Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zásadní změny Ústavy? Není k nim žádný důvod, varuje dlouholetý ústavní soudce Vojen Güttler

Zásadní změny Ústavy? Není k nim žádný důvod, varuje dlouholetý ústavní soudce Vojen Güttler

Emeritní soudce Ústavního soudu Vojen Güttler, který působil na vrcholu justice přes 20 let, varuje před radikálními změnami Ústavy i před referendem o vystoupení z EU nebo NATO. „Byla by to jen otázka emocí těch, kteří vystoupit chtějí,” říká v rozhovoru pro INFO.CZ někdejší významný člen Klubu angažovaných nestraníků, který se na konci ledna stal právníkem roku v oblasti lidských práv a práva ústavního.

Debatuje se o různých změnách Ústavy. Mělo by se do tohoto základního právního dokumentu sahat?

Co do principu a co do podstaty ne. Mám za to, že se Ústava podařila, uvážíme-li, jak krátká doba byla na její zpracování. Vzpomínám si ale na ještě nedávné diskuse o tom, do jaké míry je Ústava legitimním aktem. Někteří lidé totiž tvrdili, že Ústava postrádá dokonalou legitimitu, protože byl úplně opomenut lid České republiky jako suverén. Tuto pochybnost vyslovili například profesoři Jičínský a Malenovský.

Existují však dva protiargumenty. V polovině roku 1992 bylo již téměř zřejmé, že se Československo rozdělí. Většina představitelů České republiky došla k závěru, že by bylo velmi nedobré, jestliže by tu vznikl nový stát, který by neměl Ústavu. Není to ale úplně dokonalý argument - států, které vznikly bez Ústavy, bylo v minulosti velmi mnoho, například USA. Druhý argument zní, že sice lid byl jako suverén opomenut, ale tento problém se spravil ex post. Po nabytí účinnosti Ústavy proti ní nikdo vážným způsobem neprotestoval. Byla obecně akceptována.

Není ale po 25 letech vhodný okamžik, aby byla Ústava zhodnocena a případně pozměněna?

Hodnocena být může, ale nezasluhuje si radikální změny. K zásadním posunům, nebo dokonce k vydání nové Ústavy, dochází tehdy, když dojde k zásadním změnám ve společnosti vůbec. A nic takového říct nelze. Nejsme v období Sametové revoluce a ani rozpadu Rakouska-Uherska.

O změnách ve stylu přeměny volebního systému na většinový nebo zrušení Senátu se tedy podle vás ani nemusíme bavit?

Bavit se můžeme o čemkoliv, ale výsledek této debaty by neměl být takový, že má dojít k nějaké takovéto změně. Na druhou stranu ale některé dílčí změny podpořit lze. Hovořil jste o Senátu. Ten má k projednání návrhu zákona schváleného Poslaneckou sněmovnou lhůtu pouze 30 dnů a to je šibeničně krátká doba.

Možnou změnu bych viděl také ve vztahu k Ústavnímu soudu. Jeho soudce může být jmenován vícekrát, není to ale šťastná úprava. Soudce by pak totiž mohl tendovat k názoru prezidenta republiky nebo Senátu, pokud by chtěl být znovu jmenován a schválen. Mandát by měl být jenom jeden, bylo by však namístě, aby netrval pouze deset let, ale například třináct nebo patnáct.

Jde ale ještě o jednu věc. Federální ústavní soud měl kompetenci vykládat Ústavu, tuto pravomoc  má také dnešní Ústavní soud Slovenské republiky, nikoliv ale ten český. Sice Ústavu vykládá dnes a denně, například v souvislosti s posuzováním ústavních stížností, ale není možné, aby o to některý orgán přímo požádal. Neexistuje na to ale jednotný názor. Osobně bych se k tomu přikláněl, ale s určitým chvěním v zádech. Na Ústavní soud už nyní přichází až příliš mnoho věcí, takto by mu ještě přibyla práce.

Jde tedy o situaci, kdy se loni chtěl prezident Miloš Zeman Ústavního soudu v souvislosti s tehdejšími kroky Bohuslava Sobotky (ČSSD) zeptat, zda demise premiéra skutečně znamená konec celé vlády?

Takové situace mám přesně na mysli. Tuto pravomoc bychom museli právně naformulovat, ale co do podstaty je to tak.

Ústavní rozměr má rovněž referendum, na kterém Poslanecká sněmovna možná najde potřebnou shodu… Má být v České republice v současné situaci přijat zákon o referendu?

Musel by to být ústavní zákon. Je to ale otázka osobního názoru. Ústava počítá s tím, že takový ústavní zákon může být přijat. Nebránil bych se tomu, aby takovýto ústavní zákon přijat byl. Ale bylo by nutné velmi pečlivě zhodnotit, o čem referendum nebude možné konat. Některé otázky by musely být vyňaty, zejména členství v Evropské unii a v NATO. Nelze podpořit argument těch, kteří tvrdí, že referendum se konalo i o vstupu, tak proč by nemělo být o vystoupení? To jsou pochopitelně dvě úplně jiné věci. Navíc jsme dnes i mezinárodně v daleko komplikovanější situaci než tehdy.

Široká veřejnost tedy není schopna tuto problematiku nahlédnout ve všech jejích aspektech?

Je to složitá problematika. Byla by to jen otázka emocí těch, kteří vystoupit chtějí. I když upřímně řečeno, s výjimkou KSČM, tomu u některých jiných odpůrců nerozumím, třeba SPD není tak čitelná.  

Ústavní soud ČR jste opustil téměř před pěti lety. V té době se jeho složení postupně proměňovalo, dnes mluvíme o takzvané třetí generaci Ústavního soudu. Jak ji hodnotíte?

Federální ústavní soud a první český, kterému se též říká Kesslerův, si byly dosti podobné. Ty další už se lišily. V čem je podle mě základní rozdíl? V těch prvních byla skupina nadšenců, kteří přicházeli z různých společenských vrstev a ústavní soudnictví teprve vytvářeli.  Ty další dva soudy měly jinou povahu. Jsou ryze právně odbornější, působí tam vynikající civilisté, trestní i správní právníci, i když nyní se musí na problémy dívat očima práva ústavního. Entuziasmus, který jsme zažívali před dvaceti lety, už tu samozřejmě nemůže být. Společnost se vyvíjela a nálada se změnila. Značnou roli tady hrálo i to, že postupem doby v České republice stále více rezonovaly otázky spojené s právy hospodářskými a sociálními, tedy i s ekonomikou. Ze začátku jsme je téměř na Ústavním soudu neřešili, s výjimkou otázek kolem nájmů bytů a daňové problematiky.

Ale vzpomínám si, že když se s námi loučil prezident Václav Havel ke konci jeho posledního mandátu a uvedl, že mu konvenuje, že jsme vždy byli poměrně jednotní, řekl jsem mu: „Pane prezidente, to je ale hudba minulosti. Jakmile přijdou věci hospodářské a sociální, zcela zákonitě se rozdělíme.” A k tomu také došlo u prvního soudu vedeného Pavlem Rychetským.

Máte na mysli například hlasování o zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví?

Například, šlo o celý tehdejší Topolánkův balík. Později se to ukázalo rovněž u církevních restitucí.   

Mluví se také o tom, zda současný Ústavní soud není více aktivistický, například pokud jde o jeho přístup k lidským právům. V této souvislosti se zmiňuje například současná ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková.

Doktorka Šimáčková je velmi aktivní, do určité míry srovnatelná s Eliškou Wagnerovou. To ale není žádná hana, jen dojem. Pokud by měl člověk toto seriózně posoudit, musel by si přečíst jednotlivá rozhodnutí.

V jaké kondici jsou lidská práva obecně v České republice?

V celkem dobré. Vždy mě zajímala zejména ochrana základního práva na svobodu projevu. Občas mám ale pocit, zejména v posledních letech, že si málo lidí uvědomuje, že takovéto základní právo vůbec existuje. Samozřejmě není neomezené. Zároveň totiž musíme zkoumat, zda svobodou projevu nebyla dotčena jiná základní práva, jako je ochrana soukromí, osobní cti, důstojnosti a podobně. Soud pak musí zkoumat, které z těchto práv v konkrétní situaci převažuje. Nedá se tedy a priori říct, že silnější je to jedno, nebo to druhé. V poslední době mám však pocit, jakoby právo na svobodu projevu ustupovalo do pozadí.

Proč je podle vás svoboda projevu utlumována?

Možná je to tím, že se tato práva nejvíce zdůrazňovala v prvních letech po roce 1989. Pak už začal běžný a všední život. Chápu, že pokud se někdo cítí být uražen nějakým slovem nebo článkem, snaží se bránit. Ale vždy jde o konkrétní příklady. Samozřejmě tím nemám na mysli informace, které svobodou projevu chráněny nejsou. Například propagace nacismu, fašismu, militantního komunismu nebo rasismu.

Jak naopak vypadá situace v Polsku? Jak na vás působí zásahy do nezávislosti soudní moci?

Podrobnosti neznám, ale opticky to na mě samozřejmě dobře nepůsobí. I Polská republika je budována na principu dělby moci zákonodárné, výkonné a soudní. Soudní moc je přitom v každém systému v určitém aspektu nejslabší. Soudci, na rozdíl od exekutivy a legislativy, nemají v ruce nějakou brachiální sílu. Vláda disponuje armádou, policií, tajnými službami. Parlament, tam kde skutečně řádně existuje, má zase měšec, peníze, ze kterých může armádu vyzbrojit. Soudy ale takovéto zbraně v rukou nemají, jednotlivé moci se tedy mají vyvážit. Mají být nezávislé, s dostatečně širokými kompetencemi.

Pokud se v Polsku práva soudů omezují a torpédují, je to jev, který je nejen nežádoucí, ale naprosto nepřijatelný. Dobře, strana Právo a spravedlnost zvítězila ve volbách a má dostatečný počet poslanců. Z tohoto hlediska by mohla dělat cokoliv. Ale demokratický právní stát není jen vláda většiny, ale také respektování menšin. U nás je toto ošetřeno přímo Ústavou, která stanoví, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu není přípustná, a to ani ústavním zákonem. Můžeme se ale dostat také do stádia fakticity, pak je samozřejmě možné eliminovat jakýkoliv ústavní orgán. Ale to už jsme mimo rámec demokratického právního státu.

V současnosti pracujete v Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Čemu se konkrétně věnujete?

Dostal jsem nabídku, abych se zapojil do týmu, který vede ředitel ústavu doktor Matejka a pracuje na tématu Biometrické údaje a jejich základní právní ochrana. Původně se mi do toho nechtělo, takřka jsem nevěděl, co to je. Ale postupně mě to začalo zajímat. Publikovali jsme na toto téma dvě dílčí stati, chystáme další, výsledkem by měla být monografie. Já tuto problematiku zpracovávám právě z hlediska lidskoprávního. Je to aktuální, například otisky prstů, tvář i hlas jsou biometrické údaje. Pokud určitý orgán někoho nutí, aby takovýto biometrický údaj odevzdal, zasahuje do jeho soukromí a někdy i důstojnosti. Vezměme si například situaci na amerických letištích. Nejde se tomu ale kvůli teroristickým útokům divit. Zpravidla je to tak ve veřejném zájmu, nebo v zájmu třetích osob, které by mohly být ohroženy. Posuzováním proporcionality v těchto případech se tedy zabývám.

Nahradil Vám Ústav Ústavní soud?

Ano, je to jiná forma práce. Upřímně řečeno, od doby, kdy jsem začal jako ústavní soudce pracovat, uplynulo přibližně 25 let. Objektivně, ale i subjektivně. Dnes už bych se necítil na to, abych působil jako aktivní soudce Ústavního soudu. Současný styl práce v Ústavu státu a práva mně plně vyhovuje.

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1