Ve vězení sedí mnozí zbytečně, třeba tisíc neplatičů výživného, vyplynulo ze seriálu INFO.CZ | info.cz

Články odjinud

Ve vězení sedí mnozí zbytečně, třeba tisíc neplatičů výživného, vyplynulo ze seriálu INFO.CZ

15. DÍL SERIÁLU TRESTY BUDOUCNOSTI | INFO.CZ ve velkém seriálu Tresty budoucnosti zmapovalo současné problémy při ukládání trestů v České republice. Zjistili jsme, že soudy, v porovnání například se západní Evropou, příliš často a mnohdy také zbytečně posílají pachatele do vězení, zcela se pak nadužívají takzvané podmínky. Efektivnější by bylo výraznější ukládání peněžitých trestů a domácího vězení a možná i zavedení nových druhů trestů, které by odrážely realitu 21. století. S těmi je to už ale složitější, problémy by totiž mohly nastat zejména s jejich kontrolou. Překvapivě toho ale není třeba v legislativní rovině příliš měnit.

Tresty budoucnosti
Česká republika má dlouhodobě přetížené věznice a počtem vězňů se vymyká evropskému průměru. Trestní zákoník přitom nabízí vedle trestu odnětí svobody dalších 11 typů trestů, takzvaných alternativ k vězení. Proč se nevyužívají tak často, jak by bylo žádoucí? Co je třeba udělat pro to, aby soudy častěji nařizovaly peněžité tresty a posílaly odsouzené do domácího vězení? A neměli bychom se na začátku 21. století zamyslet i nad tím, zda nepotřebujeme i zcela nové tresty, třeba zákaz vstupu na sociální sítě či povinné seznámení se s dějinami? Na tyto otázky odpovídá seriál INFO.CZ Tresty budoucnosti.

Odborníci na trestní právo, kteří se do seriálu zapojili, za všechny třeba předseda Nejvyššího soudu a hlavní autor trestního zákoníku Pavel Šámal či místopředseda České advokátní komory a prezident Unie obhájců Tomáš Sokol, se shodli, že častější ukládání alternativních trestů je v České republice možné už v současnosti, nutné je ale změnit nahlížení na ně.

„Nestačí jen zákonná změna či vytvoření podmínek, je třeba také vysvětlovat a komunikovat,“ popsal například ve velkém rozhovoru profesor Šámal. „Semináře ale nesmí soudce prvoplánově nutit k ukládání určitých trestů v konkrétních věcech, to by bylo v rozporu s jejich nezávislostí. Spíše by měly zjistit příčiny jejich dosavadního přístupu a pokusit se najít řešení, které změní nevhodnou praxi. A nejde jen o soudce, ale rovněž o státní zástupce i policii,“ dodal.

Jakou cestou se vydat?

V seriálu jsme rovněž průběžně popisovali různé inspirační zdroje, které by mohly české právo ještě dále posunout. Této otázce se intenzivně věnovala ve svém vyjádření zejména Probační a mediační služba (PMS), jejíž postřehy jsme si ponechali právě na závěr seriálu Tresty budoucnosti. Právě Probační a mediační službu totiž někteří respondenti seriálu, například předseda poslaneckého klubu Pirátské strany Jakub Michálek, opakovaně zmiňovali jako možnou cestu do budoucna. Pokud by tedy dostala ze státního rozpočtu odpovídající peníze.

Dejme tedy prostor Kristině Labohé a jejímu textu o tom, v čem by se mohla Česká republika, pokud jde o přístup k trestání, inspirovat ve světě:

„Výzkumníci stále častěji poukazují na fakt, že typ trestu, který soud pachateli ukládá, nemá klíčový vliv na to, zda se následně dopustí či nedopustí dalšího trestného činu. Jedním ze základních cílů moderní trestní politiky je přitom právě efektivní působení na odsouzené pachatele tak, aby v trestné činnosti dále nepokračovali. S tím souvisejí doporučení, která potvrzuje výzkum i praxe doma i ve světě, totiž že ústředním tématem trestní politiky by neměl být samotný institut trestu (viz například výzkum Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v letech 2012- 2015). Podstatné faktory, které ovlivňují další kriminální chování pachatele, také podle zkušenosti Probační a mediační služby a dalších praktiků mnohem více souvisejí s resocializační a reintegrační složkou trestu, která musí být přítomna jak při výkonu trestu ve vězení, tak i v průběhu výkonu trestu na svobodě.

Z vězení zpátky na svobodu

Návrat pachatelů z vězení na svobodu musí být pro společnost, a zejména pro oběť trestného činu, bezpečný a pro pachatele funkční – tedy cílem je odklonit pachatele od jeho dalšího kriminálního chování, dosáhnout pozitivní změny jeho chování a zodpovědného postoje k náhradě škody a újmy, které způsobil. Řečeno jednoduše, usilujeme o uskutečnění změn v chování pachatele, které by ho odklonily od další kriminální kariéry, což odborná literatura popisuje jako proces desistence. Významným faktorem této změny, uváděným i v zahraničních zdrojích, bývá též vytvoření stabilní vazby k druhému člověku (nalezení životního partnera, narození dítěte) a uspokojující životní perspektivy (seberealizace).

Pro vytvoření vhodných podmínek pro propuštění pachatelů je nezbytné srozumitelně vysvětlit veřejnosti potřebnost vedení a podpory lidí, kteří se vrací z vězení a otevření druhé šance na jejich život bez trestné činnosti. V této oblasti se setkáváme s řadou předsudků široké veřejnosti, jak vůči pachatelům, tak i jejich rodinám, ale i pracovníkům angažujících se v této oblasti sociální práce.

Průzkumy například v Kanadě či Norsku ukazují, že příprava pachatele na propuštění a odstupňované možnosti jeho pobytu mimo věznici, na které navazuje připravený a supervidovaný přechod z vězení na svobodu, je právě tím způsobem práce, který má šanci zajistit úspěšnou adaptaci osob propuštěných z vězení na svobodu. Práce s pachatelem, který si odpykal část trestu ve vězení a dovykonává zbytek trestu pod dohledem již na svobodě, je v zahraničí fungující postup jak snížit recidivu lidí s trestní minulostí.

V Kanadě, Velké Británii a dalších zemích také existuje propracovaný proces projednávání a rozhodování o podmíněném propuštění. Jeho klíčovou součástí jsou tzv. parolové komise/rady (v našich podmínkách tomu odpovídá komise pro podmíněné propuštění), které zkoumají aktuální připravenost odsouzeného na návrat do společnosti a míru změny, kterou prošel. Tyto rady jsou v kontaktu s rodinou odsouzeného a jeho blízkými na svobodě. V zahraničí parolové rady rozhodují, za jakých podmínek se odsouzený vrátí na svobodu, jaký typ dohledu a programů potřebuje absolvovat, a na jak dlouho. V západních demokraciích mají parolové rady i pravomoci rozhodnout. U nás je činnost těchto komisí rozvíjena již deset let a jejich provoz je v rámci projektových aktivit prozatím zajištěn převážně z prostředků evropských fondů (projekt Křehká šance I a II). S ohledem na znění Ústavy ČR mohou mít komise pouze roli doporučující, rozhodování o podmíněném propuštění zůstává nadále v rukou soudů.

Komise pro podmíněné propuštění

V Česku sice institut podmíněného propuštění (PP) existuje, odsouzený o něj žádá soud a veškeré rozhodování v této věci náleží také soudu. V běžném způsobu projednávání žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění soud prověřuje splnění zákonných podmínek, studuje trestní spis obsahující původní rozsudek, seznamuje se s hodnocením věznice (vyžadované v této souvislosti zákonem) a v případě potřeby si žádá o zpracování aktuálního znaleckého posudku. Statistiky ukazují, že z žadatelů o PP nyní uspěje zhruba 40 procent, přičemž dříve toto číslo dosahovalo až 60 procent.

