Prezidentské volby 2018: Kandidát Jiří Hynek | info.cz

Články odjinud

Kandidát na prezidenta Jiří Hynek: Inspirace Zemanem a bezpečnost státu jako priorita

Nejméně devět kandidátů se v lednu 2018 utká v boji o Hrad a jedním z nich je i šestapadesátiletý tajemník politické strany Realisté Jiří Hynek, který je zároveň prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. Hynek získal pro kandidaturu podporu 22 poslanců z pěti politických stran a jeho klíčovým zájmem je bezpečnost státu. Co byste o něm měli vědět? INFO.CZ vám postupně v abecedním pořadí představí všechny prezidentské kandidáty.

Jiří Hynek se narodil 20. prosince 1960 v Ústí nad Labem. Po maturitě na Gymnáziu Kolín v roce 1980 začal studovat obor matematická informatika, teoretická kybernetika a teorie systémů na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Studium dokončil v roce 1986 a o dva roky později na stejné škole složil rigorózní zkoušku a stal se tak doktorem přírodních věd. Po studiích začal pracovat jako vývojový pracovník v Tesle Kolín, poté jako programátor-analytik.

Hynek jako kandidát Realistů

V roce 1990 se stal spoluzakladatelem softwarové firmy SOPOS a od té doby si prošel několika významnými manažerskými pozicemi, jako byly například post generálního ředitele Karlovarského porcelánu nebo pozice předsedy představenstva a generálního ředitele společnosti Praga. Dostal se až do čela Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky, kde působí od roku 2011, a také byl jedním ze zakladatelů politické strany Realisté. Právě odtud nyní míří ještě výš – do prezidentského křesla.

Profily všech prezidentských kandidátů naleznete zde.

V letošních říjnových volbách do Poslanecké sněmovny Hynek figuroval jako lídr kandidátky Realistů v Ústeckém kraji. Úspěchu se však strana nedočkala, ve sněmovních volbách získala pouze 0,71 % hlasů. Teď ale sází na volby prezidentské. „Rozhodli jsme se postavit našeho kandidáta do volby prezidenta naší republiky v roce 2018. Náš krok je protiváhou vládní politiky. Vláda nebyla za 4 roky schopna představit koncepci naší obrany. Realisté vědí, že nejdůležitějším tématem voleb bude bezpečnost, obrana státu a posílení naší národní hrdosti,“ cituje Blesk.cz Petra Robejška, který za stranou stojí. „Jiří Hynek se nebude muset nic učit, má všechny předpoklady pro to, aby byl silným prezidentem pro těžké časy,“ doplnil. Kandidát se mohl do boje o Hrad registrovat díky podpoře 22 poslanců.

Bezpečnost státu na prvním místě, euro NE

Jedním z Hynkových hlavních zájmů je bezpečnost státu a obrana českých národních zájmů. „Chci, aby děti, mámy, tátové, babičky a dědové tvořili šťastné rodiny a žili v bezpečí. Nesmí žít ve strachu, jak je to dnes v mnohých evropských zemích. Proto naprosto odmítám invazi nelegálních migrantů. O tom, kdo u nás bude žít, si musíme rozhodovat sami a v souladu s naším národním zájmem. Chci, aby naše armáda byla vždy schopna ubránit obyvatele a nezávislost před jakýmkoliv útočníkem. Budu zodpovědně a aktivně plnit úlohu vrchního velitele ozbrojených sil,“ stojí v Hynkově prohlášení k prezidentské kandidatuře.

Hynek také podporuje členství České republiky v NATO, naopak nesouhlasí s přijetím eura, jak prozradil v nedávném rozhovoru s ČTK. Dalším jeho přáním je, aby se Evropská unie vrátila „ke kořenům“. Měla by být společenstvím suverénních států, a ne „diktaturou úředníků“.

Pohyby na transparentním účtu Jiřího Hynka můžete sledovat zde.

