Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Za fake news by mohly hrozit pokuty. S trestním postihem ale opatrně, varují advokáti

Za fake news by mohly hrozit pokuty. S trestním postihem ale opatrně, varují advokáti

Trestní postih za fake news by měl přicházet jen výjimečně a v extrémních případech, myslí si předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra. A souhlasí s ním například i známí pražští advokáti Tomáš Sokol a Petr Toman. Prezident Unie státních zástupců Jan Lata ale v této souvislosti připomíná, že činy, které naplní znaky vymezené v trestním zákoníku, stíhány být musí.

„Trestní právo nemůže z hlediska podobného problému, jako jsou fake news, fungovat prostě proto, že hrozba trestem nefunguje,” citovali jsme slova Libora Vávry, pronesená na konferenci Fake news a propaganda. Svobodomyslná společnost by si podle něj vůbec neměla přát, aby se problémy jako fake news řešily, vyjma extrémních excesů, právě trestním právem. „V extrémních případech lze připustit použití trestního práva, ale opravdu výjimečně,” uvedl předseda Městského soudu v Praze.

Vzhledem k tomu, že jeho vyjádření vypadají celkem benevolentně, zeptali jsme si i několika dalších expertů na trestní právo, jaký mají na trestní postih fake news názor.

Svoboda projevu a svoboda po projevu

Známý pražský advokát Tomáš Sokol, který je rovněž prezidentem Unie obhájců a také místopředsedou České advokátní komory, respektovaného soudce v jeho postojích podpořil: „S doktorem Vávrou naprosto souhlasím. Nad rámec přitakání bych ještě dodal, že si rozhodně nepřeji, aby mne někdo chránil před nepravdivými zprávami tím, že je bude buď už předem selektovat, což jsem v minulosti zažil, anebo bude „selektovat“ ex post jejich šiřitele. Nejlépe ještě za pomoci trestního práva. Poměrně výstižně to vystihuje bonmot připomínající rozdíl mezi svobodou projevu a svobodou po projevu.”

„Nevidím ani žádný důvod proč by se právo mělo apriorně zabývat tím, že někdo veřejně lže. Anebo jinak, lze za fake news označit i volební program, je-li evidentně nereálný? Přijmout představu, podle níž budou soudci garantem pravdivosti veřejně šířených informací, by krom technického kolapsu soudnictví znamenalo jen jinou formu názorové totality.

Doktor Vávra má pravdu v tom, že právo se může nepravdivými informacemi zabývat a řešit jejich případné následky ve skutečně extrémních případech. Máme v trestním zákoníku trestný čin šíření poplašné zprávy, máme zde trestný čin pomluvy, o jehož důvodnosti se ostatně diskutovalo a máme i možnost obrany proti šíření nepravdivých informací zasahujících právo na ochranu osobnosti v rovině práva civilního,” argumentuje dále Sokol.

Bylo by to jako postihovat meteorology za chyby v předpovědi

Tomáš Sokol dále připomíná, že fake news jsou vesměs definovány jako nepravdivé zprávy na internetu: „Připadá mi irelevantní, jakým způsobem jsou nepravdivé zprávy distribuovány, podstatné je jestli se najde dost těch, kteří jim věří. Čímž chci naznačit, že problém vidím spíše na straně přijímače než na straně vysílače. Možná to nějak souvisí s aktuální představou, nemalé části lidí, podle níž na všechno, o čem se doslechnu, musím mít nějaký názor, nejlépe definitivní a pevný. Nechápu, proč si prostě nepřiznat, že to co čtu, je celkově mimo mé znalosti a že tedy na to žádný názor mít nebudu. Tím pádem si ani nebudu dělat žádný úsudek. Čímž mám vyřešeno asi 90 procent všech fake news, aniž by justice musela hnout prstem.”

„Představa, že by někdo chtěl po justici, aby skutečně řešila, které zprávy jsou pravdivé, které nepravdivé, které někdo šíří z blbosti, a které úmyslně, je naprosto nesmyslná. Občanský zákoník v některých případech dává hloupost na roveň nedbalosti, protože důsledky jsou stejné. Měřeno stejným metrem bychom mohli postihovat i meteorology za to, že jsme dnes zmokli, ač oni včera nedbale ohlásili slunečno. Už vůbec pak roli, jakéhosi ex post cenzora, nelze přidělovat orgánům činným v trestním řízení a tak, jak jsem naznačil na začátku, fakticky vytvářet jakousi ex post cenzuru.”

Tomáš Sokol se v této souvislosti také ptá: „V čem se ostatně lži šířené internetem liší od lží šířených pomocí televize? Co třeba zmíněné předvolební sliby? Již mnohokrát jsem si při sledování zvlášť pitomých předvolebních nápadů říkal, že na tohle se nemůže nikdo chytit a pak nevěřil svým očím a uším, když se sečetly hlasy. Ale mělo by se tohle také řešit u soudu?”

„Myslím, že chápu, co zneklidňuje ty, kteří hledají nějaké řešení, ale kolektivní hlupáctví, kterému se s takovou rozkoší davy oddávají, nemůže řešit justice, tím méně pak trestní právo. V Reflexu nedávno citovali Marka Turnbulla, šéfa oddělení Cambridge Analytica Politicy Global, který měl říct, že: „Nemá smysl vést předvolební kampaň pomocí faktů, protože ve skutečnosti je to vše jen o emocích.“ Jestli tohle řekl, měl naprosto pravdu, ale pro Boha, tohle přece není problém justice!” uzavírá svůj pohled na fake news Sokol.

Raději vysoká finanční sankce?

Podobně odpovídá rovněž advokát Petr Toman, který je taktéž členem vedení České advokátní komory a prezidia Unie obhájců: „S názorem doktora Libora Vávry se ztotožňuji. Nejsem celoživotně zastáncem trestní represe za každou cenu. Nedomnívám se, že jakýkoliv společenský nešvar musíme řešit okamžitou formulací nové skutkové podstaty nebo zpřísněním trestní sazby skutkové podstaty již existující, ač je to politicky velmi líbivé. Chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, tedy že trestní postih má přijít až tehdy, když není jiného adekvátního řešení, platí i v tomto případě.”

„Ostatně i doktor Vávra poukazuje na trestné činy, o nichž by šlo v souvislosti s právním posouzení fake news uvažovat už nyní: nejen pomluva podle paragrafu 184 trestního zákoníku (jakkoliv se dlouhodobě domnívám, že by měla být z trestního zákona vypuštěna) nebo šíření poplašné zprávy podle paragrafu 357 trestního zákoníku, ale podle okolností i křivé obvinění podle paragrafu 345, poškození cizích práv podle paragrafu 181 a další. Pokud by se potřeba postihu fake news ukázala skutečně naléhavou, doporučoval bych spíše formulaci nového správního deliktu s vysokou finanční sankcí, než k formulaci nové skutkové podstaty trestného činu.”

Zamýšlíme se i nad jinými prostředky postihu?

Advokát Tomáš Gřivna, který je zároveň docentem na pražské právnické fakultě a také členem prezidia Unie obhájců, pak naráží na problém definice fake news a jejich nejasné vymezení. „Fake news, které mají závažnější dopady do soukromého života osob (typicky pomluva) nebo ohrožují řádné fungování společnosti (typicky poplašná zpráva), lze již dnes postihovat podle norem trestního práva. Jestli se tak děje, je věc jiná. Trestní právo není jediným prostředkem reakce na společensky škodlivá jednání.”

„Proto je třeba si nejprve ujasnit, zda konkrétní jednání má znaky trestného činu nebo jiného deliktu. Pokud tomu tak není, a jednání tohoto druhu vykazují společenskou škodlivost, je nutné se primárně zamyslet nad tím, zdali k postihu takového jednání by nestačily prostředky jiného právního odvětví než trestního práva a teprve při záporné odpovědi, uvažovat nad jeho kriminalizací. Mám takový pocit, že se vždy automaticky volá po širší kriminalizaci, bez potřebné analýzy, jak jsem ji naznačil,” uvádí Tomáš Gřivna.

Prezident Unie státních zástupců Jan Lata pak připomíná základní pravidlo:„Pokud obsah konkrétní „fake news“ naplní skutkovou podstatu některého trestného činu (jak už bylo řečeno, do úvahy nejspíš přichází šíření poplašné zprávy nebo pomluva), tak je Policie a státní zástupce povinen konat a nemá prostor pro úvahy, zda je stíhání vhodné či nikoliv. V českém trestním řízení platí zásada legality a nikoliv oportunity, a proto jsou státní zástupci obecně povinni stíhat každý trestný čin, o kterém se dozví. Ovšem ne každá „fake news“ musí být trestným činem.”

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1