ANALÝZA JIŘÍHO MATZNERA | Práce z domova se stává čím dál tím oblíbenějším a využívanějším institutem, zejména pak v dnešní době pandemie, která nutí zaměstnavatele k tomu, aby tzv. home office začali v co možná největší míře provozovat a zachránili tak svůj byznys bez toho, aby museli propouštět. Zákoník práce ale v současné době práci z domova přímo nedefinuje a právní úprava tohoto relativně moderního institutu je rovněž poněkud skoupá.
Ustanovení § 317 zákoníku práce upravuje režim práce zaměstnance, který nepracuje na pracovišti zaměstnavatele, ale dle smluvených podmínek pro něj vykonává sjednanou práci v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje.
Zaměstnanec tak může práci vykonávat kdekoli (mimo pracoviště), kde to vyhovuje povaze sjednané práce a bude to se zaměstnavatelem dohodnuto – nemusí to tedy vždy nezbytně být jeho domácí prostředí. Podmínkou pro zařazení určitého zaměstnance jako zaměstnance „pracujícího z domova“ je, že se musí jednat o zaměstnance, který svou práci vykonává v pracovní době, jenž si sám rozvrhuje. Pokud tedy zaměstnanec sice pracuje doma či na jiném dohodnutém místě, avšak v době, kterou mu stanoví zaměstnavatel, nebude vykonávat „práci z domova“ v tom pravém slova smyslu. Vzhledem k tomu, že jde o místo výkonu pracovní činnosti, je třeba si uvědomit, že bez souhlasu obou stran, tedy dohody, nelze práci z domu nařídit.