Inspirace politikou Miloše Zemana i Václava Klause

Hynek se netají poměrně jasným postojem k otázce migrace. Uprchlíky označil v rozhovoru pro pořad Štrunc! za invazi. „Islám je invazivní politika, která ohrožuje bezpečnost této země,“ uvedl Hynek.

Jiří Hynek byl před časem hostem pořadu Štrunc! autor: INFO.cz

Jiří Hynek má rád sport a již spoustu let se účastní závodu Jizerská padesátka. V minulosti hrál také šachy na úrovni národní ligy za Lokomotivu Kolín. Je podruhé ženatý a dohromady má čtyři děti. Z prvního manželství má syna a dceru, z druhého manželství dva syny. 

www.hynek2018.cz

Vše o prezidentských volbách najdete zde.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Mýtus o všemocném Putinovi dostává trhliny. Kauza novináře ukázala, jak funguje ruský režim

„Nebyla to nespravedlnost, ale prostě svévole,“ pronesl Vladimir Putin v reakci na dotaz televize Dožď, která se ruského prezidenta tázala na případ novináře serveru Meduza Ivana Golunova, jenž v červnu rezonoval i za ruskými hranicemi. Pro nezasvěcené může jít o naprostý paradox, kdy prezident Ruska, považovaný div ne za diktátora kontrolujícího vše, co se v zemi děje, najednou v odpovědi pro jedinou nezávislou televizi (byť internetovou) v Rusku přiznává, že o tom vlastně nic nevěděl. Putinův výrok ale jen potvrzuje to, jakým způsobem je současné Rusko řízeno.

Veškeré útoky na novináře či oponenty režimu jsou automaticky připisovány příkazům z Kremlu. Nicméně situace není ani zdaleka takto jednoduchá. První a základní věcí je hned fakt, že s velkou mírou pravděpodobnosti o zatčení novináře a jeho obvinění z obchodu s narkotiky, stejně jako o dalších případech, Putin opravdu nevěděl. Nacházelo se pod prahem jeho vnímání. Teprve když protesty přerostly únosnou mez, začala mu prezidentská administrace a Putin sám věnovat pozornost. Ani ruský prezident totiž nemůže vědět všechno, dokonce to není v jeho zájmu. I když se Vladimir Putin rád prezentuje jako člověk, který má detailní znalosti o každém kousku země, je jasné, že jde spíše o PR než o reálnou situaci.

Link

Současný režim v Rusku spoléhá na systém osobní zodpovědnosti za určitou oblast s tím, že směrnice jsou jen obecné. Vaším cílem je tak uhodnout, co je skutečným přáním Kremlu, a zajistit si prostředky, jak tohoto cíle dosáhnout. Když dochází k falšování voleb prostřednictvím členek volební komise vhazujících volební lístky do uren, není to proto, že by to Kreml nařídil. Instrukce prostě zněla, že za úspěch bude považováno sedmdesát procent účasti se sedmdesáti procenty pro Vladimira Putina. Někdo toho dosáhne samotnou popularitou ruského prezidenta, jiný si musí pomoci různými většími či menšími podvody, jinde dochází k brutálnímu nátlaku. Na prostředky se vás pak nikdo neptá, důležitý je výsledek. Pokud dosáhnete kýžených 70 na 70, jste úspěšný, pokud ne, čeká vás propad na žebříčku moci. 

Případů, které podobnou praxi prokazují, je bezpočet. Asi nejznámějším je čečenský vůdce Ramzan Kadyrov. Jeho úkolem je udržet klid na severním Kavkazu, jakým způsobem toho dosáhne, už není příliš důležité. Kreml se nijak neptá po detailech typu, kde vzal peníze na svůj vozový park či kam zmizel ten či onen aktivista. Dokud nějaký zločin nevzbudí protesty veřejnosti, nejsou tyto „detaily“ podstatné. A Kadyrov klid udržuje, čímž je pro Kreml cenný. Prostředky se nám mohou nelíbit, ale z hlediska logiky moci fungují. U čečenského prezidenta je pak patrná snaha zalíbit se tomu ruskému ještě víc, a to ať likvidací nepohodlných osob nebo až obskurními návrhy, jako je například zrušení všech postů prezidentů kromě federálního.

Link

Kadyrovovi je také připisován podíl na vraždě ruského opozičního politika Borise Němcova. Ten byl v únoru 2015 zastřelen v samotném centru Moskvy, přičemž pachatelem je jakýsi Zaur Dadajev. Od samotného počátku přitom bylo jasné, že tento člověk není koncovým článkem, ale spíše prostředkem objednavatele vraždy. Pro samotný Kreml je přitom mrtvý Němcov pravděpodobně nebezpečnější než jako aktivní, ale izolovaný politik. Ačkoli se zde pohybujeme na poli dohadů, z hlediska logiky systému se jako nejnosnější verze jeví ta, že se buď Kadyrov chtěl zavděčit Putinovi, nebo někdo z Kadyrovova okolí zavděčit svému šéfovi. Ať tak nebo tak, příkaz „zabijte Němcova“, který by šel přímo z Kremlu, pravděpodobně nikdy nenajdeme. Zkrátka proto, že zřejmě ani neexistuje.

Systém samozřejmě přímo napomáhá korupci či nepotismu. Všemocnost na místní úrovni, která je navíc spojená s tím, že můžete být kdykoli odvolán, pokud nesplníte jeden z důležitých ukazatelů, vede logicky k závěru, že je nutné ze svého místa dostat co nejvíce. Je přitom jasné, že podobného cíle nejde dosáhnout pouze díky platu. Názorným příkladem takového života z funkce byl případ plukovníka policie zodpovědného za boj s korupcí a kriminální aktivitou Dmitrije Zacharčenka, u něhož policie při domovní prohlídce našla zhruba ekvivalent 125 milionů dolarů v různých měnách, o dalších zhruba 300 milionech na kontech v zahraničí ani nemluvě. Je zřejmé, že v tomto případě nešlo jen o plukovníkovy peníze, do případu muselo být zapojeno daleko více lidí, právě jeho postavení však podobné „podnikání“ umožnilo. Přestože došlo v poslední době k některým zatčením, která mají demonstrovat ochotu státu bojovat s korupcí, ukazují spíše na korupci jako důsledek autoritativního systému vlády.

Link

Vladimir Putin se pak logicky musí opírat o osoby, které zná velmi dobře. Základním kritériem nejsou ani tak schopnosti, jako možnost dotyčnému věřit. To samozřejmě neznamená, že se v ruském vedení nemohou vyskytnout schopní lidé. Těch je, zvláště v ekonomickém bloku, poměrně hodně. Nicméně právě osobní důvěra vysvětluje dosazování obskurních postav do důležitých funkcí, jako je třeba šéf ruské Národní gardy (Rosgvardia) a bývalý osobní strážce Viktor Zolotov. Další bodyguardi pak byli jmenováni do funkcí gubernátorů.

Vladimiru Putinovi tak lze věřit, že o spoustě případů nemá vůbec tušení. Systém, jak jej se svými spolupracovníky nastavil, skutečně funguje tak, že se o podobné detaily vůbec nestará. Dokud je v dané oblasti klid a situace nenarušuje systém vládnutí v Rusku, nemá ani důvod. Problémem pak ale je, že se tento systém relativní volnosti v rámci svěřených pravomocí může v některých případech, jako byl Golunov, Němcov, ale i další, vymknout kontrole a působit spíše kontraproduktivně. Nicméně, i tak se jedná o systémové projevy režimu, kde nelze očekávat, že každý jednotlivec je schopen odhadnout míru, s jakou se zavděčit nadřízeným, či jen jednoduše krást.

-1