ANALÝZA: Ruské dopingové impérium. Aneb Kolik životů má Putinův nesestřelitelný ohař Mutko? | info.cz

Články odjinud

ANALÝZA: Ruské dopingové impérium. Aneb Kolik životů má Putinův nesestřelitelný ohař Mutko?

Proč se Vitalij Mutko, který dostal doživotní zákaz vstupu na olympijské hry coby hlavní tvář ruského státem řízeného dopingu, nemusí bát, že ho Vladimir Putin „pošle do Magadanu“?

Je to zatím poslední díl v nekonečném seriálu Rusko a doping. Rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru z minulého týdne, podle něhož ruští sportovci nebudou na zimní olympiádě v jihokorejském Pchjongčchangu moci reprezentovat svou zemi, ale jen sami sebe, bude v Rusku samotném ještě dlouho rezonovat. Rána je dosud čerstvá a těžko říct, zda se do únorového zahájení olympiády vůbec stačí zahojit. Že se pak znovu škaredě otevře, až první ruský sportovec vystoupí na stupně vítězů a místo hymny své země uslyší tu olympijskou, netřeba pochybovat.

Rozhodnutí MOV není bezprecedentní, za poslední století byla účast na olympiádě upřena hned dvanácti zemím – po první světové válce např. Rakousku, Německu či Turecku coby agresorům v tomto konfliktu, po druhé světové válce ze stejného důvodu Německu a Japonsku, za časů tamního režimu apartheidu opakovaně Jihoafrické republice a zatím naposledy byl takto v roce 2016 postižen Kuvajt za nepřípustné zásahy tamní vlády do řízení sportovních organizací.

Formu potrestání Ruska rozhodně nelze považovat za příliš tvrdou, variant totiž existovalo několik a byla mezi nimi i ta, která by ruské sportovce nepřipravila jen o státní symboly, ale o účast na ZOH jako takovou. Oficiální reakce z Ruska to nicméně příliš nezohledňují a nesou se ve velmi kritickém duchu, které lze v zásadě shrnout do kategorie „spiknutí Západu“ a „strach z příliš silného Ruska“. V tomto duchu promluvila, jak má ostatně ve zvyku, například mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová, podle níž jde o politický nátlak a snahu vytlačit Rusko ze světového sportu a vůbec zemi uvrhnout do mezinárodní izolace.

Také na zasedání ruské Státní dumy zazněla celá řada rozhořčených projevů a je symptomatické, že jak představitelé vládní strany Jednotné Rusko, tak zástupci systémové (tj. vůči Kremlu v zásadě loajální) opozice, jako je strana Spravedlivé Rusko nebo Liberálně demokratická strana Ruska známého ruského nacionalisty (a profesionálního tlučhuby) Vladimira Žirinovského, chápou rozhodnutí MOV jako neopodstatněné a diskriminační. Řada z nich dokonce volala po tom, aby ruští sportovci zůstali doma, protože jejich účast na olympiádě bez státní vlajky a hymny je podle nich ponížením Ruska. Ten, na jehož názoru v Rusku záleží nejvíc, tedy prezident Vladimir Putin, se ale nechal slyšet, že sportovcům rozhodně nebude bráněno se her zúčastnit, i když i on považuje rozhodnutí MOV za politicky motivované.

„Mutko by měl sedět“

Jedna věc jsou ale reakce ruských oficiálních míst a druhá to, co si o celé věci myslí například tamní odborná veřejnost nebo zástupci opravdových opozičních stran, a tady už o nějaké jednotné odmítavé frontě sotva lze mluvit. Například podle žijící legendy ruského biatlonu, jedenáctinásobného mistra světa a čtyřnásobného olympijského vítěze (mimochodem jediného muže, který dokázal získat zlato na čtyřech zimních olympiádách v řadě v letech 1968-1980) Alexandra Tichonova, je rozhodnutí MOV více než spravedlivé: „Řekl bych, že nás pohladili po hlavičce. Měli bychom se jim za to klanět až k nohám. Rusko díky tomu dostalo šanci na nový začátek s čistým listem.“

Vitalij Leontijevič Mutko
Narodil se 8. 12. 1958. Vystudoval námořní učiliště, jako námořník ale pracoval jen krátce, coby komsomolský předák vstoupil v roce 1980 do Komunistické strany a začal dělat kariéru komunálního úředníka/místního zastupitele. V roce 1992 mu petrohradský starosta Anatolij Sobčak nabídl místo svého zástupce pro sociální otázky, v roce 1996 po Sobčakově porážce ve volbách městskou administrativu opustil. V letech 1997-2003 působil jako prezident fotbalového klubu Zenit Petrohrad. V letech 2005-2009 a od roku 2015 opět - předseda Ruského fotbalového svazu. V období 2008-2016 byl ministrem sportu. Od 19. 10. 2016 je vicepremiér pro sport, cestovní ruch a mládež.

Tichonov zároveň v rozhovoru pro ruský zpravodajsko-analytický server The Insider nešetřil kritikou na adresu Vitalije Mutka, donedávna ruského ministra sportu a dnes místopředsedu vlády, který je se skandálem kolem státem řízeného dopingu v Rusku spojován nejčastěji. Prstem na něj ostatně ukázal i dlouholetý šéf moskevské antidopingové laboratoře Grigorij Rodčenkov, který se po zběhnutí do USA stal korunním svědkem pro odhalení organizovaného dopingu v ruském sportu. MOV se s tímto závěrem (potvrzeným i nezávislým vyšetřováním) evidentně ztotožnil, když Mutkovi minulý týden vystavil doživotní zákaz vstupu na veškeré olympijské podniky. „Potrestali ho zcela zaslouženě, a vůbec by ho měli poslat do Magadanu (= přeneseně do trestanecké kolonie na nucené práce – pozn. redakce) Kdybych byl ruským prezidentem já, Mutko už by stoprocentně seděl ve vězení,“ rozohnil se Tichonov.

Jenže prezidentem není Tichonov, ale Vladimir Putin, jehož s Mutkem pojí dávné přátelství. Už před čtvrt stoletím spolu pracovali na petrohradské radnici pod starostou Anatolijem Sobčakem a pomáhali tam mj. připravit Hry dobré vůle, které se v roce 1994 staly první větší sportovní akcí pořádanou v Rusku po rozpadu Sovětského svazu. Rusové v nich tehdy na celé čáře zvítězili. Něco podobného si Vladimir Putin předsevzal i před poslední zimní olympiádou v Soči v roce 2014 a starý známý z „Pitěru“ Vitalij Mutko se o to jako ministr sportu měl podle všeho postarat a také se postaral. Rusko v počtu medailí skutečně vyhrálo, což byl fantastický úspěch vzhledem k tomu, že na předchozích hrách ve Vancouveru bylo až desáté. Když ale předloni naplno propukl skandál kolem ruského dopingu a došlo ke zpětné diskvalifikaci řady medailistů, propadlo se Rusko až na bramborové čtvrté místo.

To, že mělo podle Rodčkenkových tvrzení i nezávislého vyšetřování Mutkovo ministerstvo sportu spolu s tajnou službou FSB hrát klíčovou roli v systému, kdy se skrze Ruskou antidopingovou agenturu RUSADA pozitivní dopingové nálezy ruských sportovců jako zázrakem měnily na negativní, vyvolalo sice pozdvižení ve světě, v Rusku samotném ale ne. Whistleblower Rodčenkov, který před svým „prozřením“ získal od Putina i od Mutka vyznamenání za vzornou přípravu a zdárný průběh olympiády v Soči, byl následně oběma označen za pochybnou existenci a Rusko se dnes domáhá jeho vydání z USA do vlasti. Mutko sám, jehož jméno figurovalo opakovaně hned v několika zprávách mezinárodních vyšetřovatelů, byl Putinem převelen z ministerstva sportu na post vicepremiéra, tedy klasický „padák nahoru“.

Nejde tu o Mutka, ale o Putina

Lev Šlosberg, pskovský regionální zastupitel a člen grémia opoziční strany Jabloko (rozuměj autenticky opoziční, tudíž mimoparlamentní, i když v místních zastupitelstvech své lidi má), se ve svém blogu publikovaném na webových stránkách rozhlasové stanice Echo Moskvy s Alexandrem Tichonovem shodne, že rozhodnutí MOV nepustit Rusko na nadcházející zimní olympiádu dává jeho zemi šanci se očistit, zároveň ale upozorňuje na to, že dávat vše za vinu Mutkovi zakrývá podstatu věci:

„Nevěřím, že šlo o osobní iniciativu Vitalije Mutka. Lidé jako on pouze vyplňují příkazy shora. Triumf ruské sborné na olympiádě v Soči byl vydáván za osobní triumf Vladimira Putina, který měl dokazovat správnost jím prováděné státní politiky – vnitřní i vnější,“ konstatuje Šlosberg a dodává, že i když mezinárodní vyšetřování odhalilo na ruské straně celou řadu přečinů, za něž by mělo přijít trestní stíhání, za vlády Vladimira Putina k ničemu takovému nedojde. Plně mu prý vyhovuje vítězství, jehož bylo dosaženo i za takovouto „barbarskou cenu“.

