Sociální sítě by za obsah uživatelů měly nést větší míru odpovědnosti. Je zřejmé, že nejsou pouze nezávislým přenositelem informací, nezávislou platformou, jelikož obsah samy ovlivňují, říká právnička Monika Hanych. Rozhovor vyšel v posledním čísle magazínu I.
Čím to, že se z řady firem Big Techu staly — navzdory všem antimonopolním legislativám — firmy, které na trhu nemají konkurenci?
Podle mne hraje roli zaměření těchto firem. Facebook, Google, Twitter, takzvaný Big Tech, má podstatnou část svého byznysu založenou na síťových službách, na shromažďování stále většího množství dat, díky nimž produkty a algoritmy stále vylepšuje. Proto tyto firmy přirozeně tíhnou k tomu stát se monopolem — čím více mají dat, tím více rostou. Je to taková nekonečná spirála.
Snaha být největší a prodávat co nejvíc je ale vlastní i tradičním byznysům. Která automobilka by nechtěla, aby po silnicích jezdila jenom její auta.
Pochopitelně, to je přirozená tendence byznysu jako takového — vyrůst a prodat více zboží, více služeb… Protipól takových úvah tvoří stát a jeho regulátoři, kteří jsou na straně společnosti proto, aby si pravidla hry nenastavovaly právě samy firmy. Jenže v případě Big Techu stát tuto oblast zanedbal — a to je druhý důvod, proč tento sektor tak vyrostl. Stát nechtěl nebo neuměl nastavovat patřičné regulace, tak si je Big Tech „musel“ nastavit sám.
Tyto firmy tedy vyrostly v právním regulatorním vakuu, na Divokém západě digitálního škálování.
Tady bych byla opatrná. Řada lidí si myslí, že právní pravidla na internetu neplatí a že tomu tak bylo i v době nástupu těchto společností. To ale není pravda. Problém byl spíše s implementací těchto pravidel, nikoliv s jejich (ne)existencí. A ty firmy toho využívaly. Zkoušely, co jim systém dovolí. Když se nikdo kriticky neozval, když regulace a trh nezafungovaly, tak to příště zkusily o kus dál.
Takto jsme v minulosti byli svědky třeba ovlivňování voleb, velkých zásahů do svobody projevu, zásahů do soukromí, využívání osobních údajů… Až ve chvíli, kdy to zašlo dost daleko, státům došlo, jak velkému průšvihu čelí. Že regulace je buď nedostatečná, nebo je třeba existující pravidla více vymáhat. Proto se nyní snaží bílá místa zaplnit buď interpretací stávající legislativy, tedy aplikací existujících pravidel na digitální prostor, anebo vytvářejí pravidla nová, která jsou na digitální trh specificky zaměřená.
Proč to státům trvalo tak dlouho? Podcenil potenciál Big Techu?
Těžko říct. Z obecného pohledu regulace z podstaty věci realitu dobíhá s určitým zpožděním. Často až ve chvíli, kdy se objeví zloděj a něco si odnese, nás napadne regulovat jeho chování. To je první věc. Zadruhé Big Techu poměrně dlouho trvalo, než se vyvinul ve skutečně velké firmy současných proporcí. Ještě před patnácti lety šlo dnešní optikou o poměrně malé společnosti a státy měly v té době řadu jiných problémů, kterým věnovaly pozornost.
Paradoxně když jsem před několika lety hovořila s lidmi z Facebooku, tak si sami stěžovali, že jim regulatorní vakuum a nejasné právní nestavení příliš nevyhovují. Že státy tento problém přehodily na jejich bedra a oni ať vytvořili jakákoliv pravidla, pro určitou část společnosti to bylo vždy špatně. Buď byli se seberegulací příliš přísní, nebo zase moc mírní.
