Vyšetření jen u spádového lékaře? Nesmysl, můžete jít ke komukoliv, radí expertka | info.cz

Články odjinud

Vyšetření jen u spádového lékaře? Nesmysl, můžete jít ke komukoliv, radí expertka

Nic jako spádová nemocnice už neexistuje. Lékaře si můžete vybrat dle libosti, na vašem bydlišti nezáleží, jde o kapacitu, vzdálenost a smlouvu s pojišťovnou. Pokud si nejste jisti svými právy, vyžádejte si v nemocnici ústavní řád a v klidu si v nich udělejte pořádek. Také máte právo na druhý názor. To jsou jen některé základní postřehy související s naším zdravím a právy, kterými disponujeme. „Zvykově tu přežívá pocit, a to i na straně pacientů a části zdravotnického personálu, že jakmile přijdu do zdravotnického řízení, jsem osobou s lehce sníženou mentální kapacitou a svéprávností. Zdravotníci třeba argumentují tím, že na osoby od určitého věku křičí, protože mají právo předpokládat, že neslyší. To ale není úplně správný argument,” říká v rozhovoru pro INFO.CZ expertka na zdravotnické právo Olga Sovová, která působí jako docentka na Policejní akademii a také v Centru zdravotnického práva pražské právnické fakulty.

Co řeší v souvislosti s lidským zdravím právníci nejčastěji?

I když medicína stále více sází na progresivní technická řešení, nejčastěji se pořád řeší vztah lékaře a pacienta a přístup k lékařské péči. Většina lidí se totiž domnívá, že od lékaře odejdou v lepším stavu, že jim medicína zvýší kvalitu života.

Problémy bývají například s tím, že pacient není dostatečně poučen. Dlouhodobá léčba obvykle ovlivní kvalitu života. Neříkám, že zhorší, ale ovlivní. Každý lék má vedlejší účinky. Spíše je to systémový problém. Třeba z obavy před možnými žalobami lékaři přikročí k takzvané defenzivní medicíně. Je to i ekonomický problém, protože se opakovaně provádějí různá vyšetření a dochází k nim tak častěji, než by bylo nutné. Také se stává, že kvůli tomu, aby nešel pacient jinam, není dostatečně poučen o možnostech jiné léčby, o možnostech druhého názoru a také o možné změně kvality života v důsledku léčby.

Problém také jistě je, že poučení mnohdy dostaneme na hustě popsaném papíře s tím, že to ani nemusíme číst, ale měli bychom to rychle podepsat…

To je velký problém. Často si kladu otázku, jakou právní a faktickou hodnotu takové poučení má a zda by případně nemohlo být zpochybněno. Pacient je ve stresu, i pokud jde o plánovaný zákrok. V těchto případech bych se přimlouvala se za to, aby měl pacient možnost si poučení přečíst v klidu a doma. Zažila jsem poskytovatele zdravotních služeb, kde pacienti dostávali poučení dopředu, latinské výrazy byly vysvětleny a lékař si našel čas na 15 až 20 minut, aby toto poučení pacientovi ještě dále vysvětlil.

Napadají pacienti, že nebyli dostatečně poučeni?

Soudy to řeší. Nejvyšší soud říká, že poučení nemá být bezbřehé, ale že se musí přihlédnout nejen k obecným rizikům léčby či zákroku, ale také k individuální osobnosti pacienti. Například v mém případě by musel lékař při zákroku v oblasti krku přihlédnout k tomu, že se živím hlasem a poučit mě v tomto ohledu více než někoho jiného. Jinak bych se mohla domáhat například náhrady za ztížení společenského uplatnění, pravděpodobně by to znamenalo, že bych musela omezit advokátní činnost a pedagogickou aktivitu. Samozřejmě by ale také záleželo na příčinné souvislosti a na tom, jak časté toto riziko je.

Problém je také to, že u nás se tato poučení fakticky i právně stále přenášejí na konkrétního ošetřujícího lékaře. Možná by bylo vhodné zvážit i přenesení této povinnosti u složitějších případů na někoho jiného, třeba na vedoucího lékaře či primáře, klidně za účasti právníka dané nemocnice nebo třeba pracovníka pro komunikaci. I ti mají povinnou mlčenlivost a mohou pomoci také se srozumitelností vysvětlení. Pacienti si ale na druhou stranu někdy pletou asertivitu a agresivitu. Buď se vůbec neptají, i když tu možnost mají, nebo jsou agresivní a ženou druhou stranu do defenzivy. Základem je tak pořád komunikace.

Problémem je patrně také nedostatečná osvěta. Lidé si neuvědomují svá práva a mnohdy je nenapadne, že si třeba poučení mohou vyžádat dříve…

Každý poskytoval zdravotních služeb má povinnost mít viditelně zveřejněný ústavní řád, který obsahuje základní práva a povinnosti pacientů. Základní radou tak může být vyžádat si tento ústavní řád a přečíst si, na co všechno mám právo. Vzhledem k tomu, jak se u nás lidé starají o svůj zdravotní stav, je osvěta skutečně na poměrně nízké úrovni. Z dat Ústavu zdravotnických informací vyplývá, že jsme ve spodní části žebříčku evropských zemí. Osvěta by se tak neměla týkat jen práv pacienta, ale i jeho povinností. Například aby věděli, že se na jedné straně mohou ptát a že mají právo na druhý názor, na straně druhé, pokud s léčbou souhlasí, musí dodržovat léčebný režim. Vhodné jsou také různé vzdělávací akce pro veřejnost, určitá komunitní osvěta. Přimlouvala bych se ale i za to, aby se zvyšovalo rovněž vzdělávání lékařů a dalších pracovníků ve zdravotnictví v oblasti práva.

Proč se o své zdraví a o svá související práva staráme tak málo?

Zvykově tu přežívá pocit, že jakmile přijdu do zdravotnického řízení, jsem osobou s lehce sníženou mentální kapacitou a svéprávností, a to i na straně pacientů a části zdravotnického personálu. Ti třeba argumentují tím, že na osoby od určitého věku křičí, protože mají právo předpokládat, že neslyší. To ale není úplně správný argument. Přenáší se to z generace na generaci. Vysvětluji si to také tím, že nemáme jasně upravená pravidla, co je z hlediska financování péče hrazená z veřejného zdravotního pojištění a co už si pacient hradí nebo měl by si hradit sám. Když si někdo myslí, že je všechno zadarmo a nevidí náklady, řekne si, on se o mě stát postará.

Řekněme ale že pacient má důvodný pocit, že se k němu lékař nechová tak, jak by měl. Třeba je k němu praktik při vyšetření hrubý, nebo příliš apatický. Co může dělat? Podat na lékaře stížnost?

Nejsem příliš velkou přítelkyní stížností. Pořád je nejdůležitější důvěra. Pokud lékaři nedůvěřuji, mohu si svobodně vybrat jiného. Když to nejde, nebo by už na to bylo pozdě, snažila bych se to nejprve řešit na úrovni nadřízeného či poskytovatele zdravotních služeb. A až následně bych podala stížnost na Českou lékařskou komoru a případně jako krajní řešení i soudní žalobu. Ta je ale emocionálně i finančně náročná. Je ale potřeba se na to podívat i z druhé strany, po bitvě je každý generál, později vše vypadá jinak, než když stojí lékař v tváří v tvář problému i třeba s vědomím, že nemá dostatečné vybavení.

Problém stížnosti na lékařskou komoru není v její neochotě to řešit, ale spíše v tom, že oznamovatel není účastníkem řízení, a tak se maximálně dozví, zda je lékař vinen, nebo nevinen. Nezakládá mu to také právo na žádné odškodnění a stížnost také nestaví běh promlčecích lhůt třeba na občanskoprávní žalobu. Stížnost je tak spíše upozorněním a případně podpůrným důkazem u soudu.

Takzvaná spádovost lékařů a nemocnic už tedy neexistuje?

Byla zrušena, můžete si vybrat jakéhokoliv lékaře či nemocnici. Musíte k tomu ale přistupovat reálně. S lékařem je dobré se vždy dopředu dohodnout, jak praktik, tak ambulantní specialista mohou být přetíženi nebo nemají smlouvu s příslušnou pojišťovnou či praktik nemůže s ohledem na vzdálenost zajistit návštěvní službu. To je důvod k odmítnutí pacienta. Lékař, který pracuje v obvodě, v němž pacient bydlí, ho však obvykle neodmítne. To pořád jako zvykové právo platí. Můžete se také obrátit na svoji zdravotní pojišťovnu, aby vám lékaře našla, například když to vypadá, že jsou všichni přetíženi. Neexistují ani spádové nemocnice, žádná by vás tak odmítnou neměla. Můžete ale dlouho čekat, u neakutní péče se tak vyplatí sjednat si schůzku předem. Akutní péči vám musí poskytnout každý lékař,a to i tehdy, pokud by neměl smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou.

V souvislosti se změnou občanského zákoníku a také s metodikou, kterou připravil Nejvyšší soud se řešilo odškodné. Jak nová pravidla hodnotíte?

Metodiku o odškodňování nemajetkové újmy jsme zkoušeli použít u poškození zdraví v případě dopravních nehod, nemohu ale říct, že by pojišťovny byly v tomto ohledu vstřícné, sdělují, že mají vlastní metody výpočtu. U soudců jde o věc úvahy, zda k metodice přihlédnou či ji použijí, nebo vyjdou ze své vlastní právní úvahy. Proti metodice nic nemám, ale spíše soudní praxe postupně vyřeší otázku jak přiznávat náhradu nemajetkové újmy.

Podle současných pravidel se jde domoci vyššího odškodného než dříve. Je už to v praxi znát?

To je sice pravda, ale záleží na konkrétním dokazování u soudu a konkrétním prokázání kvality života. Metodika paušalizuje a používá určitá klišé, v tom vidím její vadu. Rozlišuje například věkové skupiny, a tak osoby starší 50 let mají automaticky nárok na nižší odškodné. V konkrétním případě bylo možné i za předcházející právní úpravu se domoci slušně vysokého odškodného, sama rekodifikace a ani metodika tyto částky nezvýšila. Výše náhrady stále záleží na tom, kdo ji požaduje. Poškozený si stanoví, zda chce milion, nebo deset milionů. A musí soudu prokázat, proč chce tuto částku. Něco jiného je bolestné a další škody, které se dají přesně posadit do tabulky a spočítat. Tam došlo k posunu k lepšímu, tabulky jsou jednoznačné a mohou přinést i vyšší částky než dříve. Záleží ale na lékařském posudku a na konkrétním případu.

Jak často se propojuje zdravotnické právo s trestním postihem?

Toto propojení je dosti vysoké. V občanskoprávním řízení i u stížnosti musí dokazovat ten, kdo se něčeho domáhá. Trestní oznámení ale musí orgány činné v trestním řízení vyšetřit z moci úřední. Opatří tak základní důkazy, které má poškozený v ruce, i když se trestný čin nestal. Paradoxně tak první nebývá snaha dohodnout se mimosoudně, ale co nejrychleji podat trestní oznámení. Nejde ale jen o shromáždění důkazů, motivace spočívá také v určité formě zadostiučinění, tedy že viník bude potrestán, nebo se poškozenému případně dostane odškodného. Patrně by tak mnohdy postačila komunikace, omluva a lítost, a to i v případě, že zdravotnické zařízení nic nezavinilo.

Jaký má v této souvislosti dopad na zdravotnická zařízení zákon o trestní odpovědnosti právnických osob?

Zatím se o tom více mluví, než aby se v tom něco dělalo. Obávám se, že dříve, nebo později, přijde i vlna trestních oznámení na poskytovatele zdravotních služeb - právnické osoby a následně žalob. Mnoho z těch chyb je skutečně systémových. Jde zejména o nedostatečnou hygienu, nedostatečnou prevenci pádů, nevhodné používání omezujících prostředků či averzi vůči porodním plánům rodiček. Trestní oznámení tak zatím padají na fyzické osoby, nejčastěji na lékaře. Zvnějšku se ale  systémové chyby těžko odhalují.

Jak jste se osobně dostala právě k oblasti zdravotnického práva?

Víceméně náhodou. Původním povoláním jsem korporátní právník, v roce 1999 jsem ale měla velmi těžký úraz na lyžích, který mi znemožnil náročné pracovní vypětí. Nastoupila jsem tak do jednoho právnického nakladatelství, které mimo jiné vydávalo časopis Zdravotnictví a právo. Jako redaktorka jsem ho dostala na starosti, později jsem začala poskytovat související poradenství. Zaujalo mě to, líbila se mi ta interdisciplinarita. Věnuji se také právním otázkám sociální práce a všude v těchto profesích, stejně jako u advokáta, jde především o vztahy.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud