Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Rekord v Lize mistrů: Smutný vítěz, spokojený poražený

Rekord v Lize mistrů: Smutný vítěz, spokojený poražený

Ve fotbalové Lize mistrů už fanoušci zažili leccos. Takovou kanonádu, jakou sledovalo více než 55 000 diváků včera večer v Dortmundu, ale ještě ne. V zápase domácí Borussie s Legií Varšava padlo hned 12 gólů. Nejvíce v historii soutěže. Na straně vítězů ale nebyla jen radost.

Už po půlhodině všichni na stadionu pochopili, že tohle nebude obyčejný zápas, z nějž si favorit odnese tři body a outsider výprask.

„Hráči nabrali ohromné zkušenosti. Hráli jsme s Dortmundem jako rovný s rovným. Odvážně. Proč také ne?“ pravil po závěrečném hvizdu trenér Legie Jacek Magiera.

Utkání bavilo, Legia se navzdory hrozbě výprasku nezatáhla. Už účast v základní skupině je pro ni vítězstvím. Postup do osmifinále vypadá nereálně. Vždyť jediný bod získala po heroickém výkonu na prázdném varšavském stadionu proti Realu Madrid, jenž ale zdaleka nehrál naplno.

Reusův perfektní návrat

Po 32 minutách svítil na ukazateli skóre výsledek 5:2 pro domácí. Publikum bouřilo. Atraktivní fotbal dělal své. A radoval se i záložník Marco Reus.

Od května nehrál. Normálně by byl oporou týmu i německé reprezentace. Takhle v létě zraněný sledoval, jak Němci na Euru válí bez něj. Teď mohl konečně zase předvést, co dokáže.

Útočník Borussie Dortmund Marco Reus se vrátil po zranění a hned zazářil hattrickemÚtočník Borussie Dortmund Marco Reus se vrátil po zranění a hned zazářil hattrickemautor: Reuters

Byl to právě Reus, kdo dával pátý gól Borussie. Sedm minut po přestávce přidal druhý. V nastavení pak završil hattrick. „Takhle nějak si člověk představuje perfektní návrat. Cítím se skvěle, ale snadné to nebylo,“ glosoval svůj podíl na výsledku 8:4 dortmundský kapitán.

Čtete dobře. Dvanáct gólů v utkání Ligy mistrů je něco nevídaného. Stejně tak, že týmu nestačí čtyři vstřelené branky na výhru. To se stalo jen jednou.

Možná právě proto panovala na obou stranách spokojenost. „Dortmund je jeden z nejlepších týmů na světě, takže dát mu čtyři góly něco znamená,“ podotkl útočník Aleksandar Prijovic, jenž vstřelil dva góly.

Rozpolcený kouč

„Bylo to skvělé! Nikdy jsem takový zápas nezažil, takže vůbec nevím, jak ho zhodnotit. Sice jsme jasně vyhráli, ale nevím, co k tomu říct,“ zářil udivený kouč domácích Tomas Tuchel.

Přes všeobecnou euforii byste ale mezi hráči Dortmundu našli i jednoho, který překonaného rekordu radost neměl. Brankář Roman Weidenfeller.

Fotbalisté Dortmundu děkují po demolici Legie fanouškůmFotbalisté Dortmundu děkují po demolici Legie fanouškůmautor: Reuters

Býval kapitánem zvyklým chytat každý týden jeden dva zápasy. Pod Tuchelem ale nehraje, jak byl zvyklý. Starty sbírá nahodile, když je potřeba zaskočit za současnou jedničku Romana Bürkiho.

Teď při jeho zranění takovou příležitost dostal. „Romana je mi asi nejvíc líto. Udělali jsme několik katastrofálních chyb. Musím na ně tým upozornit. Žádný gólman na světě by těm brankám nezabránil. Každý si dokáže představit, jak se asi cítí,“ litoval Weidenfellera trenér.

Mimochodem, zatímco jeho tým spolu s Legií překonal rekord Ligy mistrů, absolutní maximum stále zůstává platné. Předchůdce milionářské soutěže, PMEZ, v roce 1969 viděl utkání, v němž Feynoord Rotterdam porazil KR Rejkjavík 12:2.

 

MS v hokeji 2018 v Dánsku

Program a výsledky Český tým Systém turnaje Kde se hraje Vstupenky Soupisky týmů MS 2019 Čtvrtfinále Play off Tabulky

Mistrovství světa v hokeji se hraje od 4. do 20. května v Dánsku (Kodaň a Herning), čeští hokejisté čekají na medaili už pět let. Ze dvou osmičlenných skupin postupují první čtyři týmy do čtvrtfinále. Finále se odehraje 20. 5. od 20.15 v Kodani.

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1