Jak jsme již výše zmínili, pro zefektivnění rozhodování soudu o podmíněném propuštění a užší provázání vězeňské a post-penitenciární péče realizuje Probační a mediační služba ve spolupráci s Vězeňskou službou ČR od roku 2008 projekty zaměřené na rozvoj komisí pro podmíněné propuštění (Komise pro PP). Činnost Komisí pro PP je nyní zajištěna v 18 věznicích ČR (projekt s názvem Křehká šance II realizovaný prostřednictvím ESF do r. 2020).

Komise pro PP zajišťují, že podmínky pro propuštění vězněných osob jsou profesionálně posouzeny a pro účely rozhodnutí soudu vytváří doporučení k rozhodnutí o podmíněném propuštění. V případě doporučení podmíněného propuštění je vytvořen návrh opatření, která mají ve zkušební době podmíněného propuštění snížit riziko recidivy pachatele, zohlednit potřeby oběti a zvýšit bezpečnost veřejnosti. V případě nedoporučení komise popisuje zjištěná rizika návratu odsouzeného na svobodu, která nelze ošetřit žádným z dostupných opatření. Stávajícími členy tříčlenné Komise je zástupce PMS, Vězeňské služby ČR a odborné veřejnosti (nejčastěji sociální kurátoři a další odborníci).

PMS chce ve spolupráci s dalšími justičními partnery dosáhnout stavu, kdy komise pro PP budou v ČR v zákoně institucionalizovány. Tento návrh je součástí diskuse o potřebnosti přijetí legislativních změn institutu podmíněného propuštění a procesu jeho projednávání. Dle našeho názoru je potřeba proces projednávání žádostí o podmíněné propuštění více diferencovat. V případech méně závažné trestné činnosti například připravit možnost podmíněného propuštění po odpykání zákonem stanovené části trestu ve vězení za současného automatického uložení dohledu nebo EMS.

Neplatiči výživného

V této chvíli je ve vězení téměř tisíc odsouzených, kteří opakovaně neplatili výživné, ale jiné trestné činnosti se nedopustili. Nebezpečnost propuštění těchto lidí na svobodu je pro společnost menší než u pachatelů odsouzených za jiné trestné činy. Jejich propuštění na svobodu a omezení jejich svobody jiným způsobem (např. dohledem EMS nebo uložením určité povinnost) zvyšuje pravděpodobnost toho, že dlužné výživné uhradí a do budoucna se tohoto chování vyvarují. V případě neplnění této povinnosti je pak jejich návrat zpět do výkonu trestu možný.

V této souvislosti PMS klade důraz na to, aby pachatel, který se má po podmíněném propuštění z vězení podrobit dohledu (v zahraničí je pro tento účel používán pojem parole) byl do přípravy na propuštění aktivně zapojen již v době, kdy je ve vězení. Pachatel musí být v průběhu věznění intenzivně veden k přípravě na moment propuštění, a to v úzké součinnosti věznice a dalších státních a nestátních subjektů včetně PMS. Souběžně musí justice nabízet pomoc a podporu obětem trestných činů.

Aktivní příprava vězněného na propuštění a následné podrobení se intenzivní kontrole a vedení PMS v případě podmíněného propuštění je v zahraničí osvědčenou praxí, která vede k minimalizaci rizika recidivy a zvyšuje pravděpodobnost úspěšné reintegrace pachatele do života na svobodě. PMS ve spolupráci s Vězeňskou službou ČR připravila a nyní realizuje ve vybraných věznicích program, ve kterém se pachatelé učí rozumět potřebám a obavám obětí a pochopit dopady jejich činu na život oběti a jejich blízkých (program U Matter Too - Vnímám i tebe – inspirovaný zahraničním programem Victim Impact Training).

Zařízení „na půl cesty“

Jak již jsme zmínili, Kanada, Norsko, Velká Británie, ale třeba i Belgie, Holandsko nebo Nový Zéland jsou země, kterými se v tomto směru můžeme inspirovat. Od těchto zemí se můžeme učit i v oblasti přípravy vězňů na návrat na svobodu a efektivní post-penitenciární péče, která je v Česku stále ještě v plenkách. Chybí nám především zařízení „na půl cesty“, ať už ve formě probačních domů, programových center a dalších zařízení, jejichž vyškolení pracovníci by dohlédli na čerstvě propuštěné vězně a zároveň jim pomohli v oblastech, které potřebují po návratu na svobodu urgentně řešit. Jednoduše řečeno si propuštění z vězení potřebují zajistit stabilní bydlení a zaměstnání, legální a pravidelný zdroj příjmů, naučit se hospodařit s penězi a postupně řešit často vysokou zadluženost. Stejně tak si potřebují vytvořit nebo obnovit podporu blízkých osob, tj. rodiny nebo jiného blízkého člověka.

Stále v plenkách je u nás rozvoj systému dobrovolnictví a mentoringu v této oblasti, ačkoli ze zahraniční zkušenosti víme o účinnosti této služby a jejího vlivu na snížení recidivy. Výzkumy i praxe ukazují, že největší riziko pro obnovení páchání trestné činnosti po propuštění je v prvních třech až šesti měsících. Právě na tuto dobu se soustředí probační domy a jiná specializovaná zařízení, která fungují v cizině.

V Česku jejich péči často suplují nestátní neziskové organizace, jejichž činnost je ale závislá na nejistých grantových a dotačních příjmech. Systémovým řešením ze strany státu, které je popsáno ve vládou schválené Koncepci rozvoje probace a mediace do roku 2025, je zavádění probačních domů a programových center do české justiční praxe. Tím není snížena významnost stávající práce neziskových organizací v této oblasti, ale naopak je jejich činnost doplněna a zajištěna větší dostupnost programů na úrovni jednotlivých okresů."


V seriálu Tresty budoucnosti vyšlo:

1. DÍL: Domácí vězení i peněžité sankce pachatele opravdu zasáhnou, podmíněné tresty ne

2. DÍL: Každý vězeň stojí ročně stovky tisíc. Česko jich má nadprůměrně a zbytečně moc 

3. DÍL: Pracuje jen necelá polovina vězňů a do věznic se příliš často vracejí

4. DÍL: Peněžité tresty mohou státu přinést miliony, soudci je ale nařizují pořád málo

5. DÍL: V domácím vězení je jen zhruba 100 lidí. Na náramky se čekalo deset let

6. DÍL: Tomáš Řepka si díky prospěšným pracím odsedí kratší dobu. Jak tento trest funguje?

7. DÍL: Zapletli jste se do fotbalové bitky? Na stadion se nemusíte podívat až deset let

8. DÍL: Posílat neplatiče výživného do vězení nedává smysl, říká šéf Nejvyššího soudu Pavel Šámal

9. DÍL: Zákaz Facebooku za nadávky a šíření poplašných zpráv? Problém by byl s kontrolou, shodují se experti

10. DÍL: Přijít o řidičák a auto nestačí, viníci autonehod by se měli učit zodpovědnosti při řízení

11. DÍL: Nadávali jste Židům? Za trest se dívejte na děsivé záběry z koncentračních táborů a čtěte Lustiga

12. DÍL: Pomlouvali jste někoho? Za trest budete muset všem říct, jaká je pravda

13. DÍL: Trest smrti nejhorší kriminalitě nezabrání, může naopak vést k brutálním zločinům

Benda: Trest smrti za terorismus či válečné zločiny by byl spravedlivý

14. DÍL: V kauzách typu Davida Ratha by měl povinně propadat majetek, říká pirát Michálek

Ochráncům dlužníků by mohlo vadit i častější ukládání peněžitých trestů, říká Tomáš Sokol

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud