Zeman: Volby 2018. Profil kandidáta | info.cz

Články odjinud

Miloš Zeman: vyznavač politického středu, socialista i plebejský radikál

Tak jako před pěti lety patří i letos mezi favority přímé volby prezidenta. V jistém ohledu lze říct, že jeho výchozí pozice je letos dokonce lepší, než tehdy. Nic na tom nemění jeho den ode dne viditelněji chřadnoucí zdraví, obhroublé chování, mstivost, nebo třeba kladný vztah k alkoholu. Možná je to právě naopak: okázalé plebejství, přizpůsobivost většinovým náladám, schopnost vytěžit téměř jakoukoli konstelaci ve svůj prospěch, jeho neskrývané pohrdání téměř vším včetně ústavních zvyklostí, to vše a mnohé další z něj činí jednoho z nejúspěšnějších politiků polistopadových dějin. Řeč je o Miloši Zemanovi. 

Pragmatická přizpůsobivost. Právě tak hovoří o jeho základní a charakteristické vlastnosti politolog Lubomír Kopeček, který o něm nedávno napsal politickou biografii. „Je zvláštní, když člověk, který se významně podílel na destabilizaci československého komunistického režimu v roce 1989, dnes chválí komunistickou Čínu a přistupuje k ní způsobem, který se nedá nazvat jinak než podlézání. Totéž se dá ukázat na jeho změnách názoru na toleranci, referendum, intelektuály, a tak bych mohl pokračovat. Na druhou stranu celkem rozumím tomu, proč tak měnil a mění své názory. Jeho prioritou zkrátka bylo a je udržet se ,u vesla´. Miloš Zeman je talentovaný i v tom, že dokáže odhadnout vývoj nálady mnoha lidí,“ glosuje proměny Miloše Zemana Kopeček v rozhovoru pro server Pravý břeh.

Z členství v KSČ k Občanskému fóru

Pojďme se tedy pokusit základní trajektorii Zemanova nejen politického života připomenout. Narodil se 28. září 1944 v Kolíně, vyrůstal bez otce, pouze s matkou a babičkou. Vystudoval Národohospodářskou fakultu VŠE, byl dvakrát ženatý, z každého manželství má jedno dítě. V období Pražského jara vstoupil do KSČ, vyloučen ze strany byl v roce 1970. Byl poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum, v roce 1992 vstoupil do ČSSD, krátce po vstupu do strany, v únoru 1993, byl v Hradci Králové zvolen předsedou sociálních demokratů. V letech 1996 až 1998 byl předsedou Poslanecké sněmovny, od roku 1998 do roku 2002 předsedou jednobarevné vlády ČSSD. V roce 2003 neúspěšně kandidoval na Hrad, prezidentem byl zvolen o deset let později, v její historicky první přímé volbě.

Tomu všemu ale předcházel jeho legendární text Prognostika a přestavba, který vyšel v Technickém magazínu v létě roku 1989. Zeman v něm podrobil kritice normalizační režim, krátce na to byl pozván do tehdejší Československé televize, kde svou kritiku ještě vyhrotil. Současný prezident několik měsíců před listopadem 1989 varoval před tím, že je zaostávání naší země srovnatelné s úrovní Alžírska nebo Peru a hluboko pod úrovní Portugalska. „V kvalifikačním rozvoji jsme na padesátém místě za Nepálem,“ pravil Zeman. Jeho odvážné vystoupení mu následně umožnilo zapojit se do dění ve dnech sametové revoluce. „Na scénu nově se rodící politiky vstoupil Zeman v sobotu 25. listopadu na pražské Letné. Jednalo se o největší shromáždění sametové revoluce, kterého se zúčastnilo podle různých odhadů půl milionu, možná dokonce až osm set tisíc lidí,“ připomíná Kopeček.

