Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Žijeme v jevištní demokracii. A tak ani v referendu nepůjde o nás. Komentář Karla Havlíčka

Žijeme v jevištní demokracii. A tak ani v referendu nepůjde o nás. Komentář Karla Havlíčka

Média nás neustále informují o jednáních na politické scéně. Místy se zdá, že je to jen pěna dní, a některé formulace se opakují tak často, že se ani nechce věřit, že by mohly znamenat něco nového. V minulých dnech jsme si opět v různých podobách přečetli, že hnutí ANO rokovalo se svými potenciálními partnery o otázkách všeobecného referenda.

De Tocqueville napsal před drahnou dobou: „Zásadu, že pokud jde o vládu, má většina národa právo na všechno, považuji za bezbožnou a odpornou, a přesto kladu do vůle většiny původ všech mocí. Jsem v rozporu sám se sebou? Existuje obecný zákon, který vytvořila nebo alespoň přijala nejen většina toho nebo onoho národa, ale většina lidstva. Tímto zákonem je spravedlnost. Spravedlnost tvoří tedy mez práva každého národa. Národ je něčím jako porotou pověřenou zastupovat celou světovou společnost a uplatňovat spravedlnost, která je jejím zákonem. Má mít porota, která reprezentuje společnost, větší moc než sama společnost, jejíž zákony uplatňuje?“

Volání po spravedlnosti, které se ozývá z de Tocquevillových úst, je implicitním vyjádřením nezbytnosti spojení dvou základních nosníků moderní státnosti – demokracie a vlády práva. Pouze v průsečíku demokracie a vlády práva nacházíme bod, který umožňuje propojit klenbu katedrály právního státu.

Chceme-li se dívat pravdě do očí, musíme si přiznat, že demokracie se stává stále větší měrou demokracií jevištní. Nejde o to, co si myslíte vy, co si myslím já, co si myslí ta či ona skupinka lidí, rodina, národ, lid. Jde o to, co si myslí přední herci a režiséři politického spektáklu. K tomu zdatně asistujeme. V této souvislosti nejspíš stojí za to připomenout Schumpeterovu tezi o propadu kvality mentálního projevu „řadového“ občana, jakmile se ocitne mimo svou konkrétní „lokální“ realitu.

Vyjadřuje-li se občan k otázce prvního politického řádu, zda je správně umístěn přechod přes živou ulici ve městě, v němž bydlí, bude do svého projevu promítat zkušenosti vlastní i svých spoluobčanů. Jeho pohled bude přirozeně ovlivněn tím, jestli je fyzicky zdatnější, nebo se pohybuje pomaleji v důsledku nemoci, úrazu či věku. Bude se zajímat o to, zda je přechod racionálně umístěn (blízkost školy, nákupního centra, lékařské ordinace, atd.). Přitom ale bude schopen uvážlivě promítnout do konkrétní situace i pohledy celospolečenské (bezpečnost silničního provozu, ochranu životního prostředí apod.).

Jestliže se bude k umístění takového přechodu vyjadřovat obyvatelstvo bezprostředního území, lze důvodně počítat s tím, že se vytvoří dostatečně zřetelná většinová obecná vůle, kterou budou s největší pravděpodobností akceptovat i příslušné místní volené orgány. Jsou totiž nejjednodušším způsobem kontrolovatelné, obtížněji se odtrhují od voličů, naopak s nimi ve velkém množství případů nacházejí poměrně těsné souznění. Pokud ne, dopadají většinou špatně (nemám na mysli defenestraci, nýbrž příští volby).

Jiná bude situace, položíme-li občanu otázku druhého politického řádu. Každému je zřejmé, že za současné úrovně vědeckého poznání neexistuje jiná cesta než ukládat někam jaderný odpad. S tím se celkem spokojíme, dokud nám někdo nesdělí, že o vybudování úložiště se uvažuje právě v lokalitě, v níž bydlíme. Občan začne listovat všeznalým internetem. Odborník praví, že hlubinné úložiště se používá pro ukládání použitého jaderného paliva a vysokoaktivních odpadů. A přizná, že takové úložiště by mělo svou funkci plnit nějakých 40 až 100 tisíc let. Občan nemůže své vyjádření opřít o zkušenost (tu nemá zatím nikdo), ale zpravidla ani o teoretickou znalost.

Kdo je JUDr. Karel Havlíček?
Karel Havlíček je zakladatelem Stálé konference českého práva, nakladatelem a bývalým šéfredaktorem časopisu Soudce.

Zájem, který determinuje jeho vyjádření, se proto odvíjí od zprostředkovaných a značně zjednodušených informací a od pocitů. Získává dojem, že „prostorově vzdálená“ společnost po něm žádá, aby na svůj úkor řešil její problémy. Většinová obecná vůle – negativní – se v tomto případě nachází celkem bez problémů, avšak jen v přímo dotčené lokalitě, zatímco v „prostorově vzdálené“ společnosti by výsledek zdaleka nebyl tak zřejmý, neboť by zde nepochybně rezonoval názor: Někam se ten odpad přece uložit musí! Schumpeter pragmaticky a cynicky podotýká, že při vstupu do procesu politického rozhodování se občan „propadne na nižší úroveň mentálního výkonu. Argumentuje a analyzuje způsobem, který by ve sféře svých skutečných zájmů uznal za dětinský.“

Cesta spočívající v hledání většinové obecné vůle tedy selhává. Buď problém odložíme (ovšem po kruhovém objezdu se dostaneme tou či onou stranou opět toliko na místo, kde na nás čeká výzva k exitu – rozhodnutí), nebo jej musí řešit subjekt nadaný mocí a neexistující konsensus nahradit svým výrokem. Není pochyb o tom, že takovým subjektem je toliko panující moc, jiným (nepřesným, ale módním) slovem – elity. Demokracie se tu odpojuje od své živé podoby a začíná nabývat podoby jevištní.

Vzhledem k tomu, že v jakékoliv politicky organizované společnosti, která je velmi složitým mechanismem, nastává stále větší množství situací, kdy je člověk postaven před otázky druhého politického řádu, dochází k přirozenému přesouvání úrovně rozhodování z konkrétních obyvatel na mocenské složky stále častěji.

V celospolečenských otázkách třetího politického řádu občan už nestojí před vyjádřením k otázce, která se jej dotýká přímo v jeho lokalitě, ba ani nejde o vyjádření postoje, který představuje jeho pozici v dichotomii „vlastního prostředí“ k širšímu celku, nýbrž měl by spolurozhodovat o značně odtažitějších problémech celé společnosti, o nichž je navíc v řadě případů přesvědčen (a někdy oprávněně), že mu na nich ani zbla nesejde. Zjednodušeně lze říci, že zvyšující se míra obecnosti otázky je často v nepřímé úměře k vážnosti zájmu o odpověď.

Nejsrozumitelnější otázkou třetího politického řádu je volba reprezentanta (zastupitele, poslance, senátora, prezidenta atp.), protože rozhodování může být usnadněno charismatem jeho osobnosti, řečnickými schopnostmi, vystupováním, obecným příklonem voliče k tomu či onomu světonázoru a jemu nejbližším stranickopolitickým proudům a dalšími vnějškovými faktory.

V jiných (věcných) otázkách třetího politického řádu ochota lidu vyjádřit názor strmě klesá. O tom jasně svědčí neplatnost různých referend a plebiscitů v euroatlantické zóně – pro nedostatečný počet hlasujících, pro namítaný rozpor s ústavou atd. Občan nakonec přijímá představu, že v těchto otázkách je přesunutí rozhodovací moci na reprezentaci přirozené. Zároveň však platí, že čím vyšší je podíl rozhodnutí legálně a většinou i legitimně činěných elitami mocenské pozice, tím menší je míra relevance politické vůle většiny. Demokracie definitivně opouští (a většinou to ani není provázeno žádným pískotem) své živé prazáklady a spokojeně si začne nanášet šminky své jevištní podoby.

Myslím, že o tom by politická scéna měla usilovněji diskutovat. Jinak skončí u věčného handrkování, z něhož plyne, že všeobecné referendum chtějí vlastně všichni, jen k němu každá politická strana připojí „svůj“ seznam výjimek. Na výjimky v právu my jsme obzvláštní kabrňáci. A až se zjistí, že se na nějakou výjimku zapomnělo (vsadím vlastní klobouk, že se zapomene), přijme se nějaká ta novelizace. Jak snadné! A to se všechno děje alespoň zčásti na pódiu! Představte si, jak to asi chodí za oponou.

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

-1