Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vítejte v české legislativě: ministerstvo financí připravilo paskvil i zákon roku. Komentář Jana Januše

Vítejte v české legislativě: ministerstvo financí připravilo paskvil i zákon roku. Komentář Jana Januše

Ministerstvo financí se chlubí druhým místem v anketě Zákon roku, a to za zákon o platebním styku. První cenu v této anketě však získal nález Ústavního soudu rušící podstatnou část zákona o evidenci tržeb. A i tento legislativní počin je z letenské dílny resortu. Fakticky tak ministerstvo financí sepsalo nejlepší zákon roku, ale zároveň svého času zadělalo i na ten úplně nejhorší. Smutně to ilustruje kvalitu české legislativy.

Ocenění nálezu k EET, který vyhrál v hlasování stovek podnikatelů, není nijak překvapivé. Minimálně jeho jádro totiž od prosince loňského roku, kdy jej Ústavní soud vyhlásil, ocenila celá řada expertů. „Vlastně tu zkratku, že jde o nález o EET, nerad slyším. Jeho dopad je určitě širší. Týká se také celé řady nyní projednávaných zákonů. Za nejdůležitější považuji zdůraznění toho, že stát musí sledovat dopad regulace na různé typy subjektů a zohledňovat, že to, co je pro některé únosné, může být pro jiné likvidační,” říkal v rozhovoru pro INFO.CZ Tomáš Babáček partner kanceláře Deloitte Legal, která anketu Zákon roku organizuje.

Místopředseda České advokátní komory Robert Němec připomíná i to, že Ústavní soud nastavil „limity pro nepřiměřený státní zásah do soukromé sféry, když zrušil povinnost uvádět na účtenkách daňové identifikační číslo poplatníka (DIČ), které v případě, kdy jde o fyzickou osobu, obsahuje rodné číslo. Jak říká, při regulaci podnikatelské sféry je totiž vždy nutné zachovávat základní ústavní principy a respektovat základní lidská práva. Další odborníci se ale nad tímto postupem Ústavního soudu pozastavují, v jiných případech je totiž nutné DIČ používat i nadále, což není úplně logické.

Ale i mnozí z těch, kteří Ústavní soud za jeho jednotlivé kroky směrem k EET kritizují, by se s předpisem celkem rázně vypořádali. Například známí pražští akademici Marek Antoš, Josef Vedral a Jan Wintr na březnovém semináři na pražské právnické fakultě říkali, že by jako ústavní soudci patrně celý zákon zrušili. Antoš a Wintr s odkazem na porušení jednacího řádu Poslanecké sněmovny při jeho projednávání, Vedral pak prý ještě s propracovanější argumentací.

Obecně ale vyšel Ústavní soud podnikatelům opravdu výrazně vstříc. A všímá si toho i prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý: „Na podnikatele se valí stále větší a větší množství právních předpisů, které jim namísto usnadňování podnikání spíše hází klacky pod nohy. Nejsem proto nijak překvapen, že si podnikatelé za zákon roku vybrali nález Ústavního soudu. Je zcela v souladu s heslem, které na Hospodářské komoře dlouhodobě prosazujeme, a to: EET ano, ale..."

Chceme regulaci podporující podnikání

Zkrátka, i když odhlédneme od hodnotových postojů, ministerstvo financí to za právní úpravu EET hodně schytává. Anketa Zákon roku kritice nasadila korunu, byť paradoxně v jejím předchozím ročníku právě zákon o elektronické evidenci tržeb skončil na druhém místě, a to v pozitivním slova smyslu jako „narovnání podnikatelského prostředí a zefektivnění státní správy”. Paradoxní.

Ani kvůli letošnímu Zákonu roku ale nemusí ministerstvo financí jen smutnit. Se svým zákonem o platebním styku totiž obsadilo druhé místo, tentokrát už zase zcela v pozitivním vyznění. Přitom jde rovněž o regulaci, ale o regulaci otevřenou, nabízející další podnikatelské možnosti a odrážející, že se píše 21. století a digitální ekonomika je součástí života nás všech. Samozřejmě by se ale našly i  protichůdné názory.

„Platební služby se otevírají novým hráčům a inovacím. Klienti bank budou např. fintech firmám moci zpřístupnit údaje ze svých účtů k využívání nových služeb, třeba aplikací pro řízení výdajů. Konkurenční prostředí zřejmě povede i banky ke snaze zatraktivňovat své produkty. Je to příklad regulace, která byznys nedusí, ale podněcuje k inovaci,” zdůvodnili organizátoři ankety tuto nominaci.

Loterie se zákony

Letošní třetí místo je tak trochu smutné. Hlasující vybrali novelu stavebního zákona, která je vesměs hodnocena pozitivně, ale stejně se v ní nepodařilo naplnit všechny původní plány a vyřešit všechny problémy, které řešit mohla. Rozpaky úplně nezakrývá ani Vladimír Dlouhý: „Rovněž mě těší, že členové Hospodářské komory si za zákon roku vybrali novelu stavebního zákona. Novelu nepovažuji za zcela ideální, ale domnívám se, že povede k významnému zjednodušení a ulehčení povolování staveb i procesu jejich vlastní realizace.” 

To všechno v situaci, kdy už se mluví o zcela novém stavebním zákonu. Ve stejný den, kdy Deloitte Legal, vyhlásil výsledky Zákona roku, uvedl šéf Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák na žofínském fóru, že na přípravě nového stavebního zákona musí daleko intenzivněji spolupracovat všechny dotčené resorty, ministerstvo dopravy, ministerstvo pro místní rozvoj i ministerstvo životního prostředí. Alespoň tak jej citoval twitterový účet svazu.

Iniciativu ale začal vyvíjet také pražský magistrát, možná tak vzniknou rovnou dva návrhy nového předpisu. Proč spojovat síly, když je můžeme rozdělit? Proč už tak složité práce při sepisování právní úpravy ještě nezkomplikovat tím, že dva budou dělat totéž, ale nebude to totéž? Můžeme to dál ironizovat, můžeme se tomu smát. Ale až jednou budeme potřebovat třeba stavební povolení, možná na to všichni doplatíme. Třeba ale také ne.

To je to nejhorší – nevíme. Česká legislativa je totiž jedna velká loterie. Nikdy netušíme, jestli s novou právní úpravou vyhrajeme, nebo prohrajeme. Můžeme si také vypomoci gastronomií. Vysněné jídlo může v našich představách chutnat skvěle, při jeho skutečné přípravě se ale smíchá tolik různých přísad, ale také náhražek a dochucovadel, že už se nedá jíst. 

Právní pravidla musí být přesná, nic by nemělo být loterii vzdálenějšího. Můžeme vršit další a další příklady toho, kdy tomu tak není. Ostatně GDPR je také dobrým adeptem na zdrbnutí. Ale nejlepší by bylo pořádně uklidit kuchyň, náhražky i dochucovadla vyházet a začít vařit zase jednoduše.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1