Po listopadu se Zeman přihlásil k politickému liberalismu. Kopeček v této souvislosti upozorňuje na možná úplně zapomenutou věc, a totiž, že Zeman tehdy pravidelně přispíval svými komentáři do Lidových novin. V nich podle něj nabízel zcela odlišný myšlenkový svět od toho, který prezentuje dnes. „Autor v textech vyzdvihoval politický střed, protože čím silnější bude, tím bezpečnější bude přechod k demokratické společnosti. Právě ve středu měl být největší prostor pro skutečné národní porozumění a toleranci. Zemanův politický svět dále zahrnoval chválu liberálních stran a moderního liberálního centrismu,“ připomíná politolog. Leč liberálové a jejich Občanské hnutí, kam se Zeman vrtnul po rozklížení OF, ve volbách v roce 1992 prohráli. Zeman se tudíž musel poohlédnout jinde.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

Zemanova éra u sociálních demokratů

Nakonec skončil v sociální demokracii. Posun politického sólisty doleva, píše Kopeček ve své knize Miloš Zeman - příběh talentovaného pragmatika, která nedávno vyšla, způsobila především jeho opozice vůči Klausovské verzi ekonomické reformy. „Ve veřejném vnímání se proto Zeman změnil v antipod pravice a ve ztělesnění levicového politika, kterým být původně nechtěl.“ A ještě jedna citace Lubomíra Kopečka týkající se tohoto Zemanova obratu: „Neaktuální se tím stala jeho nedávná slova, že každý radikalismus, ať už vychýlený napravo nebo nalevo, přitahuje především slabší povahy a radikalismus v porevolučním období je v podstatě synonymem pro nevzdělanost. Od tohoto nadřazeného intelektuálského elitářství se v další etapě své kariéry oprostil. Příští Miloš Zeman bude právě takovým plebejským radikálem.“

Víte, jaké má prezident pravomoci? Jejich přehled najdete zde>>>

Buď jak buď, vstupem Zemana do tehdy marginální ČSSD byla započata její pozdější expanze. Zeman si postupně osvojil strategii, která spočívala zjednodušeně řečeno na dvou pilířích: prvním byla ostrá a radikální kritika politiky ODS, druhým integrace malých levicových a levostředových subjektů, případně jejich významných osobností, do ČSSD. Tato Zemanova strategie přinesla první výsledky ve sněmovních volbách v roce 1996. Ty totiž znamenaly posun mocenského těžiště české politiky ke středu, ba doleva. Druhá Klausova vláda totiž nemohla fungovat bez podmínek sociálních demokratů, byla totiž menšinová. Po krátkém čase se to sice změnilo, avšak proměna české politiky po volbách v roce 1996 byla znamením nikoli nahodilým, nýbrž znamením počátku nové tendence: nástupu levice, respektive sociální demokracie, která se stala hegemonem české politiky nalevo od středu. Což byla zásluha především Miloše Zemana. Tento posun stvrdily také předčasné volby v roce 1998, po kterých dovedl Zeman sociální demokracii do vlády.

Dalším uzlovým momentem Zemanovy politické dráhy byly prezidentské volby v roce 2003. Pro plné pochopení jejich kontextu je potřeba připomenout, že sněmovní volby, které se konaly necelý rok předtím, vyhrála ČSSD s Vladimírem Špidlou v čele. Podstatné je to, že Špidla odmítl pokračování opoziční smlouvy, tedy mocenského paktu dvou nejsilnějších stran, bez něhož by se čtyři roky předtím ČSSD do „Strakovky“ nedostala. A právě tato okolnost byla jedním důvodů, proč Špidla odmítal Zemana podpořit v prezidentské volbě 2003. Odpůrci Zemana se totiž obávali, že by se na Hradě mohl pokoušet o obnovu spojenectví s občanskými demokraty. „Ty obavy byly, aby se neobnovila nějaká forma opoziční smlouvy,“ cituje Pavla Rychetského Erik Tabery v knize Hledá se prezident. Podle něj to navíc nebyly obavy liché.

První neúspěšná volba prezidenta a problémy s alkoholem

Nominaci Zemana podepsalo šestapadesát sociálnědemokratických poslanců ze sedmdesáti. Zeman nakonec v prvním kole volby získal ve Sněmovně 78 hlasů, v Senátu pouhých pět. Vzhledem k tomu, že ho volili mnozí komunisté, bylo jasné, že nezískal podporu všech sociálních demokratů. Právě toto byl moment, kterým započal tu skrytý, tu otevřený, střet Zemana s řadou sociálních demokratů. Zeman tehdejší jednání sociálních demokratů, kteří pro něj nehlasovali, považoval za zradu, kterou je třeba pomstít. A mimochodem, Zemana nevolil nejen Špidla, nýbrž i budoucí předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka. Připomenout na tomto místě musíme – i s ohledem na aktuální Zemanovu kondici – ještě jiné odůvodnění Špidlova postupu. Zmiňuje ho Pavel Rychetský v knižním rozhovoru s novinářem Tomášem Němečkem.

Pohyby na transparentním účtu Miloše Zemana můžete sledovat zde>>>

Podle jeho svědectví nechtěl Špidla na Hradě Zemana kvůli jeho zálibě v alkoholu: „Jakási hluboká averze vůči Miloši Zemanovi byla podle mého soukromého názoru dána hlubokými kořeny z dětství. Špidlův otec byl významná osobnost českého divadelnictví, a jak je u umělců dost časté, rodina velmi trpěla jeho sklony k alkoholu. Dlouhodobě, hluboce a trvale. Vladimír mi o tom několikrát povídal. Jestli něco Vladimír podvědomě, instinktivně, iracionálně odmítá a nenávidí, pak alkohol v jakékoli podobě. Uvědomte si, že jsme měli za sebou čtyři roky Zemanovy vlády, kdy nelze nepřipomenout dva momenty. Za prvé, každé úterý ráno pracovní snídaně předsednictva vlády v Kramářově vile, kde dostáváme párky a míchaná vajíčka a Miloš snídá jednu becherovku a dvě plzně. A za druhé, od jisté doby – netvrdím, že od počátku, ale zhruba od druhé poloviny funkčního období vlády – bývá schůze vlády přerušena polední přestávkou s obědem, po němž se podává koňak.“

Zeman se ale přesto dočkal. Po nuceném několikaletém odpočinku na Vysočině se v plné síle vrátil ihned poté, co zákonodárci schválili přímou volbu prezidenta pro volby v roce 2013. Zeman v jejich druhém kole porazil tehdejšího předsedu TOP 09 Karla Schwarzenberga, svůj hlas mu dalo 54,80 procent voličů. Jeho první mandát na Hradě má prakticky každý v živé paměti, pro účel tohoto stručného průvodce jeho politickou dráhou proto postačí pouze letmý výčet uzlových momentů. Po pádu Nečasovy vlády jmenoval premiérem Jiřího Rusnoka, jehož vláda vznikla bez toho, že by premiér s prezidentem postup koordinovali s Poslaneckou sněmovnou. I proto nezískala důvěru. Po předčasných volbách na podzim 2013 Zeman se svými kumpány z ČSSD osnoval puč proti Bohuslavu Sobotkovi. Opět neúspěšně.

O jeho zdravotním stavu mnozí pochybují, vše je ale prý v pořádku

V den sametové revoluce 17. listopadu 2015 vystoupil s projevem na demonstraci Bloku proti islámu. 18. října 2016 byl jedním ze signatářů „Prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů“ o územní celistvosti Čínské lidové republiky v souvislosti s návštěvou dalajlámy v České republice. 4. května 2017 přijal demisi, kterou předseda vlády Bohuslav Sobotka nepodal. Koncem května 2017 udělil milost odsouzenému dvojnásobném vrahovi Jiřímu Kajínkovi.

Krátce po sněmovních volbách na podzim 2017 vyšel ve všech ohledech vstříc jeho vítězi Andreji Babišovi, kterého nejen že pověřil vyjednáváním o vládě, ale slíbil mu také případný druhý pokus. Babiš na oplátku nepostavil do prezidentské volby svého kandidáta. Dlouhodobě se spekuluje o Zemanově zdravotním stavu. Prezident ale vyvrací, že by měl významné potíže.

Zeman má blízko k Putinovi, chce rozšířit prezidentské pravomoci

Zeman je občanským kandidátem, podpisy ho podpořilo 115 tisíc Čechů. V jednom ze svých vystoupení na televizi Barrandov uvedl, že by byl pro významné rozšíření prezidentských pravomocí. Veřejně projevuje náklonnost k Rusku a Vladimiru Putinovi. V prvním kole prezidentských voleb 12. a 13. ledna 2018 podpořilo Zemana přes 38 % voličů. V druhém kole se utká s Jiřím Drahošem.

www.zemanznovu.cz

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Čína není Sovětský svaz. Válka s ní je možná, Američané nechtějí přijít o místo na výsluní

ANALÝZA | Vše začalo nenápadnou schůzkou, která se loni v říjnu uskutečnila v Bílém domě. Týdeník The Economist ve svém posledním čísle popisuje, jak se zde sešli zástupci několika velkých technologických společností. Čekali na ně dva senátoři – Mark Warner  a Marco Rubio – a taky Dan Coates, který má v Trumpově administrativě na starosti zpravodajské služby.

Zástupci firem museli podepsat prohlášení, které jim umožnilo krátkodobě nahlédnout do přísně tajných dokumentů. Poté Warner, Rubio a Coates začali přítomným ukazovat a popisovat jednotlivé příklady, kdy jejich firmy byly okradeny o některá výrobní tajemství Číňany. „Čína je největší hrozba, které naše země v historii čelila,“ řekl podle The Economist Rubio a následně začal vyjmenovávat oblasti, kam by vůbec Číňané podle americké administrativy neměli mít přístup. Seznam není s ohledem na dění v několika předchozích dnech vůbec překvapivý – umělá inteligence, kvantové počítače a zejména technologie založené na sběru osobních dat.

Link

Čerstvé rozhodnutí Googlu přerušit spolupráci s čínským technologickým obrem Huawei tak nyní působí naprosto logicky. Můžeme jen cynicky poznamenat, že existovaly obavy, že čínské technologické firmy poslouchají stát. Teď vidíme, že zdaleka nejde jen o Čínu.

Mnohem zajímavější ovšem je obsazení schůzky v Bílém domě. Rubio je republikán, Warner demokrat a Coates spolupracovník Trumpa. Téma Číny jako hrozby je zjevně jedním z mála, které politiky Spojených států spojuje a o to mu musíme věnovat větší pozornost. USA nepochybně přijdou do Evropy a budou se důsledně ptát, na čí stojíme straně. Leccos jsme mimochodem mohli vypozorovat už při návštěvě Andreje Babiše. Odpověď bychom měli mít dobře připravenou, v sázce je hodně.

Historické paralely

Mohli bychom dokonce říct, že od pádu Sovětského svazu na začátku 90. let ještě nebylo v sázce tolik. Čína není ekonomicky bezvýznamný Sovětský svaz, ale známe z historie i příklady, kdy začaly válčit dvě ekonomicky zcela propojené velmoci. Stačí si vzpomenout na Británii a Německo v roce 1914. The Economist také upozorňuje na posedlost čínských expertů takzvanou Thukydidovou pastí. Podle této teorie jsou aktuální hegemon a velmoc na vzestupu předurčeni k válečnému konfliktu, tak jako tomu bylo mezi Aténami a Spartou.

Spojené státy jsou dnes nezpochybnitelný hegemon a Čína velmoc na vzestupu, která šlape USA nepříjemně na paty.

V 80. letech minulého století vzájemný obchod mezi oběma zeměmi činil zhruba dvě miliardy dolarů ročně, v současnosti je to stejná částka, jen s tím rozdílem, že se mezi USA a Čínou protočí každý den. Export do Číny představuje 13 procent veškerého amerického vývozu, americká automobilka General Motors prodá v Číně víc aut než v USA. Tohle všechno Američany zjevně notně znervózňuje, přestože za mořem díky tomu dokázali vydělat pořádné peníze. Situace částečně připomíná 70. a 80. léta, kdy podobné obavy vyvolával japonský ekonomický boom. Američtí politici volali po zavádění ochranářských opatření. Mezi oběma zeměmi byl ovšem jeden velmi významný rozdíl. Japonsko nepředstavovalo pro USA vojenskou hrozbu, Čína ji začíná představovat.

5699888:article:false:false:false

Zranitelné zbraně

To je mimo jiné i jeden z důvodů, proč jsou Američané zjevně nervózní. Americká armáda stále znatelněji stojí na velmi sofistikovaných zbraních, vybavených pokročilými technologiemi. Zatímco v minulosti vojenský materiál patřil výhradně státu, dnes jsou Američané odkázáni na dodávky materiálu složeného z komponentů z celého světa. Vyřazení výzbroje hackerským útokem se zcela nepochybně stalo reálnou obavou. Právě obchodní válka a s ní spojená postupná technologická a ekonomická izolace Číny můžou takové hrozbě v hlavách amerických politiků zabránit.

Link

„Mezi ekonomikou Číny a USA může vyrůst železná opona,“ říká bývalý americký ministr financí Henry Paulson, který je považovaný za jednoho z největších expertů na Čínu. Paulson v minulosti již několikrát upozorňoval, že Čína sice bohatne, ale zůstává uzavřena vnějším vlivům, díky nimž by byla pro zbytek planety čitelnější. Světu se podle Paulsona otevírala do roku 2001, kdy se stala členem Světové obchodní organizace (WTO) a od té doby tento trend znatelně zpomalil.

Holubice místo jestřába

Paulson nepochybně patří mezi americké politiky, kteří Čínu vnímají jako hrozbu. Patří mezi ně i bývalý šéf CIA a současný ministr zahraničí Mike Pompeo. Ten před časem prohlásil, že Čína je „jedna z nejhorších zemí v oblasti lidských práv, kterou jsme mohli od 30. let minulého století vidět“. Zjevná narážka na nacistické Německo se týkala informací o koncentračních táborech, kam čínský režim posílá ujgurskou muslimskou menšinu. Bez zajímavosti ovšem není, že americký prezident Donald Trump Čínu kvůli porušování lidských práv příliš nekritizuje. Na první pohled postupuje sice tvrdě, ale může to být on, kdo nakonec uvolní napětí mezi oběma velmocemi.

„Když jde o Čínu tak Trump není takový jestřáb,“ cituje The Economist analytika Michaela Pillsburyho z Hudson Institute. I Trumpovi spolupracovníci se shodují, že prezidenta otázky lidských práv příliš nezajímají a řeší pouze obchod. Dobře je to vidět na příkladu Tchaj-wanu. Pokud mezi oběma zeměmi přeroste napětí v ozbrojený konflikt, stane se tak dost možná právě kvůli ostrovu, na němž žije 24 milionů lidí. Když byl Trump v roce 2016 zvolen prezidentem, neváhal před kamerami telefonovat tchajwanské prezidentce. Od té doby ovšem jeho podpora poměrně uvadla, přičemž zablokoval snahy o osobní setkání s prezidentkou navzdory údajnému nátlaku svých spolupracovníků.

Link

Trump tak nepochybně činí z obav, že by podobné demonstrace podpory Tchaj-wanu poškodily zahraniční obchod. To může být také důvod, proč Číňané zatím nezavedli žádná drastická protiopatření. Americký prezident dost možná chápe celé napětí jako byznysový handl, což je nepochybně i pro Číňany schůdnější varianta než ozbrojený konflikt. Otázkou je, jak dlouho bude schopný odolávat tlaku svých spolupracovníků a dalším americkým politikům. Pokud by podlehl, řítíme se minimálně do studené války, která bude úplně jiná, než ta se Sovětským svazem.

SSSR byl schopen vytvářet rozsáhlé aliance po celém světě, Čína takový potenciál zatím nemá. Má ovšem něco, co sovětští komunisté neměli. Obrovskou ekonomickou sílu, na níž je do značné míry napojen celý svět skrze tamní výrobu a distribuční síť. Tyto konexe nepochybně lze přerušit, ale bude to bolet. Velmi.

5692311:article:true:true:true

-1