Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Začneme žalovat šmejdské boty, rozpadající se oblečení a ošizené jídlo. Hromadné žaloby jako zbraň hromadného ničení šuntů

Začneme žalovat šmejdské boty, rozpadající se oblečení a ošizené jídlo. Hromadné žaloby jako zbraň hromadného ničení šuntů

Zažili jsme to všichni. Boty, kterým se prodřela podrážka po dvou nošeních a prodejce zamítl jejich reklamaci s tím, že je nemáme nosit na chodníku. Kalhoty, na nichž se po jednom praní objevily ošklivé mapy. Nechutná jídla bez základních a určujících surovin. Podivné hotely, které jako ty fotografiích nemohly vypadat vůbec nikdy. Většinu z nás to rozčilovalo, ale ničeho jsme se nedomohli. Soudit se kvůli pár stokorunám se nám totiž nechtělo. Brzy by se však mohla situace změnit. Vláda ve středu schválila věcný záměr zákona o hromadných žalobách a náměstek ministra spravedlnosti Jeroným Tejc jej ve čtvrtek představil na sympoziu v širších souvislostech odborné veřejnosti. Tento týden tak byl právním pohledem jasně ve znamení hromadných žalob. Poprvé, ale jistě ne naposledy.

Spolu se zářezy do exekucí a insolvencí půjde možná o vůbec největší legislativní počin, který za sebou ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) zanechá. Nezůstávajme při zemi. Pokud se totiž podaří všechno tak, jak by mělo, hromadné žaloby celkově zkvalitní život v České republice.

V to doufá třeba i předseda sněmovního podvýboru pro ochranu spotřebitele Patrik Nacher (za ANO), který bude tlačit na to, aby se proces přijetí výsledného zákona oproti současným plánům ještě urychlil. Řekl to na čtvrtečním sympoziu Spotřebitelské spory a jejich řešení, akci Pražského právnického jara, jehož je INFO.CZ mediálním partnerem. 

Firmám, které schválně vyrábějí nebo prodávají nekvalitní zboží, protože vědí, že se zákazníkům  podle současných pravidel nikdy nevyplatí je žalovat, může rychle odzvonit. Ve chvíli, kdy budou existovat hromadné žaloby, se totiž tyto soudy naopak všem vyplatí. O nic se nebudou muset starat, vychytralou firmu si za ně podá někdo jiný. Oni pak jen dostanou peníze a s nimi i tolik potřebnou satisfakci.

Pět korun od každého Nováka v republice

Samozřejme je tohle ideální a možná spíše idealistický scénář. Hromadné žaloby ale mohou být skutečně ideálním nástrojem k řešení dosud neřešeného. „Když někoho připravíte o miliardu, nejspíš vám to neprojde, když 10 milionů obyvatel připravíte každého o stokorunu, asi vám to projde, ačkoliv ve výsledku je to úplně stejná částka, proč vám to projde, protože nikdo z těch, kdo bude připraven o 100 korun, ačkoliv je to nepříjemné, nebude utrácet čas a peníze se o tu stokorunu soudit. A to je v dnešní ekonomice celkem častá situace a my to pociťujeme jako selhávání práva,” uvedl Robert Pelikán po středečním jednání vlády.

Má pravdu, věcný návrh zákona ostatně v této souvislosti pracuje s termínem racionální apatie. Námaha, stres a také nutné výdaje spojené se soudem prostě za šuntové boty či jiné zbytnosti nestojí. Ale je to správně? Není. Ostatně jak se ptal na zmíněném sympoziu Pelikánův náměstek Jeroným Tejc, jde okrádat lidi v řádu stokurun či tisícikoun?

Nejspíše už chápete, v čem spočívá jádro hromadných žalob, a to aniž bychom se museli uchýlit k jediné definici. Můžeme si také pomoci filmovým příměrem. Pamatujete si, jak Jiří Sovák začal jako pan Novák ve filmu Co je doma, to se počítá, pánové… vybírat pětikoruny od všech Nováků v republice a myslel si, že zbohatne? Novákovi ale nakonec přijeli a vyřídili si to s ním ručně. Šlo o tak nízkou částku, že by u soudu neuspěli. Neexistovaly totiž hromadné žaloby. Trestněprávní rovinu teď nechme stranou.

Zbraň hromadného ničení šuntů

Jak by tedy měly hromadné žaloby fungovat? Vycházejme z věcného záměru a z informací od náměstka Tejce a pamatujme na to, že se všechna pravidla ještě mohou posouvat.

Poškození mohou v těchto případech vystupovat jako jedna skupina. Ta bude mít svého správce, povinně zastoupeného advokátem. A tito odborníci se o všechno postarají. Zdá se, že hromadné žaloby tak mohou představovat zbraň hromadného ničení šmejdských firem. Podle Tejce totiž nebudou určeny jen spotřebitelům, ale jejich prostřednictvím se mohou řešit také škody na životním prostředí, pracovní spory či nekalosoutěžní jednání.

