausem „naživo“ a zmíním se o následující drobné příhodě.

Šéf protokolu Komise Marcello Burattini mě požádal, abych po skončení jednání Klaus-Delors zavedl Václava Klause na „doorstep briefing“ s akreditovanými novináři. Jako, krom velvyslance Kreutera, jediný francouzštinář mezi našimi diplomaty jsem totiž vykonával navíc funkci tiskového mluvčího (plat mi zdvojit zapomněli). Podle subordinace jsem Burattiniho žádost ohlásil velvyslanci, ale ten se zdráhal změnu programu premiérovi oznámit. Nevěřil jsem, že by se bál. Vždyť byli staří známi ještě z dob prognostického ústavu. V poslední minutě jsem se odhodlal a oslovil Václava Klause sám. Velmi vlídně a ochotně minutovník změnil a novináře sobě vlastním způsobem oslovil. Tehdy všeobecně panující „strach z Klause“ byl přehnanou veličinou. Určitě byl netolerantní k servilním a hloupým podnětům, ale profesionalitu uměl ocenit. Také vůči unijním partnerům jednal jako rovný s rovnými. Možná to chtěl dát najevo i svojí odloženou návštěvou. Určitě by si nenechal líbit to, co například Josef Zieleniec, kterého před podpisem Asociační dohody v Lucemburku 4. října 1993 nechali evropští úředníci čekat v nějaké kanceláři.

Prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc. je proděkanem Právnické fakulty UK v Praze, vedoucím jejího katedry evropského práva a profesorem tohoto oboru.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud