Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vozil důstojníky SS i významné soudce a advokáty. Na právech po 13 letech spouští páternoster

Vozil důstojníky SS i významné soudce a advokáty. Na právech po 13 letech spouští páternoster

Pražskou právnickou fakultu čeká dnes večer událost desetiletí. Po 13 letech se znovu spustí takzvaný paternoster neboli oběžný výtah. Jeho rekonstrukce vyšla na téměř 10 milionů korun, přispěla na ni například i bývalý ministryně školství a advokátka Petra Buzková nebo advokátní kanceláře PRK Partners či Dentons. Výtah, kterým se během druhé světové války nejspíše projížděli i důstojníci SS, se znovu rozpohybuje v 19:00 hodin. Jen o související facebookovou událost má zájem přes tisíc lidí.

Pražská právnická fakultě byla dostavěna na začátku 30. let minulého století. „Oběžný výtah byl vyroben přímo pro budovu fakulty a byly dva, na každé straně jeden. Místo prvního se udělal klasický výtah, při rekonstrukci jsme vyměnili původní motor a hnací ústrojí,” popisuje děkan fakulty a právní historik Jan Kuklík. Původní hnací ústrojí bude podle něj nyní vystaveno, stejně jako dvě z historických kabin.

Nová budova ale sloužila právníkům jen několik málo let, brzy ji totiž zabrali nacisté a udělali z ní velitelství SS. Oběžné výtahy podle všeho fungovaly i v této době. „S největší pravděpodobností se ve výtahu důstojníci SS vozili,” potvrzuje profesor Kuklík.

Po druhé světové válce se ale na fakultu vrátili juristé a výtahy opět sloužily jim. A to až do roku 2005, kdy výtah přestal z technických důvodů jezdit. Během jeho historie se jím tak projela celá řada vlivných právníků.

Absolventi hrdí na svou alma mater

Rekonstrukce vyšla podle děkana na zhruba 10 milionů korun. Asi tři čtvrtiny částky zaplatila fakulta podle něj ze svých investičních fondů, na zbylou částku sehnala sponzory. „Celkem jsme spolu s příspěvkem Nadace ČEZ vybrali téměř 2,4 milionu korun,” dodává profesor Kuklík.

Mezi dalšími dárci, kteří podle souvisejících webových stránek přispěli více než 10 tisíci korun, se objevili kromě řady akademiků například také Česká advokátní komora, velké advokátní kanceláře PRK Partners či Dentons nebo advokátka a bývalá ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Petra Buzková a kancelář VKS Legal, v níž je partnerkou.

Petra Buzková svou motivaci zapojit se do sbírky popsala pro INFO.CZ: „Na podzim loňského roku se v budově Právnické fakulty konal sraz absolventů ročníku 1986-89. Při té příležitosti nás děkan fakulty, pan profesor Kuklík, který je rovněž mým spolužákem, požádal o příspěvek na rekonstrukci paternosteru. Protože jízda tímto paternosterem rozhodně patřila mezi  studentské kratochvíle, na které ráda vzpomínám, domluvila jsem se s ostatními partnery naší advokátní kanceláře, kteří oba jsou také absolventy pražské právnické fakulty, že naše advokátní kancelář na rekonstrukci přispěje. Jsem moc ráda, že jsme mohli pomoci tomu, aby paternoster byl opět funkční.”

Souznění s vlastní alma mater sehrálo roli i v případě kanceláře Dentons, která se podle vedoucího partnera pro Českou republiku Ladislava Štorka snaží vhodným způsobem podporovat všechny místní právnické fakulty: „V pražské kanceláři navíc stále působí většina právníků, kteří vystudovali práva na pražské fakultě. Cítíme tedy osobně velkou loajalitu k naší alma mater, kde navíc řada našich současných kolegů působí v roli pedagogů. Myšlenka obnovit paternoster nás zaujala i proto, že je to zařízení unikátní, ryze praktické a v době svého vzniku bylo velmi inovativní, přičemž naše právní firma má inovace v krvi. 

A podobnou motivaci měli také v PRK Partners. „Paternoster na právnické fakultě je pro nás absolventy řekněme citovou záležitostí. Úžasná tradice, se kterou jsme užili spoustu nezapomenutelné zábavy. A domnívám se, že s trochou nadsázky můžeme otevřenost a „nekonečnost” tohoto technického unikátu přirovnat k akademické svobodě, jejímu trvání a kontinuitě,” říká Jan Kohout, partner kanceláře.

Kdy se projet oběžným výtahem?

I díky jejich příspěvkům tak dnes večer čeká právnickou fakultu veká sláva. Doprovodí ji například koncerty studentských kapel, prohlídky fakulty nebo třeba přednáška právního historika Vladimíra Kindla nazvaná 670 let od založení fakulty.

Podrobnosti se dočteme v související události na Facebooku: „Těšit se můžete na spoustu zajímavostí a kuriozit, kterých v historii naší fakulty není málo! Víte například, že práva byla fakultou, která se od pražského vysokého učení v roce 1372 odtrhla a současná pečeť Univerzity Karlovy byla nejspíše pečetí právnické univerzity? Nebo že vedle české právnické fakulty existovala i německá právnická fakulta, která měla sídlit na druhé straně dnešního náměstí Curieových?”. Přednáška se uskuteční od 18:00 hodin v místnosti číslo 38.

Na fakultě tak bude večer nejspíše narváno. Paternosterem se ale můžete projet jinde. „Počítáme, že bude jezdit při otevření budovy v „hlavní sezoně” semestrů. V noci a o prázdninách ne. Ale to ještě upravíme podle zkušeností ze zkušebního provozu,” říká Jan Kuklík.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1