Všechno to vypadá moc hezky. Tejc navíc tvrdí, že na hromadných žalobách ušetří rovněž stát (problému se totiž bude častěji věnovat jen jeden soudce, ti ostatní budou moci řešit jinou agendu a také se sjednotí rozhodování v celé republice) a dokonce i žalované firmy. Pokud soud prohrají, hradit budou jen jedny náklady řízení.

Nabízí se otázka, jestli stát nebude lidi chránit až moc. Zvláště, pokud bude skutečně zvolen princip, podle něhož budou spotřebitelé k hromadné žalobě automaticky připojováni a pokud se do iniciativy nebudou chtít zapojit, budou se muset odhlásit.

Podle Tejce tomu tak ale možná bude jen u bagatelních sporů, tedy tam, kde půjde o nejnižší částky. U vyšších sum se bude postupovat opačně, tam se budou lidé muset aktivně přihlásit. Jak na akci uvedla děkanka brněnské právnické fakulty Markéta Selucká, odborná literatura to prý přesně takto doporučuje.

I když nám může vadit, že stát bude alespoň v některých případech občany až moc vodit za ručičku, nedá se nic dělat. I kvůli tomu, že to přesně odpovídá současným trendům spotřebitelského práva.

Pozor na šikanózní hromadné žaloby

V onom ideálním či idealistickém scénáři jsme zatím vše namalovali jen černou a bílou. Hodné kupující na jedné straně a zlé firmy, prodávající šunty, na straně druhé. Samozřejmě ale nic černobílé nebývá. A tak hromadné žaloby dopadnou i na jinak zcela solidní firmy, které při svém podnikání prostě někdy přešlápnou. A nebo se alespoň bude zdát, že přešláply. Žalovány jistě budou také firmy, které soud nakonec vyhrají.

Je rovněž pravděpodobné, že hromadné žaloby zkusí uchopit také různí vykukové a zkusí si na nich postavit byznys, třeba i parazitující na slušných firmách. Správci skupin by totiž podle věcného záměru mohli inkasovat až 20 procent.

Soudě z Tejcových slov to vypadá, že ministerstvo si je těchto rizik vědomé a bude jim předcházet. Hromadné žaloby například hodlá připustit jen v případech, kdy nepůjde o takzvané zneužití práva. Hrát se bude rovněž o to, kdo ponese náklady sporu za žalující stranu do chvíle, než o něm rozhodne soud. A  vlastně i později, pokud skupina prostě prohraje. Bylo by fér, aby to byli právě ti, kteří mají věc na starosti a mohou na ni vydělat.

Ministerstvo musí zabránit tomu, aby se z hromadných žalob stala obdoba šikanózních insolvenčních návrhů a podobných skopičin. Ať tedy zákon o hromadných žalobách obsahuje raději více pojistek než méně.

Znovu si vyzkoušíme soudce 

Na hromadných žalobách si také znovu vyzkoušíme kvalitu soudců. Jeroným Tejc totiž zcela logicky říká, že nový institut na ně bude klást nároky.

Zákon bude, soudě zatím z jeho věcného záměru, na mnoha místech dosti obecný. A tak bude konkretizace pravidel právě v rukou justice.

Soudci budou například rozhodovat o tom, zda je počet poškozených dostačující k tomu, aby šlo hromadné žaloby využít. Díky takzvané vysvětlovací povinnosti mohou rovněž zjišťovat, kolik lidí je vlastně poškozených a o jak velké peníze v celé kauze jde. Alespoň pokud to všechno bude tak, jak se nyní předpokládá.

Tak ještě ten zákon

Na zmíněné akci zavedení hromadných žalob do českého právního řádu velmi výrazně podpořila třeba již zmíněná děkanka brněnské právnické fakulty Markéta Selucká. Právě ona použila příklad s botami. Říkala, že bychom je měli mít možnost nosit 24 měsíců, i když budou okopané a zničené. Ne ale zcela rozpadlé. A rovněž uvedla, že nejde jen o to, aby spotřebitelé měli právo žalovat, ale také o to, aby se mohli na soud obracet efektivně. „Spravedlnost, která přichází pozdě, již není spravedlností,” apelovala Selucká.

A to je nutné podtrhnout. Spotřebitelé postupně dostali, možná hlavně díky Evropské unii, nepřeberné množství různých práv, od podrobných informací až po možnost vracet v řadě případů zakoupené zboží. K čemu jim to ale je?

Přiznejme si, že tato práva jim - vlastně nám všem, nakupujícím - nejsou nic platná, když na druhé straně narazíme na někoho, kdo je prostě drzejší než my a zkouší, co všechno mu projde. Že právě v případě sporu české právo směrem ke spotřebiteli pokulhává, říkal i Patrik Nacher. A hromadné žaloby s tím mohou něco udělat.

Všem nám pomohou uplatňovat tato práva opravdu efektivně. Pokud se to tedy celé nějak nezvrtne, jak se to tak s legislativou také někdy stává. Uvidíme.

Tak jako tak, zatím jsme u věcného záměru. Tak teď tedy ještě ten zákon.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1