Navíc stojí Mutko před dalším důležitým úkolem. Za půl roku hostí Rusko jako první země z východní Evropy mistrovství světa v nejpopulárnějším kolektivním sportu planety – ve fotbalu. A Mutko je nejen prezidentem Ruského fotbalového svazu, ale i šéfem organizačního týmu, který světový šampionát připravuje. Navíc to byl on, kdo v roce 2010 osobně dovedl ruskou kandidaturu na pořadatelství MS 2018 k úspěchu, i když si z něj od té doby ruská internetová veřejnost nezřízeně utahuje kvůli jeho neohrabané angličtině s těžkým ruským přízvukem. Zejména jeho procítěná věta „Let mí spík from maj chárt in ingliš“ se mu vrací jako bumerang a nejeden posměváček by mu ji jistě chtěl jednou vepsat na hrob jako epitaf.

„Let mí spík from maj chárt in ingliš“ - Vitalij Mutko a jeho poslední apel z prosince 2010, aby FIFA přidělila Rusku právo pořádat světový šampionát:

Nicméně i zde nepochybně platí, že účel světí prostředky. Ať se smějí, mohou si svorně říkat Mutko s Putinem, jen když se Rusko bude moci v krátké době znovu blýsknout coby pořadatel globální sportovní monstr-akce.

Jen ne z ostudy kabát!

Aby z toho ale nakonec nebylo víc škody než užitku, bude muset Rusko ve zbývajícím čase odstranit některé přetrvávající problémy s infrastrukturou – v Soči se ostatně taky věci dodělávaly ne za pět, nýbrž za minutu dvanáct. A nejde tu jen o váznoucí stavbu některých stadionů, ale především o problémy s nedostatečnou ubytovací kapacitou pro návštěvníky. Hrát se bude v celkem 11 městech evropské části Ruska (z organizačních důvodů se za Ural fotbal nedostane, takže Sibiř jako vždy ostrouhá), a je třeba říct, že ne všechna jsou na tom tak jako Moskva nebo Petrohrad.

Samozřejmě by se také hodilo, aby sborná uhrála před domácími fanoušky – a pochopitelně i světovou veřejností – nějaký slušný výsledek. Jenže realita je taková, že Rusko je momentálně vůbec nejhůře hodnocená účastnická země příštího šampionátu – na žebříčku FIFA mu aktuálně patří až 65. příčka, přestože se Mutko kdysi dušoval, že ho dostane do první desítky (Dokonce i ČR, která na MS již tradičně nejede, je výš, konkrétně na 48. místě!). A i když měli Rusové i díky automatickému nasazení pořadatelské země mezi nejlepší týmy značné štěstí na los a dostali do skupiny spíše slabší celky z jednotlivých košů – Saúdskou Arábii, Egypt a Uruguay, postup do vyřazovacích kol rozhodně nemají jistý.

Odborníci – a to včetně těch ruských – se sbornou příliš nepočítají. Dobrý výsledek totiž nemůže přijít jen tak, a ruský fotbal dnes slovy šéfredaktora ruského deníku Sport den za dnem Ivana Židkova „připomíná šaškárnu, prochází krizí a stal se z něj toxický produkt“. Následující pasáž z jeho článku pro letošní první číslo Football Clubu, nového českého čtvrtletníku pro fotbalovou kulturu, by se měla tesat do kamene a nenapadá mě lepší závěr této analýzy. Tím spíš, že vyznívá stejně přesvědčivě i tehdy, když v ní slovo fotbal nahradíte téměř jakýmkoli jiným odvětvím lidské činnosti:

„Ruský fotbal je jen zanedbaný sektor v životě celé země, která setrvačně žije podle pravidel a zvyklostí od doby vzniku Sovětského svazu. Proč by měl fotbal vypadat jinak, když se o něj nikdo nestará?“

Autor je editorem Českého rozhlasu Plus. Působil jako zpravodaj ČT v Moskvě, Ruskem se dlouhodobě zabývá.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie